´Nacistický agent´?
Pracoval Wiesenthal dobrovolně pro svoje utiskovatele ? To bylo obvinění
vznesené bývalým rakouským kancléřem Kreiskym, který byl sám židovského
původu a dlouholetým vůdcem rakouské strany socialistů. Během rozhovoru
se zahraničním novinářem v roce 1975 Kreisky obvinil Wiesenthala z
používaní "mafiánských metod" a odmítl jeho přetvářku jako "morální
autority" a naznačil, že Wiesenthal byl agent německých úřadů. Některé
jeho poznámky, které se objevily v rakouském předním magazínu Profil,
zněly:
Skutečně znám pana Wiesenthala jen z tajných zpráv a ty jsou
velmi zlé, velmi odporné. Řekl jsem to jako federální kancléř.. A říkám,
že pan Wiesenthal měl odlišný vztah ke Gestapu jako jsem měl já. Ano, a
to se dá dokázat. Nemůžu (teď) říct víc. Všechno ostatní povím u soudu.
Můj vztah ke Gestapu není dvousmyslný. Byl jsem jejich zajatcem, vězněm
a byl jsem vězněný. Jeho vztah byl odlišný, můžu říct, a to se jasně
ukáže. Je to dost zlé, co jsem tu už uvedl. Ale on se nemůže očistit z
mého obvinění z nactiutrhání v tisku, jak si možná přeje. Není to tak
jednoduché, přestože to znamená velký soudní případ... Člověk jako on
nemá právo předstírat, že je morální autoritou. To je to, co říkám. Nemá
právo... Člověk, který, podle mne, je agentem, ano, to je pravda, a
který používá mafiánské metody... Takový člověk musí jít... Není žádným
gentlemanem, a řekl bych, aby jsem to objasnil, nestane se morální
osobností, protože jí není... Neměl by předstírat, že je morální
osobností... Povídám, že pan Wiesenthal žil v té době v nacistické sféře
vlivu bez toho, aby byl pronásledovaný. Správně ? A žil otevřeně bez
pronásledování, že ? A víte, jestli víte, co se dělo, že nikdo by takto
neriskoval. Nebyl "ponorkou", to znamená v úkrytě, ale namísto toho byl
úplně neskrývaný bez omezení nebo dokonce rizika perzekuce. Myslím si,
že toho je dost. Existovalo množství příležitostí být agentem. Nemusel
byt agentem gestapa. Bylo dost dalších služeb. Jako odpověď na tato
zdrcující slova se Wiesenthal začal pokoušet začít soudní spor proti
kancléřovi. Nakonec však oba ustoupili od hlavního soudního sporu.
Mauthausenský mýtus
Předtím, jak se stal slavným jako "lovec nacistů", zviditelnil se jako
propagandista. V roce 1946 Wiesenthal vydal Mauthausen, pětaosmdesáti
stránkové dílo, které sestávalo především z jeho vlastních amatérských
nákresů, které měly prezentovat hrůzy koncentračního tábora Mauthausen.
Jedna kresba vystihovala tři vězně, kteří byli přivázaní ke kůlům a
brutálně zavražděni Němci. Tento náčrt je úplně falešný, byl okopírovaný
- s určitými změnami - z fotografií, které byly uveřejněné magazínu Life
v roce 1944 - popravu třech německých vojáků, kteří byli přistiženi při
špionáži za linií během "Bitvy o výběžek" (Battle of the Bulge). Zdroj
Wiesenthalovy kresby je hned jasný každému, kdo ji porovná s fotografii
v Life magazínu. Nezodpovědný charakter teto knihy je také ukázaný ve
Wiesenthalově obsáhlém citování údajného "přiznání na smrtelné posteli"
velitele Mauthausenu Franze Ziereise, podle kterého byly v nedalekém
táboře Hartheim zplynovány 4 milionů židů. Toto tvrzení je úplně
absurdní a žádný seriozní historik holocaustu ho neakceptuje. Podle
Ziereisova "přiznání", citovaného Wiesenthalem, Němci také údajně
zavraždili dalších deset milionů lidí v Polsku, Litvě a Lotyšsku. Ve
skutečnosti bylo toto "přiznaní" vynucené mučením. Po mnoho let
Wiesenthal ohledně Mauthausenu stále lhal. V rozhovoru pro deník USA
Today v roce 1983 o svých zkušenostech v Mauthausenu řekl: "Byl jsem
jedním z 34 přeživších vězňů ze 150 tisíc, kteří tam byli posláni." To
je čistá lež. Léta nebyla zřejmě shovívavá vůči Wiesenthalově mysli,
protože ve svém vlastním životopise napsal, že "3000 vězňů zemřelo v
Mauthausenu potom, co nás Američané osvobodili 5. května 1945." Další
bývalý vězeň Evelyn Le Chene uvedl ve svém standardním díle o
Mauthausenu, že při osvobození tábora tam bylo 64 tisíc vězňů. A podle
Encyklopedie Judaica přežilo internaci v mathausenském komplexu
minimálně 212 tisíc vězňů. Po válce Wiesenthal pracoval pro OSS
(předchůdce CIA) a kontrarozvědku US Army (CIC). Taktéž byl předsedou
židovského ústředního výboru v americké okupační zóně Rakouska.
´Lidské mýdlo´
Wiesenthal dal do oběhu a věnoval kredit jednomu z nejohavnějších
tvrzení holocaustu, obvinění, že Němci vyráběli mýdlo z mrtvol
zavražděných židů. Podle této pohádky písmena "RIF" na kouscích
vyráběného mýdla představovala zkratku pro "čistý židovský tuk" ("Rein
judisches Fett"). Ve skutečnosti tyto iniciály představovaly zkratku pro
"Reichstelle für Industrielle Fettversorgung". Wiesenthal propagoval
legendu o "lidském mydle" v článcích publikovaných v roce 1946 v
novinách rakouské židovské komunity Der Neue Weg. V článku nazvaném
"RIF" uvádí: "Strašná slova "transport na mýdlo" se poprvé objevila na
konci roku 1942. Bylo to v (polském) Generálním Goverenmentu a továrna
se nacházela v Haliči v Belzecu. Od dubna 1942 do května 1943 bylo v
této továrně 900 tisíc mrtvých židů, použito jako surovina." Potom, co
byly mrtvoly přeměněny na různé suroviny, Wiesenthal uvedl: "zbytek tuku
byl použitý pro výrobu mýdla." Wiesenthal pokračuje: "Po roku 1942 lidé
v Generálním Governmentu dobře poznali, co znamená mýdlo RIF.
Civilizovaný svět by nevěřil, jakou radost působilo nacistům a jejich
ženám v Generálním Governmetu pomyšlení na toto mýdlo. V každém kousku
mýdla viděli žida, který tam byl vložený, a tak mu bylo zabráněno stát
se druhým Freudem, Ehrlichem anebo Einsteinem." V dalším článku vydaném
v roce 1946, nazvaným "Belzecká továrna na mýdlo", Wiesenthal uvádí, že
masy židů byly vražděny ve sprchách napojených na elektrický rozvod.
Lidé, natlačení dohromady a vedení SS, Litevci a Ukrajinci, přecházejí
přes otevřené dveře do "koupelny". Naráz se tam vešlo 500 osob. Podlaha
"koupelny" byla zhotovená z kovu a ze stropu visely hlavice sprch. Když
místnost byla plná, SS zapojili do podlahy 5000 V napětí. V tu stejnou
chvíli začala téct ze sprchy voda. Krátké výkřiky a poprava byla
skončená. Hlavní SS lékař jménem Schmidt se přesvědčil přes malé
kukátko, že oběti jsou mrtvé. Otevřely se další dveře, "komando pro
mrtvoly", vešlo a rychle vynášelo mrtvoly. Místnost byla připravená na
další várku 500 osob.
Dnes žádný seriózní historik neakceptuje příběhy o tom, že mrtvoly židů
byly používané na výrobu mýdla anebo o tom, že židé byli zabíjeni v
Belzecu (či někde jinde) pomocí elektrického proudu. Wiesenthalova
představivost o historii není omezená jen na 20. století. Ve svojí knize
z roku 1973, nazvané Sails of Hope, tvrdí, že Krištof Kolumbus byl tajný
žid, a že jeho slavná cesta do západní hemisféry v roce 1492 byla ve
skutečnosti hledání nové domoviny pro evropské židy. Wiesenthal se,
samozřejmě, ne vždy pletl. V roce 1975 a opět v roce 1993 otevřeně
uznal, že "na německém území neexistovaly žádné vyhlazovací tábory".
Ostatně takto uznal, že tvrzení z poválečného Norimberského soudu a
dalších, že Buchenwald, Dachau a další tábory v Německu byly
"vyhlazovacími tábory", nejsou pravdivá.
Lži o Eichmannovi
Během víc jak 40 roků "lovení nacistů" je Wiesenthalova úloha ve
vypátraní a zajetí Adolfa Eichmanna často považována za jeho největší
úspěch. (Eichmann vedl během 2. světové války oddělení SS pro židovské
záležitosti. Byl unesený izraelskými agenty v Argentině v květnu 1960 a
oběšený v Jeruzalému po procesu, který vzbudil celosvětovou pozornost
médií). Ale Isser Harel, izraelský důstojník, který vedl skupinu, která
unesla Eichmanna, jednoduše prohlásil, že Wiesenthal neměl "absolutně
nic do činění" se zajetím. /Harel je bývalým šéfem Mossadu a Shin Bet,
izraelských bezpečnostních agentur). Wiesenthal neměl "žádnou úlohu" v
dopadnutí Eichmanna, prohlásil Harel, ale ve skutečnosti ohrozil celou
operaci. V 278 stránkovém rukopise Harel důkladně vyvrací každé
Wiesenthalovo tvrzení o jeho údajné úloze v rozpoznání a zajetí
Eichmanna. Tvrzení Wiesenthala a jeho mnohých přátel o jeho údajné
klíčové úloze v zajetí bývalého důstojníka SS, řekl Harel, nemají žádný
základ na skutečnosti. Mnoho tvrzení a incidentů, popsaných ve dvou
Wiesenthalových knihách, řekl izraelský důstojník, jsou "úplné lži".
"Wiesenthalovy zprávy a prohlášení v té době bezpochyby dokazují, že
neměl žádní tušení o Eichmannově pobytu", řekl Harel (například těsně
před Eichmannovým dopadením v Argentině Wiesenthal tvrdil, že místo
Eichmannova pobytu je Japonsko a Saudská Arábie.) Charakterizujíc
Wiesenthala jako zjevného oportunistu, Harel zakončil: "Všechny
informace poskytnuté Wiesenthalem před operací Eichmann byly úplně
bezcenné a někdy zavádějící a negativní hodnoty."
Bezohledné obvinění v případu Walus
Jeden z Wiesenthalových nejokázalejších případů se týkal obyvatele
Chicaga polského původu jménem Frank Walus. V novinách z 10. prosince
1974 Wiesenthal tvrdí, že Walus "udával židy gestapu" v polské
Czestochowe a Kielcech během války. Tyto noviny podnítily vládní
vyšetřování a legální procesy. The Washington Post se případem zabýval v
letech 1981 v článku nazvaný "Nacista, který nikdy nebyl ? Jak
pronásledovaní soudem, tiskem a vyšetřovateli udělalo z nevinného
člověka válečného zločince". Obsáhlý článek, jehož copyright patří
American Bar Associattion, uvádí: V lednu 1977 vláda USA obvinila
obyvatele Chicaga jménem Frank Walus ze spáchání krutostí v Polsku během
2. sv. války. V následujících letech se tento továrenský dělník v
důchodu zadlužil, aby utratil víc jak 60 tisíc dolarů na svoji obhajobu.
Seděl v soudní síni, kde jedenáct židů co přežilo nacistickou okupaci
Polska svědčilo, že ho viděli vraždit děti, starou ženu, mladou ženu,
hrbatého a další... Množství důkazů ukazuje, že Walus nebyl nacistickým
válečným zločincem, a že během 2. sv. války v Polsku ani nebyl. ...V
atmosféře nenávisti a averze hraničící s hysterií vláda pronásledovala
nevinného člověka. V roce 1974 Simon Wiesenthal, slavný "lovec nacistů"
z Vídně, označil Waluse za Poláka z Chicaga, který sloužil pro gestapo v
ghettech Czestochowu a Kielcu a mnoho židů vydal gestapu."
Chicagský týdeník Reader také informoval o procesu v rozsáhlém článku
nazvaném "Pronásledování Franka Waluse: Vláda USA požadovala válečného
zločince. Tak s pomocí Simona Wiesenthala, izraelské policie, místního
tisku a soudce Juliuse Hoffmana jednoho našli" Článek uvádí: ...Je
logické předpokládat, že "zprávy" obdržené Wiesenthalem (proti Walusovi)
byly ve skutečnosti jen žvásty... Jinými slovy, Simon Wiesenthal neměl
proti Walusovi žádné důkazy. I přesto ho obvinil. Když (soudce) Hoffman
hodnotil Walusův případ, v televizi se probíral holocaust. Během stejné
doby, v dubnu 1978, Simon Wiesenthal přišel do Chicaga, kde poskytoval
rozhovory, které mu měly přinést kredit v případu Walus. "Jako lovec
nacistů pomohl najít Waluse", byl nadpis článku Boba Olmsteada v
Sun-Times. Wiesenthal pro Sun-Times řekl, že "se nikdy v případu
nespletl". Vím, že tisíce lidí čekají na mojí chybu", řekl. Až po
vyčerpávajícím právním sporu byl člověk, který byl znevažovaný a fyzicky
napadaný jako řezník z Kielcu", konečně schopný dokázat, že válečné
období strávil jako mírumilovný polnohospodářský dělník v Německu. Frank
Walus zemřel v srpnu 1994 jako zlomený, zatrpklý a zklamaný člověk.
Wiesenthalova bezohlednost v případu Walus by měla stačit na jeho
dlouhodobou diskreditaci jako zodpovědného vyšetřovatele. Ale jeho
teflonová reputace přežila i v tomto případě.
Omyly o Mengelem
Mnoho z Wiesenthalova mýtu se zakládá na jeho lovu za Josefem Mengelem,
lékařem z Osvětimi, známého jako "Anděl smrti". Znovu a znovu Wiesenthal
tvrdil, že je Mengelemu v patách. Wiesenthal uvedl, že jeho informátoři
"viděli" anebo "těsně minuli" nepolapitelného lékaře v Peru, Chile,
Brazílii, Španělsku, Řecku a na šesti místech v Paraguai. Jeden z
případů nastal v letě roku 1960. Wiesenthal uvedl, že se Mengele ukrýval
na malém Řeckém ostrově, ze kterého unikl jen před několika hodinami.
Wiesenthal si stál za tímto tvrzením - spolu s přesnými detaily - i
potom, co ho reportér, kterého najal, aby zjistil detaily, informoval,
že toto tvrzení je od začátku až do konce falešné. Podle další
Wiesenthalovy zprávy Mengele uspořádal v roce 1960 vraždu jednoho
bývalého vězně, ženy, kterou údajně v Osvětimi sterilizoval. Potom, co
uviděl její charakteristické táborové tetování v argentinském hotelu,
kde pobýval, Mengele údajně uspořádal její vraždu, protože se bál, že ho
odhalí. Ukázalo se, že uvedená žena nebyla nikdy v koncentračním táboře,
neměla žádné tetování, nikdy se s Mengelem nesetkala a její smrt byla
obyčejným neštěstím při turistickém výstupu v horách.
Mengele pravidelně večeřel v nejlepších restauracích v paraguajském
hlavním městě Asunción, uvedl Wiesenthal v roce 1977, a údajně jezdí po
městě se svými ozbrojenými strážci ve svém černém Mercedesu. Wiesenthal
prohlásil v roce 1985, že si je "na sto procent jistý", že se Mengele
ukrýval do června 1984 v Paraguaji a tvrdil, že Mengeleho rodina v
Německu zná přesné místo. Jak se ukázalo, Wiesenthal se úplně mýlil. Jak
se později definitivně potvrdilo, Mengele zemřel v roce 1979 v Brazílii,
kde roky žil v anonymní chudobě. Izraelský velvyslanec v Paraguaji v
letech 1968 až 1972 Benjamin (Benno) Varon, poznamenal v roce 1983
ohledně tažení na Mengeleho: "Wiesenthal periodicky prohlašuje, že se ho
chystá chytit, avšak od tehdy, co musí Simon Wiesenthal získávat finance
pro svoje aktivity, přičemž jméno Mengele je vždy dobré na postrčení."
Wiesenthal "trapně selhal" v případě Mengele, řekl diplomat při jiné
příležitosti. V Mengelově případě, poznamenal bývalý šéf Mossadu Harel,
"Wiesenthalová hloupost hraničila se zločinem". Ve skutečnosti byly
důkazy o Mengelem ve Wiesenthalově vídeňském "dokumentačním centru"
takovou snůškou zbytečných informací, že - slovy London Times - "jen
živily jeho sebepotvrzující mýty a podávaly nedostatečné uspokojení těm,
kteří zřejmě potřebovali definitivní odpověď ohledně Mengeleho osudu." V
pozoruhodném pohledu Geralda Posnera a Johna Ware, autorů knihy Mengele:
The Complete Story, Wiesenthal strávil roky vytrvalým kultivováním
mýtického sebeimage neúnavného, vytrvalého slídiče, bojujícího proti
všemocné a temné Mengeleho moci a rozšířené nacistické sítě". Kvůli
svému "zvyku hrát pro galerii", zakončují Posner a Ware, Wiesenthal
"nakonce zkompromitoval svojí věrohodnost."
´Nekompetence a arogance´
Eli Rosenbaum, úředník v úřadě pro zvláštní vyšetřování, "loveckého"
úřadu vlády USA a vyšetřovatel pro Světový židovský kongres, si vzal na
mušku Wiesenthalovu pečlivě pěstovanou pověst "lovce nacistů" v detailní
knize z roku 1993 Betrayal. Rosenbaum například uvádí, že Wiesenthal: ve
všech zprávách umisťoval Mengeleho do skoro každé země v latinské
Americe, kromě jediné, kde se nacházel - jmenovitě Brazílie. Wiesenthal,
píše Rosenbaum, byl "pateticky neefektivní" vyšetřovatel, který "v
předcházejících letech zašel příliš daleko při výmyslech a falešném
ukazování se. Většina z jeho slavné kariéry, řekl Rosenbaum, byla
charakterizovaná "nekompetencí a arogancí." Bruno Kreisky jednou shrnul
svůj postoj proti "lovci nacistů" těmito slovy: Inženýr Wiesenthal anebo
jaký je jeho titul, mne nenávidí, protože ví, že pohrdám jeho činností.
Wiesenthalova skupina je politická mafie, která pracuje proti Rakousku
hanebnými metodami. Wiesenthal je známý jako někdo, kdo se velmi nestará
o pravdu, který si metody nevybírá a který podvádí. Představuje se jako
"lovec Eichmanna", i když každý ví, že to byla práce tajné služby, a že
Wiesenthal si za to jen připisuje zásluhy.
'Komercializování holocaustu'
The Los Angeles Wiesenthal Center platí vídeňskému "lovci nacistů" 75
tisíc dolarů ročně za používání jeho jména, řekl ředitel centra pro
holocaust Yad Vashem v roce 1988. Centrum i Wiesenthal "komercializují"
a "trivializují" holocaust, dodal ředitel.
Wiesenthal "předložil" počet "11 milionů, kteří byli zavražděni při
holocaustu - šest milionů židů a pět milionů nežidů", řekl úředník Yad
Vashem. Když mu byla položena otázka proč uvedl tento počet, Wiesenthal
odpověděl: "Nežidé nebudou věnovat pozornost, dokud nevzpomenu také
jejich oběti." Wiesenthal "zvolil "5 milionů (nežidů), protože chtěl
"diplomatické" číslo. Číslo, které by vypovídalo o velkém počtu
nežidovských obětí, ale v žádném případě ne větším jak počet židů..."
"To, co Wiesenthal a The Los Angeles Center, které nese jeho jméno,
dělá, je trivializováni holocaustu" komentoval The Jewish Press,
týdeník, který tvrdí, že je nejrozšířenější anglickou publikaci židovské
komunity v USA.
V nedávných letech se Wiesenthal zabýval rostoucím vlivem revisionismu
holocaustu. Ve "Zprávě od Simona Wiesenthala" vydané Centrem, které nese
jeho jméno, řekl: "Dnes, když vidím růst antisemitismu tady v Evropě...
popularitu Le Pena, Davida Dukeho, revisionistů holocaustu, jsem
přesvědčený víc jak kdy předtím o potřebě našeho nového (Wiesenthalova
Centra) Beit Hashoah - Muzea Tolerance v Los Angeles. Wiesenthala se
často ptají, proč neodpustí těm, co pronásledovali židy před půl
stoletím. Jeho základní odpověď je, že i když by měl právo odpustit za
sebe, nemá právo odpustit za druhé. Na základě této sofistické logiky
však nemá ani právo obviňovat a pronásledovat někoho ve jménu jiných.
Wiesenthal nikdy neomezil svůj "lov" na ty, co ho osobně týrali.
´Hnaný nenávistí´
Je těžké říct, co žene tohoto pozoruhodného muže. Je to touha po slávě a
ocenění ? Anebo se snaží skrýt hanebnou epizodu ze svojí minulosti?
Wiesenthal se jasně těší z ocenění, které se mu dostává. "Je to člověk
pozoruhodného ega, pyšný na dary a čestné tituly", uvedly The Los
Angeles Times. Bruno Kreisky uvedl jednoduché vysvětlení. Řekl, že
Wiesenthal je "hnaný nenávistí". Ve světle jeho dostatečně
zdokumentovaných seznamů podvodů, lží a nekompetencí, extravagantní
chvála nashromážděná tomuto člověku je jen smutnou reflexí korupce a
bezcharakterního sebeklamu naší doby.
Pro získání úplného katalogu
Institute for Historical Review, s kompletní nabídkou a knih,
audio a video kazet zašlete dva dolary na adresu:
Institute For Historical Review
Post Office Box 2739
Newport Beach, California 92659
U.S.A
Všechny otázky a komentáře zasílejte
na email Institute for
Historical Review:
ihr@ihr.org
website: www.ihr.org
Zdroj: The Journal of Historical
Review, volume 9 no. 4 ( zima 1989), str. 439.
