HOME


  

 

 Mein Kampf

ADOLF HITLER

 

1

V RODNÉM DOME

 

To, že mi osud urcil jako rodište Braunau an Inn, považuji dnes za predurcení štastné. Toto mestecko leží prece na hranici onech dvou nemeckých státu, jejichž opetné spojeni se alespon nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutecnovat všemi prostredky!

Nemecké Rakousko se musí opet stát velkou nemeckou vlastí a to ne z duvodu nejakých hospodárských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednoceni po hospodárské stránce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo by se presto uskutecnit. Stejná krev patrí do spolecné ríše. Nemecký národ nebude mít žádné morální právo na koloniálne-politickou cinnost, dokud nebude moci své vlastní syny spojit ve spolecném státe. Teprve tehdy, až se hranice Ríše uzavrou i za posledním Nemcem, aniž by bylo možné zajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo na získání cizí pudy. Pluh pak bude mecem a ze slz války vyroste pro potomky chléb vezdejší. Tak se mi jeví toto pohranicní mestecko jako symbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tycí do dnešní doby a varuje. Více než pred sto lety melo toto nenápadné hnízdo tu prednost, ze bylo dejištem tragického neštestí celého nemeckého národa a tím je zvecneno alespon v análech nemeckých dejin. V dobe nejhlubšího ponížení naší vlasti tam padl za své milované Nemecko Norimbercan Johannes Palm, meštanský knihkupec, zatvrzelý "nacionalista" a neprítel Francouzu. Tvrdošíjne odmítal udat své spoluviníky, lépe receno hlavní viníky. Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, práve jako tento, denunciován Francii jedním zástupcem vlády. Augsburský policejní reditel si získal tuto smutnou slávu a dal tak vzor novonemeckým úradum v ríši pana Severinga.

V tomto mestecku na Innu, pozlaceném paprsky mucednictvím, bavorském co do krve, rakouském co do státu, bydleli koncem osmdesátých let minulého století moji rodice; otec svedomitý státní úredník, matka cele zabraná do domácnosti a predevším oddaná nám detem a vecne o nás s láskou pecující. Jen málo utkvelo v mých vzpomínkách z této doby, ponevadž už po nekolika letech musel otec toto hranicní mestecko, které si zamiloval, zase opustit a dát se dolu po Innu, aby nastoupil v Pasove do nového místa; tedy v Nemecku samém.

Avšak osudem rakouského celního úredníka bylo tehdy "putování". Již za krátkou dobu prišel otec do Lince a tam nakonec odešel také do penze. Samozrejme, že to pro starého pána nemelo znamenat "klid". Jako syn chudého malého domkare nemel už tenkrát doma stání. Nebylo mu ješte ani trináct let, když si tehdy malý hoch sbalil svuj ranecek a utekl z domova do Waldviertlu. Prestože ho zkušení vesnicané odrazovali, putoval do Vídne, aby se tam vyucil remeslu. To bylo v padesátých letech minulého století. Hošík‚ rozhodnutý vydat se na cestu do nejistoty s tremi zlatkami v kapse. Když ale hochovi bylo sedmnáct, složil tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak. Dlouhé období tehdejší nouze, vecné bídy a strastí v nem upevnilo rozhodnutí stát se necím "lepším". Zdál-li se být chudému chlapci na vsi kdysi pan farár pojmem veškeré dosažitelné lidské výše, tak nyní tvárí v tvár mocne se rozvíjejícímu velkomestu to byla hodnost státního úredníka. S veškerou houževnatostí hocha "zestárlého" bídou a žalem se už témer v detství zakousl jako sedmnáctiletý do svého nového rozhodnutí a stal se úredníkem. Po témer triadvaceti letech, myslím, dosáhl svého cíle. Nyní -jak se zdálo - byl splnen také predpoklad pro prísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi složil, totiž: nevrátit se do milé rodné vesnice dríve, než se nekým stane. Ted' bylo cíle dosaženo; avšak ve vesnici si už nikdo na nekdejšího malého chlapce nepamatoval a jemu samému byla vesnice cizí. Když šel nakonec jako šestapadesátiletý do výslužby, nebyl by presto snesl ani jediný den jako "zahálec". Koupil poblíž hornorakouského mesta Lambach statek, hospodaril na nem a tak se v kolobehu svého dlouhého, prací vyplneného života vrátil k puvodu svých otcu. V této dobe jsem si vytvárel své první ideály, vlast‚ dovádení v prírode, dlouhá cesta do školy, styk s velmi robustními chlapci, který naplnoval zvlášte matku horkými starostmi - to vše ze mne udelalo všechno jiné než pecivála. Ackoliv jsem tehdy témer nepremýšlel o svém budoucím povolání, lze ríci, že mé sympatie v žádném prípade nepatrily životní dráze mého otce. Myslím, že jsem už tehdy cvicil svuj recnický talent ve Více Ci méne duležitých rozhovorech se svými kamarády. Stal jsem se malým nácelníkem, který se tehdy snadno a dobre ucil, jinak ale byl pomerne obtížne zvladatelný. Ponevadž jsem se ve volném Case ucil zpevu v mužském kláštere v Lambachu, opájel jsem se velmi Casto slavnostní nádherou mimorádne skvelých církevních slavností. Co bylo prirozenejší než to, že se mi nyní zdál, podobne jako kdysi mému otci malý vesnický pan farár, být vrcholným ideálem pan opat. Ale aspon obcas se to stávalo. Když ale pan otec z pochopitelných duvodu neocenil recnický talent hádavého hocha tak, aby z toho snad vyplynuly príznivé dusledky pro jeho ratolest, nemohl také prirozene mít pochopení pro podobné mladické myšlenky. Starostlive asi pozoroval tento rozpor prírody. Skutecne se pak velmi brzy ztrácela také docasná touha po tomto povolání, aby uvolnila místo nadejím více odpovídajícím mému temperamentu. Pri prohrabávání otcovy knihovny jsem našel ruzné knihy vojenského obsahu, mezi nimi i lidové vydání Nemecko-Francouzské války 1870-1871. Byly to dva svazky ilustrovaného Casopisu z techto let, které se nyní staly mojí Cetbou. Netrvalo dlouho a velký hrdinský boj se pro mne stal nejvetším vnitrním zážitkem. Od nynejška jsem horoval stále více pro všechno, co nejak souviselo s válkou nebo s vojenstvím.

Ale také v jiném ohledu to melo pro mne být významné. Poprvé se mi, i když ne zcela jasne, vnucovala otázka, zda a jaký je rozdíl mezi bojujícími Nemci a temi druhými? Procpak také Rakousko nebojovalo v této válce, proc ne otec a všichni ti ostatní?

Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatní Nemci? Nepatríme snad všichni k sobe? Tento problém zacal poprvé vrtat v mém malém mozku. S vnitrní závistí jsem musel poslouchat odpovedi na opatrné otázky, že ne každý Nemec má to štestí patrit k Bismarkove ríši. To jsem nemohl pochopit.

Mel jsem studovat. Z celé mé podstaty a ješte více z mého temperamentu usuzoval otec, že humanistické gymnázium by bylo v protikladu k mým vlohám. Podle neho by lépe vyhovovala reálka. V tomto názoru byl utvrzován zvlášte zrejmým nadáním ke kreslení - predmetu podle jeho presvedcení na rakouských gymnáziích zanedbávaným. Snad to byla ale také jeho vlastní težká celoživotní práce, která také spoluurcila, že humanistické studium bylo v jeho ocích nepraktické a tudíž ménecenné. Zásade ale bylo projevem jeho vule, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn státním úredníkem. Jeho trpké mládí zpusobilo, že se zcela prirozene jevilo to, ceho dosáhl, o to vetším, nakolik to bylo prece výlucne výsledkem jeho železné vule a vlastní cinorodosti. Byla to pýcha cloveka, jež se vlastni silou vypracoval, která ho primela k vuli dostat i svého syna do stejného a snad i vyššího postavení v živote a to o to více, že prece se svojí pílí dokázal svému díteti tolik ulehcit tuto cestu.

Myšlenka odmítnutí toho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevila nepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutí otce jednoduché, urcité a jasné a z jeho pohledu samozrejmé. Nakonec by se zdálo jeho panovacné povaze, která se utvárela v trpkém existencním boji, zcela nesnesitelné ponechat konecné rozhodnutí chlapci samotnému, v jeho ocích nezkušenému a tím ješte nezodpovednému. Také by se to nehodilo k jeho chápání povinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost náležité otcovské autority pro další život dítete.

Ale prece tomu melo být jinak. Poprvé v mém živote jsem byl jako sotva jedenáctiletý zahnán do opozice. Jak tvrdý a rozhodný chtel otec být v prosazování svých plánu a úmyslu tak zaryte a vzpurne odmítal jeho syn myšlenku, která mu vubec nebo jen málo vyhovovala. Nechtel jsem byt úredníkem. Ani domluvy, ani "vážné" námitky nemohly na tomto odporu neco zmenit. Nechtel jsem být úredníkem, ne a ješte jednou ne. Všechny pokusy vzbudit lícením z vlastního otcova života lásku nebo chut k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již pri myšlence, že budu muset jednou sedet v kancelári jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého Casu, nýbrž muset stesnat obsah celého svého života do vyplnovaných formuláru. Jak‚ myšlenky to mohlo vyvol vat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než "hodný" v bežném smyslu slova! Stratne snadné ucení ve škole mi poskytovalo tolik volného Casu, že me videlo casteji slunce než pokoj. Jestliže mi politictí protivníci prozkoumávají s laskavou pozornosti muj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jak‚ nesnesitelné kousky vyvádel tento "Hitler" už v mládí, tak dekuji nebesum, že mi ješte i ted' neco poskytují ze vzpomínek této štastné doby. Louka a les byly tehdy bojištem, na kterém se rešily vždy prítomné "rozpory'. Na tom nemohla nyní nic zmenit ani reálka. Ovšem nyní musel byt vybojován jiný protiklad.

Pokud otcuv Úmysl udelat ze mne státního úredníka stál pouze proti mému zásadnímu odporu k úrednickému povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsem se se svými vnitrními názory držet trochu zpátky, nemusel jsem prece hned odmlouvat. Abych se vnitrne uklidnil, stacilo mi vlastní pevné odhodlání nestát se pozdeji úredníkem. Toto odhodlání bylo ale nezmenitelné. Težší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí muj vlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnes už sám nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtel stát malírem, akademickým malírem. Muj talent na malování byl nesporný, byl prece duvodem toho, že mne otec dal na reálku, ovšem nikdy by byl nepomyslel na to, dát mne v tomto povol ni vyškolit. Naopak. Když jsem poprvé dostal otázku - už po odmítnuti otcovy oblíbené myšlenky - Cím se tedy sám vlastne chci stát - a vyrukoval dosti bezprostredne se svým pevným rozhodnutím, otec nejprve onemel. "Malír? Akademický malír?" Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatne slyšel nebo špatne rozumel. Ovšem když si to vyjasnil a vycítil vážnost mého úmyslu, vzeprel se tomu s plnou rozhodností své bytosti. Jeho rozhodnutí tu bylo velmi jednoduché, pricemž nejak‚ zvažováni mých snad opravdu existujících schopností nepricházelo v úvahu. "Akademický malír, ne, dokud žiji, nikdy." Ponevadž ale jeho syn nejspíš zdedil nekteré jiné jeho vlastnosti, zdedil asi i tvrdohlavost. Jenom prirozene v opacném smyslu. Obe strany trvaly na svém. Otec neopustil své "Nikdy' a já jsem posílil své "Presto."

Toto vše melo málo potešitelné následky. Starý pán zahorkl a já ac jsem ho velmi miloval - také. Otec mi zakázal jakoukoli nadeji, že bych se ucil malírem. já jsem šel o krok dál a prohlásil jsem, že se tedy už vubec nechci uCit. Ponevadž jsem ale s podobnými prohlášeními prece jen neuspel, starý pán se chystal prosazovat bezohledne svoji autoritu. Napríšte jsem mlcel, ale svoji hrozbu jsem uskutecnil. Myslel jsem, že až otec uvidí nedostatecný pokrok v reálce, bude me muset chte nechte pustit k mému vysnen‚mu štestí.

Nevím, zda by tento výpocet souhlasil. Jistý byl jen muj neúspech ve škole. Co me bavilo, to jsem se ucil, predevším všechno, co bych podle svého názoru pozdeji jako malír mohl potrebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo me jinak nepritahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvedcení z této doby predstavovala vždy extrémy - podle predmetu a jeho ocenení. Vedle "chvalitebný" a "výborný" také "dostatecný" a "nedostatecný". Daleko nejlepší byly mé výkony v zemepise a ješte lepší ve svetových dejinách. Dva oblíbené predmety, v nichž jsem ve tríde vedl. Když se nyní zkoumave dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dve skutecnosti za zvlášte významné:

Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: naucil jsem se chápat dejiny podle jejich smyslu.

Staré Rakousko bylo "národnostním státem". Príslušník Nemecké Ríše nemohl celkem vzato - alespon tehdy - vubec pochopit význam této skutecnosti pro každodenní život jednotlivce v takovém státe. Po nádherném vítezném taženi hrdinných armád v Nemecko-Francouzské válce se lidé pozvolna stále více odcizovali nemectví, v zahranicí Cástecne nebyli schopni ho ocenit a cástecne také už asi ho ocenit nemohli. Zchátralá monarchie se zamerovala zvlášte ve vztahu k rakouským Nemcum na v jádru zdravý národ.

Lidé nechápali, že nemít Nemci v Rakousku skutecne nejlepší krev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou pecet 52 miliónovému státu natolik, že práve v Nemecku vzniklo mylné mínení, že Rakousko je stát nemecký. Nesmysl s nejtežšími dusledky, ale prece jen skvelé vysvedcení pro deset milionu Nemcu ve Východní Marce. O vecném a neúprosném boji o nemecký jazyk, o nemeckou školu a o nemeckou podstatu melo potuchu jen zcela málo Nemcu z Ríše. Teprve dnes, kdy tato smutná bída je vnucována milionum našeho národa v ríši, která pod cizím panstvím sní o spolecné vlasti a touží po ní, pokoušejí se udržet svaté právo na materský jazyk, teprve dnes je chápáno v širším smyslu, co znamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu. Nyní snad dokáže nekdo zmerit velikost Nemectví ze staré Východní Marky, která, odkázána sama na sebe, po staletí bránila ríši nejprve na východe, aby konecne udržela nemeckou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v dobe, kdy se Ríše snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev pred svými dvermi. Jako vždy a všude v každém boji byly také v jazykovém boji týž vrstvy: bojovníci, vlažní a zrádci.

Už ve škole zacalo toto prosívání. Nebot, a to je to nejpozoruhodnejší v jazykovém boji snad vubec, že jeho vlny snad nejtíže omývají práve školu jako místo výchovy príští generace. Tento boj je veden o díte a k díteti smeruje první výzva tohoto boje: "Nemecký hochu, nezapomen, že jsi Nemec, dívko pamatuj, že se máš stát Nemeckou matkou"!

Kdo zná duši mládeže, ten dokáže pochopit, že práve ona poslouchá takovýto bojový pokrik nejradostneji. V rozlicných formách pak vede tento boj svým zpusobem a svými zbranemi. Odmítá zpívat nenemecké písne, horuje o to více pro nemeckou hrdinnou velikost, cím více se pokoušejí ji této velikosti odcizit; sbírá halére odtržené od úst pro bojový poklad velkých. Neuveritelne dobre slyší nenemeckého ucitele a je zároven neústupná; nosí zakázané znaky vlastní národní podstaty a je štastná, když je za to potrestána nebo dokonce bita. Je tedy v malém verným odrazem velkých, jen je casto lepšího a uprímnejšího smýšlení.

Také já jsem mel kdysi možnost už v pomerne ranném mládí úcastnit se národnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na Jižní Marku a školský spolek, smyšlení se zduraznovalo chrpami a cerno-cerveno-žlutými barvami, zdravilo se "Heil" a místo císarské hymny se zpívalo radeji "Deutschland iber alles", pres varování a tresty. Hoch byl pritom politicky školen v dobe, kdy príslušník tak zvaného národnostního státu vetšinou vedel už jen málo o své národnosti a znal jen rec. Že jsem už tehdy nepatril k vlažným, se rozumí samo sebou. V krátké dobe jsem se stal fanatickým "nemeckým nacionálem" pricemž toto ovšem není identické s naším dnešním stranickým pojmem.

Tento vývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospel už v patnácti k chápáni rozdílu mezi dynastickým "patriotismem" a lidovým "nacionalismem" a znal jsem tehdy už jen to druhé.

Pro toho, kdo se nikdy nenamáhal se studiem vnitrních vztahu habsburské monarchie, nemusí už být takový postup zcela jasný. Jen vyucování svetových dejin ve škole v tomto státe muselo položit základ tohoto vývoje, nebot specifické rakouské dejiny existují prece jenom v nepatrné míre. Osud tohoto státu je tak spojen se životem a rustem celého Nemectví, že odlucování dejin nemeckých od dejin rakouských se zdá zcela nemyslitelné. Ano, když se Nemecko nakonec zacalo delit na dve mocenské sféry, stalo se práve toto rozdelení nemeckými dejinami.

Zdá se, že císarské insignie nekdejší ríšské nádhery, uchovávané ve Vídni, pusobí nadále jako podivuhodné kouzlo, jako záruka vecného spolecenství.

Živelný výkrik nemeckorakouského lidu ve dnech zhroucení habsburského státu po sjednocení s nemeckou materskou zemi byl jen výsledkem touhy po tomto návratu do nikdy nezapomenutého otcova domu, která drímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylo nikdy vysvetlitelné, kdyby dejinná výchova každého jednotlivého rakouského Nemce nebyla bývala prícinou takové všeobecné touhy. V ní je pramen, který nikdy nevysychá; který zvlášte v casech zapomnení bude šeptat stále znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i pripomínku nové budoucnosti a to nehlede na momentální blahobyt.

Vyucování svetových dejin na takzvaných stredních školách spocívá ovšem také dnes ješte ve zlé vuli. Málo ucitelu chápe, že cíl práve vyucování dejepisu nemuže nikdy spocívat v memorování a polykání dejinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch presne ví, kdy se ta ci ona bitva odehrála, kdy se nejaký vojevudce narodil, nebo dokonce kdy nejakému vetšinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho predku. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.

Ucit se dejepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou prícinou onech pusobení, které máme potom pred ocima jako dejinné události.

Umeni Císt a také ucit se znamená i v tomto prípade zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

Bylo snad urcující pro celý muj další život, že mi kdysi štestí doprálo takového ucitele dejepisu, který jako jeden z mála dokázal uplatnit toto hledisko jako rozhodující pri vyucování i zkouškách. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci byl tento požadavek ztelesnen skutecne ideálním zpusobem. Starý pán dobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejen upoutat oslnující výrecností, ale i opravdu strhnout. Ješte dnes si vzpomínám v tichem pohnutí na šedovlasého muže, který nám nekdy v ohni svého lícení dával zapomenout na prítomnost a pricaroval nám minulé doby. Suchou dejinnou vzpomínku z mlžného z voje tisíciletí pretvárel v živou skutecnost. Sedeli jsme pak Casto planouce nadšením, nekdy dokonce dojati k slzám.

Štestí bylo o to vetší, když tento ucitel dokázal z prítomnosti osvetlit minulé‚ deje, z minulosti ale zase vyvodit dusledky pro prítomnost. Více než kdo jiný mel také pochopení pro všechny každodenní problémy, které námi tehdy hýbaly. Náš malý nacionální fanatismus se stal prostredkem naší výchovy. Nejednou apeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u nás výrostku porádek. A toho nebylo možno ¨dosáhnout jinými prostredky. Tento ucitel udelal z dejepisu muj oblíbený predmet. Ovšemže jsem se stal už tehdy mladým revolucionárem, cehož on snad dosáhnout nechtel. Kdopak by také mohl pod vedením takového ucitele studovat nemecké dejiny a nestát se neprítelem státu, jehož panovnický dum tak neblahým zpusobem ovlivnoval osudy národa? Kdo nakonec mohl ješte zachovávat vernost císari a dynastii, která v minulosti i prítomnosti neustale zrazovala vec nemeckého národa kvuli svému prospechu? Nevedeli jsme snad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k nám Nemcum a chovat ani nemohl?

Dejinné poznání o cinnosti Habsburského domu bylo ješte podepreno každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizí národnostní jed telo našeho národa a Víden sama se stávala stále více nenemeckým mestem. "Arcidum" se cechizoval, kde to jen bylo možné a byla to pest bohyne vecného práva a neúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, nejvetšího neprítele rakouského nemectví, padnout kulkou, kterou on sám ulil. On byl prece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolu!

Obrovské byly záteže, které dopadaly na nemecký lid, neslýchané byly jeho obeti na daních a krvi a presto musel každý, kdo nebyl úplne slepý, poznat, že to všechno by bylo zbytecné. Obzvlášte bolestivá byla pritom pro nás skutecnost, že celý tento systém byl morálne kryt svazkem s Nemeckem, Címž bylo pomalé vyhubení nemectví do jisté míry sankcionováno Nemeckem samým. Habsburské pokrytectví, které dokázalo navenek vzbudit zdání, jako by Rakousko bylo stále ješte nemeckým státem, prohlubovalo nenávist vuci tomuto domu až k rozhorcení a zároven opovrženi. Jenom "povolaní" v ríši samé nic z toho nevideli. Jako ranení slepotou kráceli po boku mrtvoly a domnívali se, že v príznacích tlení objevili dokonce ješte príznaky "nového" života. V neblahém spojení mladé Ríše s rakouským rádoby státem spocíval zárodek pozdejší svetové války a také zhroucení. Budu se muset v prubehu této knihy zabývat tímto problémem ješte dukladneji. Zde postací konstatování, že jsem v podstate už v nejranejším mládí došel k názoru, který mne už nikdy neopustil, nýbrž se ješte prohloubil. Že totiž zabezpecení nemectví predpokládalo znicení Rakouska a že nadále národní cit není nicen identicky s dynastickým patriotismem. Že predevším habsburský arcidum byl urcen k neštestí nemeckého národa. Už tehdy jsem vyvodil dusledky z tohoto poznatku: vrelou lásku k mé Nemecko-rakouské vlasti, hlubokou nenávist vuci rakouskému státu.

Zpusob historického myšlení, kterému me naucili ve škole, už me v dalších letech neopustil. Svetové dejiny se mi stále více stávaly nevycerpatelným pramenem pro pochopení historického konání v prítomnosti, tedy pro politiku. Pritom ji nechci "poucovat", nýbrž ona musí ucit mne. Jestli jsem se stal tak brzy "revolucionárem" politickým, mel jsem se jim stejne brzy stát i v oblasti umeni.

Hornorakouské zemské hlavní mesto nemelo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkem všechno. Ve dvanácti letech jsem videl poprvé "Viléma Tella", o nekolik mesícu pozdeji první operu v mém živote, "Lohengrina". Rázem me upoutala. Mladistvé nadšení pro bayreuthského mistra neznalo hranic. Stále znovu mne to pritahovalo k jeho dílum a dnes považuji za zvláštní štestí, že mi skromnost provincní inscenace dala možnost pozdejší gradace.

To vše upevnilo zvlášte po prekonání klackovských let (což u mne probíhalo velmi bolestne) muj nejniternejší odpor k povolání, které pro mne zvolil otec. Stále více jsem nabýval presvedceni, že bych jako úredník nikdy nebyl štastný. Od té doby, co už uznávali moje malírské nadání i v reálce, bylo mé rozhodnutí tím pevnejší. Na tom už nemohly nic zmenit prosby ani hrozby. Chtel jsem se stát malírem a za žádnou cenu ne úredníkem. Zvláštní bylo jen to, že s pribývajícími lety se dostavil rostoucí zájem o architekturu. Považoval jsem to tehdy za samozrejmé doplnení mých malírských schopnosti a mel jsem nejen vnitrní radost z tohoto rozšírení mého umeleckého rámce. Že by tomu mohlo být nekdy jinak, jsem netušil. Otázka mého budoucího povolání mela být nyní prece jen rychleji rozhodnuta než jsem predtím ocekával.

Ve trinácti letech jsem ztratil náhle otce. Mrtvíce postihla jinak ješte statného pána a ukoncila naprosto bezbolestným zpusobem jeho zemskou pout a nás všechny uvrhla do nejhlubší bolesti. To, po Cem nejvíce toužil - pomoci svému díteti vybudovat existenci, aby mu ulehcil svoji vlastní horkou cestu k povolání - se mu tehdy asi nepovedlo. Jen on sám, i když zcela nevedome, dal z klad jeho budoucnosti, kterou jsme ani jeden nechápali. Nejprve se pri pohledu zvenku nic nezmenilo. Matka se cítila zavázána rídit mojí výchovu dále, jak si otec prál, tj. nechat me vystudovat pro úrednickou dráhu. Já sám jsem byl víc než kdykoli predtím rozhodnut nestát se úredníkem za žádnou cenu. Jak se vzdalovala strední škola co do látky a vzdelání mému ideálu, stával jsem se vnitrne lhostejnejším. Tu mi náhle prišla na pomoc nemoc a za nekolik mesíc… rozhodla o mojí budoucnosti a o sporné otázce otcovského domu. Moje težká plicní choroba primela lékare poradit mé matce co nejdurazneji, aby mne za žádných okolností nedávala do kanceláre. Rovnež návšteva reálky musela být na rok prerušena. Po cem jsem v tichosti tak dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalo se - ted po této události naráz - témer samo sebou skutecností. Pod dojmem mé nemoci matka konecne svolila, že mne vezme pozdeji z reálky a nechá me navštevovat akademii. Byly to nejštastnejší dny mého života, které mi pripadaly skoro jako sen a pouhým snem melo také všechno zustat. O dva roky pozdeji náhlá smrt matky všechny ty krásné plány zhatila. Byl to záver dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od pocátku nebyla velká nadeje na vylécení. Presto me ta rána strašlive postihla. Otce jsem ctil, matku jsem však miloval.

Nouze a tvrdá skutecnost me nyní nutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostredky po otci byly z velké cásti vycerpány težkou nemocí matky; sirotcí penze, která mi príslušela, nestacila ani na živobytí, takže jsem byl nyní nucen sám si nejakým zpusobem vydelávat na chléb.

S kufrem prádla a šatu v ruce, s neotresitelnou vulí v srdci jsem jel do Vídne. Doufal jsem, že si na osudu vymohu to, co se podarilo otci pred padesáti lety. Také já jsem se chtel "nekým" stát, ovšem v žádném prípade úredníkem.

 

Index



HOME


MEIN KAMPF, ADOLF HITLER

Svenska
English
English
Deutsch
German
French
French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER
French
French
English
English
Deutsch
German
Italian
Italian
Spanish
Spanish.
Norsk
Norsk

The Jewish plans!
The Jewish Plots!

Must Germany Perish?
A Jewish plan for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her people!




Judaism =Racism, Domination, Dccupation
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

The Protocols of Zion
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |