Příběh Anny Frankové dokazuje, že holocaust neexistoval

 

Židé byli hlavními přenašeči tyfu

Zprávy kanadských Židů přinesly 26. července 1990 tuto zajímavou historku o epidemii tyfu, která za 2. sv. války zachvátila východní Evropu:

Tři a půl milionu Židů tvořilo v roce 1940 více než 10% polské populace, ale zároveň představovalo 92% všech případů tyfového onemocnění. Vyšší sortou západních německých a španělských Židů byli východoevropští Židé považováni za nečisté, nevzdělané a neotesané. Žili v ghettech, která si sami vybudovali, protože se tam cítili bezpečněji a mohli si tak snáze uchovat svojí rasovou a náboženskou odlišnost od okolních národů. Protože se příliš často nemyli, nekoupali a žili v uzavřených osadách, trpěli tyfem mnohem víc, než ostatní obyvatelé. Encyklopedie Britannica z roku 1932 přináší dvě celé strany, tykající se tyfové horečky. Píše se zde, že tyfus byl roce 1921 rozšířen v mnoha částech východní a jihovýchodní Evropy, Polska, Rumunska a mnoha provinciích Ruska. Epidemie vznikají mezi lidmi bez rozdílu tříd a postavení, v podmínkách nedostatečné osobní hygieny a nečistoty šatstva, která je typická v podmínkách hladomoru nebo války. V podmínkách zanedbané hygieny a špíny se daří vším, které přenáší tyfus. Východoevropští Židé se tak stali přenašeči těchto tyfových vší. 

Tyfus se stal děsivou hrozbou

Před dvěmi generacemi se stal tyfus děsivou pohromou. Již za americké občanské války tato nemoc způsobila mnoho úmrtí. Je to dáno jejím přímým spojením s nedostatečnou hygienou a těžké vlněné šaty, které dřív byly obvyklé, přispívaly k rozšíření šatních vší. Častým koupáním a praním prádla se tato nemoc vlastně odstraní.

Tyfus se šíří působením vší, které sají krev a přenášejí tak nákazu. Inkubační doba nemoci je deset až dvanáct dnů, kdy se objeví horečky a gangréna. Smrt nastane u deseti až padesáti procent nakažených.

V současnosti je v mnoha státních věznicích v Americe standardní postup s nově přicházejícími trestanci takový, že vězňové jsou odstrojeni, oholeni a odvšiveni dříve, než se dostanou do styku s ostatními vězni. I když je to životně důležitá procedura, americký liberální tisk to prezentuje jako ponižující jednání ze strany státu.

Zavšivené šaty mohou být zbaveny parazitů jedině odděleně za použití zapečetěných kontejnerů a chemických látek. Obchodní název této látky byl v Německu „Cyklon B“.

Němečtí Židé proti Židům z východu

Málo známý je fakt, že němečtí Židé razí heslo „Kike“ a poukazuji na zaostalost svých soukmenovců z východní Evropy. Ti byli po několik let vyčleněni z bratrstva židovského obchodního tajemství a B´nai B´rith. V Atlantě byli také vyloučeni z přátelských poměrů ve Standard Clubu. Západní Židé shlížejí na své méně prosperující a „nečisté“ souvěrce z východu jen o něco otevřeněji než na nežidy.

Příběh Anny Frankové zpochybňuje holocaust 

Američané během II. sv. války nevěřili naturalizovaným Japoncům a president Roosevelt v roce 1942 nařídil deportovat 120 000 amerických Japonců do koncentračních táborů.

Podobně Němci zjistili, že každá komunistická strana v Evropě je vedena a ovládána Židy. Po útoku na SSSR tedy nemohli doufat, že by k nim tito Židé byli loajální, a tak se v lednu 1942, rozhodli všechny Židy deportovat do koncentračních táborů. Rodina Anny Frankové se po dva roky skrývala v jednom bytě v Amsterodamu, až byla 4. srpna 1944 zatčena a uvězněna. Nejdříve byla poslána do Westerborku a v září do Auschwitzu. Kvůli rychlému postupu Rudé armády pak byla přemístěna v říjnu do tábora Bergen - Belsen.

Naskýtá se otázka, jestliže skutečně existoval holocaust, proč nebyli Frankovi otráveni v plynové komoře v Auschwitzu ještě před příchodem sovětské armády? Proč byli raději přestěhováni do relativně bezpečného Bergen - Belsenu? Proč bylo tolik peněz, času a nákladů na dopravu vynaloženo na přemístění „méněcenných lidí“, jestliže byli stejně určeni k „vyhlazení“?

Anna Franková a její otec Otto totiž onemocněli tyfem. Oba byli léčeni Němci, ale Anna zemřela v březnu 1945. Když spojenecké síly obsadily tábor, byl Otto Frank léčen německými lékaři v Bergen - Belsenu a ti mu také zachránili život. Vojáci, kteří se dostali do obsazeného tábora, po setkání s vyzáblými lidskými troskami, které přežily „holocaust“, v mnoha případech onemocněli tyfem a trpěli hladem. Ještě dlouhé měsíce po skončení války pokračovala úmrtí vojáků způsobená touto nemocí. Nakonec britští vojáci museli spálit dřevěné domy tábora, protože to byl jediný způsob, jak zničit všudypřítomné tyfové vši.

A opět se naskytla otázka, proč si Němci přidělali tolik problémů, aby zachránili život Frankově rodině, když byla stejně určená k smrti v „plynové komoře“. 

Další fantastický příběh: kosti v umělém hnojivu

Krematoria byla postavena ve všech koncentračních táborech, z nichž některé byly zřízeny armádou až během II. světové války. Kremace je dnes po celé Evropě běžná metoda ukládání mrtvých. Američany byla dříve kremace méně akceptována než dnes. Existují obsáhlé záznamy o budování těchto krematorií a jejich provozu, včetně rozloučení, proslovu, patentování, oceňování, plánování a projekce místností k popravám lidí. Dnes se tvrdí, že Němci používali rozdrcený popel lidských kostí, aby tak využili pozůstatky Židů na umělé hnojivo. Kdyby však byly miliony lidí popraveny v plynových komorách a spáleny, existovaly by tuny popele. Rozdrcení jejich kostí by byl zásadní problém a muselo by na to existovat komplexní vybavení. Avšak záznamy o takovém vybavení, které by bylo objednáno nebo vůbec někde existovalo v některém táboře, neexistují. Žádní očití svědkové nikdy nedosvědčili, že by viděli takovou činnost, která by zaměstnala stovky lidí. Němci měli za války přebytek fosfátů, aby mohli vyrobit potřebná normální hnojiva. Takže se jedná o další fantastickou rozprávku na téma holocaustu, která má vzbudit pocit viny za něco, co nikdy nebylo spácháno.

Němci měli bojové plyny. Proč je nepoužili?

Němci měli za II. světové války bojový plyn fosgen, používaný již za I. světové války, a nové vyvinutý tabun a sarin. Tyto plyny zabíjejí rychle už ve velmi malém množství a s malými nároky na konstrukci plynových komor. Spojenečtí vojáci byli šokováni množstvím tabunu a sarinu nalezeného ve skladištních bunkrech po celém Německu, kde tyto plyny čekaly na svoje bojové použití, jež naštěstí nikdy nebylo realizováno. Tyto německé bojové látky jsou dodnes schopné nasazení a nikdo nevypočítá hrozné následky, které by jejich použití přineslo. Dodnes je také používán Cyklon B jako odvšivovací prostředek k ochraně živých lidí před nákazou tyfem, hlavně v zemích třetího světa. To je také důvod, proč byl tento plyn nalezen v koncentračních táborech.

Další otazníky kolem použití Cyklonu B

Cyklon B byl za války používán k zabíjení vší ve švech vězeňských šatů. V zabezpečené místnosti musel být plyn použit v množství 5 miligramů na metr krychlový po dobu patnácti minut. Tak byly vši spolehlivě zabity. Aby byli zabiti lidé, musela by být doba působení plynu desetkrát delší. Pokud by se použilo desetkrát větší množství chemikálie, stejně by usmrcení lidí zabralo více než hodinu. Toto znamená, že na konci války by musely být nalezeny ve skladištích táborů desítky tisíc plechovek s granulemi Cyklonu B. Takové množství však nikde nalezeno nebylo!