Mein Kampf
ADOLF HITLER
5
SVETOVÁ VÁLKA
Jako mladého vetroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že jsem se narodil práve v takové dobe, která bude stavet chrámy slávy zrejme jenom kramárum a státním úredníkum. Vlny dejinných událostí, jak se mi zdálo, se již utiily, takže budoucnost bude patrne náležet jenom "mírovému soutežení národu", to znamená poklidnému vzájemnému podvádeni se s vyloucením násilných metod obrany. Jednotlivé státy zacaly vyrovnávat úroven jednotlivých podniku, které si navzájem hrabaly pudu pod nohama, pretahovaly si navzájem zákazníky a zakázky, pokouely se získat výhody na úkor druhého, to ve za velkého a nevinného kriku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, mel jednou (podle veobecného doporucení) zmenit svet na jediný velký obchodní dum, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných melináru a bezvýznamných správních úredníku, aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Anglicané, správní úredníky Nemci, zatímco Židé by se museli obetovat jako majitelé, ponevadž podle vlastního doznání jete nikdy nic nevydelali, jenom vecne "platili" a krome toho ovládají vetinu jazyku.Proc jsem se nemohl narodit o sto let dríve? Nekdy v dobe osvobozovacích válek, kdy muž jete skutecne za neco stál i bez "obchodu". Mrzute jsem premýlel o své, jak mi pripadalo pozde nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a porádku", jak se rýsovala prede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlost osudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný "pacifista" a vechny výchovné pokusy v tomto smeru nevedly k nicemu.
Búrská válka mi pripadala jako blýskání na lepí casy. Cíhal jsem každý den na noviny, hltal jsem depee a zprávy a byl jsem tasten, že alespon z dálky mohu být svedkem hrdinského boje.
Rusko-japonská válka mne zastihla už podstatne zralejího a pozornejího. Už tenkrát jsem se z nacionálních duvodu postavil okamžite na stranu Japoncu a stranil jim pri výmenách názoru. V porážce Rusu jsem spatroval porážku rakouského slovanstva.
Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jako chlapec považoval za pomalé chradnutí, pocitoval jsem nyní jako klid pred bourí. Už za mého vídenského pobytu leželo nad Balkánem edivé dusno, jež bývá predzvestí orkánu, obcas zablýsklo jasné svetélko, ale zase se rychle ztratilo v neprirozené temnote. Pak ale prila Balkánská válka a s ní se prehnal první poryv vetru pres znervóznelou Evropu. Nastalý cas ležel na lidech jako težký balvan a pálil jako tropický žár, pricemž vecná starost a pocit blížící se katastrofy se staly nakonec touhou: až už dá nebe konecne volný prubeh osudu, jež stejne nelze odvrátit. A tu uderil na zem první mohutný blesk: rozpoutala se boure a do hrmení nebes se mísilo dunení del svetové války.
Když dola do Mnichova zpráva o zavraždení arcivévody Frantika Ferdinanda (sedel jsem práve doma a poslouchal nepresné vypráveni prubehu tohoto cinu), mel jsem nejdríve starost, jestli kulky nepocházely z pistole nemeckých studentu, kterí v rozhorcení nad stálým poslovantováním státu následníkem trunu chteli osvobodit nemecký národ od tohoto vnitrního neprítele. Co by v tomto prípade následovalo, mužeme si dobre predstavit: nová vlna pronásledování, jež by ted bylo pred celým svetem "ospravedlneno" a "zduvodneno". Když jsem se vak hned poté slyel jména domnelých pachatelu a cetl, že jsou to Srbové, zacala se me zmocnovat tichá hruza z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Nejvetí prítel Slovanu padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v posledních letech prubežne sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou už nikdo nemuže zastavit.
Neprávem dnes zahrnujeme výcitkami vídenskou vládu za formu a obsah jejího ultimáta. Žádná jiná mocnost na svete by na jejím míste a ve stejné situaci nemohla jednat jinak. Rakousko melo na své jihovýchodní hranici neúprosného smrtelného neprítele, který ve stále kratích intervalech monarchii znepokojoval, nepolevoval, až by se nakonec dockal výhodného okamžiku ke znicení této ríe. Byl duvod k obavám, že tato skutecnost se dostaví nejpozdeji se smrtí starého císare, potom by už monarchie asi nebyla schopná postavit se na vážný odpor. Celý stát se v posledních letech držel jen díky osobe Frantika Josefa, takže smrt tohoto prastarého ztelesnení ríe by pocitovaly iroké masy jako predzvest smrti ríe samé. Patrilo k nejmazanejím kouskum predevím slovanské politiky budit zdáni, že rakouský stát vdecí za svou existenci pouze bájecnému a zcela ojedinelému státnickému umení tohoto monarchy, byla to lichotka, která pusobila zejména v Hofburgu velmi dobre, ackoliv ani v nejmením neodpovídala skutecným zásluhám tohoto císare. Osten, skrytý v této chvále, nechtel nikdo videt. Nevideli, nebo snad už ani nechteli videt, že cím více stojí monarchie na velkém panovnickém umení, tohoto jak se ríkalo "nejmoudrejího monarchy vech dob", tím horí bude situace, až jednoho dne zaklepe osud na dvere, aby si vybral svuj tribut.
Bylo Rakousko bez starého císare vubec myslitelné? Neopakovala by se tragédie, jež kdysi postihla Marií Terezii? Skutecne se krivdí vídenským vládním kruhum, když se jim vycítá, že nabádali k válce, které se snad prece jen dalo zabránit? Válce se zabránit nedalo, nanejvý mohla být o rok nebo o dva oddálena. Nebot v tom práve spocívala kletba nemecké a rozhodne i rakouské diplomacie, že se vždy snažily oddálit nevyhnutelné zúctování, až nakonec bylo nezbytné uderit v nejméne výhodnou hodinu. Mužeme si být jisti, že opetovný pokus o zachránení míru by privodil válku v dobe jete méne vhodné.
Kdo tuto válku nechtel, mel mít odvahu nést také dusledky. Dusledkem ale v tomto prípade muselo být obetování Rakouska. Válka by prila stejne, avak nikoliv jako boj vech proti nám, nýbrž v podobe trhání habsburské monarchie. Pritom bylo nutné se rozhodnout: zúcastnit se nebo pouze prihlížet a s prázdnýma rukama dát prubeh osudu. Práve ti, kterí dnes nejvíce zlorecí zacátku války a soudí nejmoudreji, osudove a neblaze pomáhali tomu, abychom se do války dostali.
Sociální demokracie praktikovala po desetiletí darebácké válecné tvaní proti Rusku, zatímco politický stred nejvíce udelal z náboženských hledisek rakouský stát ústredním bodem nemecké politiky. Ted jsme museli nést dusledky této politiky. Co prilo, prijít muselo a nebylo vyhnutí za žádných okolností. Vinou nemecké vlády bylo to, že kvuli udržení míru propásla vhodný cas k útoku, zapletla se do spojenectví za udrženi svetového míru a tak se nakonec stala obeti svetové koalice, která proti snaze udržet svetový mír postavila rozhodnost vést svetovou válku.
Kdyby Rakousko tehdy dalo ultimátu jinou, mírnejí formu, nic už by to na situaci nezmenilo, nanejvý jediné, a sice to, že by bylo smeteno vzpourou lidu. Protože v ocích mas byl tón ultimáta príli ohleduplný, málo brutální a vubec nezael príli daleko. Kdo se to snaží dnes zaprít, je bud zapomnetlivec nebo vedomy Ihár.
Boj v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.
Jen tak lze pochopit, že se k tomuto nejtežímu zápasu dobrovolne prihlásilo pod korouhev více než dva milióny nemeckých mužu a mladíku, ochotni bránit ji do poslední kapky krve.
Me se zdály tehdejí hodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitu mého mládí. Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl premožen bourlivým nadením, klesl na kolena a dekoval z hloubi srdce nebi, že mi doprálo to testí žít v této dobe. Propukl dosud nejmohutnejí boj za svobodu, jaký svet jete nevidel, nebot jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejirích mas presvedcení, že se nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž o bytí a nebytí nemeckého národa. Naposledy na dlouhou dobu videl národ svoji budoucnost jasnozrive. Hned na zacátku obrovského zápasu pronikl do opojení a mocného nadení nutný vážný tón, nebot ono poznání udelalo z národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí. Vážnost byla také velmi namíste, nebot nikdo tehdy nemel ani nejmení predstavu o tom, jak dlouhý bude zapocatý boj. Snilo se o tom, že v zime budou vichni zase doma a pokracovat opet v mírové práci.
Co si clovek preje, v to doufá a verí. Drtivou vetinu národa už dávno omrzel ten stav vecné nejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo už neveril v mírové urovnání rakousko-srbského konfliktu, nýbrž vichni doufali v konecné vyporádání. K temto miliónum jsem patril i já.
Jakmile vela v Mnichove ve známost zpráva o atentátu, mihly se mi v hlave dve mylenky: zaprvé, že válka ted bude konecne nevyhnutelná, a dále, že habsburský stát je nyní nucen spojenectví dodržovat, nebot nejvíce jsem se obával toho, že Nemecko by se mohlo práve díky tomuto spojenectví dostat do konfliktu, k nemuž by ale Rakousko nedalo prímý podnet, pricemž rakouský stát by z vnitropolitických duvodu nemel sílu rozhodnout se a stát za svým spojencem. Nebot slovanská vetina v monarchii by okamžite zacala takový úmysl sabotovat a radeji by rozbila celý stát na kousky, než aby poskytla spojenci žádanou pomoc. Nyní vak bylo toto nebezpecí zažehnáno. Starý stát musel bojovat, at chtel ci nechtel.
Muj vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko kvuli nejakému srbskému zadostiucinení, nýbrž Nemecko za svou podstatu, za nemecký národ a jeho bytí ci nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se ted muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku až po Sendan a Paríž, muselo si nyní mladé Nemecko znovu zasloužit. Zvítezí-li v tomto boji, vstoupí ná národ znovu do spolecnosti velkých národu a teprve potom se bude Nemecká ríe moci osvedcit jako mocný útulek míru a kvuli míru už nebude muset ubírat svým detem chléb.
Mel jsem jako hoch a mladý muž prání, abych mohl alespon jednou dosvedcit svými ciny, že národní nadení není pro mne prázdným slovem. Tak jako miliónum ostatních pretékalo mé srdce hrdým testím, že se mohu konecne zbavit pocitu ochromení. Zpíval sem tak casto "Nemecko nade vechno" a volal z plna hrdla "Heil!", že mi pripadalo témer jako dodatecne udelená milost, moci nyní vstoupit pred boží soud vecného soudce jako svedek a osvedcit pravdivost tohoto smýlení. Byl jsem pevne odhodlán, že v prípade války - která se mi zdála nevyhnutelné - tak ci onak opustím ihned své knihy. Stejne tak jsem vedel, že moje místo bude tam, kam mne pole muj vnitrní hlas.
Predevím z politických duvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale prirozenejí než to, že nyní, když zacínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýlením. Nechtel jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem pripraven kdykoliv zemrít pro svuj národ a pro ríi, jež jej ztelesnovala.
Dne 3. srpna jsem podal žádost Jeho Velicenstvu Ludvíkovi III. s prosbou, abych smel vstoupit do nejakého bavorského regimentu. Jaká byla má radost, když jsem už prítího dne obdržel vyrízení své žádosti s výzvou, abych se hlásil u jednoho regimentu. Jásal jsem a moje vdecnost neznala mezí. O nekolik dní pozdeji jsem už nosil kabát, který jsem svlékl až témer po esti letech.
Také jako pro každého Nemce, zacala i pro mne nezapomenutelná a nejvetí doba mého pozemského života. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo vechno ostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím práve v techto dnech desátého výrocí velkých událostí na ony týdny, kdy zacínal hrdinský boj naeho lidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu smel zúcastnit. Jako by to bylo vcera. Jediná starost mne trápila v té dobe, stejne jako mnoho jiných, zda neprijedeme na frontu pozde. To jediné mi nedávalo klidu. Každé vítezné jásání nad hrdinským cinem tajilo v sobe kapku horkosti, zdálo se mi totiž, že s každým novým vítezstvím je nebezpecí opoždeného príchodu vetí. Konecne priel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychom nastoupili k plnení naí povinnosti. Poprvé jsem cestou na západ spatril Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln západním smerem, abychom bránili reku vech rek pred chamtivostí odvekého neprítele. Když na nás pod nežným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zaznela z celého nekonecne dlouhého transportu stará písen "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mne se málem rozskocilo srdce.
Potom prichází vlhká a chladná noc ve Flandrech, mlcky pochodujeme a když se zacíná z mlhy vylupovat den, zasycí nám náhle nad hlavami železný pozdrav a s ostrým práskáním vrhá proti nám mezi nae rady malé kulky, bicující mokrou zem, ale drív než se malé oblácky rozplynuly, zaduní z dvou set hrdel vstríc poslu smrti pevné "hurá". Pak to ale zacne práskat a dunet, zpívat a výt a každého to ted táhne s horecnýma ocima kupredu, stále rychleji, pres repné pole a kroviny, až konecne dojde k boji muž proti muži. Zdálky k nám doléhají zvuky písne a jsou stále blíže, preskakují od kompanie ke kompanii a v tom, když smrt práve pilne zamírila do naích rad, dostala se písen i k nám a my ji dávali dál: "Deutschland , Deutschland iber alles, tiber alles in der Welt!" Po ctyrech dnech jsme se vraceli. Krok byl ted jiný. I sedmnáctiletí chlapci se podobali mužum. Dobrovolníci regimentu se snad jete ani nenaucili porádne bojovat, ale umírat umeli jako starí vojáci. To byl zacátek.
A tak to lo rok za rokem. Namísto bitevní romantiky vak nastoupila hruza. Nadení zvolna vychladlo a jásot byl duen strachem ze smrti. Priel cas, kdy každý musel vybojovat svuj boj mezi pudem sebezáchovy a vedomím povinnosti. Ani já jsem nezustal uetren tohoto boje. Vždycky, když smrt byla na lovu, pokouelo se neco neurcitého ve mne revoltovat, snažilo se to predstavit se slabému telu jako rozum, ale byla to jen zbabelost, která se v prestrojeni pokouela zmocnit se jednotlivce. Nastávalo velké tahání a varování a casto rozhodl jen poslední zbytek svedomí. Cím byl ale tento hlas zretelnejí, cím hlasiteji a dotíraveji lákal, tím tvrdí byl muj odpor až konecne po dlouhém vnitrním zápase zvítezil smysl pro povinnost. Už v zime 1915/1916 byl u mne tento boj rozhodnut. Vule se stala konecne absolutním pánem. Jestliže jsem v prvních dnech mohl útocit s jásotem a smíchem, ted jsem byl klidný a rozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve ted mohl osud prikrocit k posledním zkoukám, aniž mi povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého válecného dobrovolníka se stal starý voják. Tato zmena probehla v celé armáde. Z nekonecných boju vyla zestárlá a tvrdá a to, co neodolalo bouri, bylo zlomeno. Teprve ted mohla být tato armáda hodnocena. Po dvou trech letech, behem nichž jsme byli vrháni z jedné bitvy do druhé, bojujíce stále proti císelné presile i prevaze zbraní, trpíce hladem, ted priel cas zkouet kvalitu této armády.
Uplyne tisíc let a nikdo nebude moci mluvit o hrdinství, aniž by nevzpomenul nemeckou armádu ze svetové války. Ze závoje minulosti se vynorí železná fronta edivých ocelových helem, nekolísající a neustupující, pomník nesmrtelnosti. A pokud budou žít Nemci, uvedomí si, že toto byli kdysi synové jejich národa.
Byl jsem tehdy voják a nechtel jsem politizovat. Nebyl zde na to ani cas. Avak jete dnes jsem presvedcen, že poslední vozka prokázal vlasti cennejí služby než i ten první, rekneme "poslanec". Nikdy jsem nenávidel tyto žvanily víc, než v této dobe, kdy každý porádný chlap, pokud mel co ríct, kricel to nepríteli do tváre, nebo zanechal svou vyrídilku doma a konal nekde mlcky svoji povinnost. Ano, nenávidel jsem tenkrát vechny ty "politiký" a kdyby bylo po mém, byl by ihned vytvoren parlamentní lopatový batalion, tam by mohli žvanit do sytosti a nezlobili by ci dokonce nepokozovali sluné lidi.
Nechtel jsem tehdy vedet o politice, avak nemohl jsem jinak, než zaujmout stanovisko k urcitým jevum, které se týkaly celého národa a zvláte nás vojáku. Dve veci to byly, které me v nitru rozcilovaly a které jsem považoval za kodlivé. Už po prvních zprávách o vítezství zacal jistý tisk pomalu a snad pro nekoho zpocátku neznatelne kapat pelynek do veobecného nadení. Delo se tak pod maskou shovívavosti a dobrého mínení a dokonce s urcitou starostlivostí. Byly pochybnosti tykající se príliné velkoleposti oslav vítezství. Byly tu obavy, že to v této forme není dustojné tak velkého národa a tudíž nevhodné. Nebot statecnost a hrdinství nemeckého vojáka je prece neco docela samozrejmého, takže se nemá clovek nechat strhávat k takovým projevum nadení - už kvuli cizine, které prý je sympatictejí více tichá a dustojná forma radosti než nevázaný jásot a podobné hlasité projevy. A konecne my Nemci jsme nemeli zapomínat na to, že válka nebyla naim zámerem, a proto se nemusíme stydet priznat otevrene a mužne, že jsme kdykoli pripraveni prispet svým dílem ke smíreni lidstva. Proto by prý nebylo moudré znevážit cistotu cinu naí armády príli velkým krikem jelikož ostatní svet by nemel pro toto pochopení. Nic není více obdivováno než skromnost, s níž skutecny hrdina své ciny tie a skromne - zapomene, nebot k tomuto to vechno smerovalo. Místo toho, aby takového chlapa chytili za jeho dlouhé ui a obesili na vysokém kulu, aby pisálek neurážel estetické cítení oslavujícího národa, zacali skutecne vystupovat proti nevhodnému druhu vítezného jásání. Nemeli ani tueni, že jednou potlacené nadení nelze znovu po libosti vzbuzovat. Je to opojení a musí být v tomto stavu udržováno. Jak ale obstát bez síly nadeni v boji, jež podle lidského soudu klade na duevní vlastnosti národa nesmírné nároky? Znal jsem psychiku irokých mas až príli dobre, abych nevedel, že touto "estetickou vzneeností" nelze írit ohen nutný k tomu, aby železo zustalo žhavé. Podle mne to byli blázni, když nedelali nic pro to, aby stupnovali nadení lidu a bylo nepochopitelné, že je dokonce jete tlumili.
Dalí co mne rozcilovalo, byl zpusob, jež byl považován za vhodný k vyporádání se s marxismem. V mých ocích to pouze dokazovalo, že o tomto moru nemeli nejmení ponetí. Zdálo se, že vážne verí tomu, že marxismus primeli ke zdrženlivosti ujitováním, že v této dobe nehrají politické strany žádnou roli. Nechápali, že se nejedná o žádnou stranu nýbrž o ucení, jež ve svých dusledcích musí vést ke znicení vekerého lidstva, ponevadž toto se na univerzitách, kde bylo plno Židu, neucilo. Príli mnoho naich vyích úredníku, vychovaných v hloupé domýlivosti, neuznávalo za nutné vzít do ruky knihu a ucit se neco, co práve nepatrilo do ucební látky jejich vysoké koly. Obrovské premeny míjejí tyto "hlavy"' beze stopy, procež také státní instituce pokulhávají za soukromými. Veobecne pro ne platí lidové prísloví: "Co sedlák nezná, to nežere". Necetné výjimky potvrzují i zde pravidlo.
Byl to nesmysl, který nemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914 nemeckého delníka s marxismem. Nemecký delník se tehdy vymanil z objetí této jedovaté nákazy, nebot jinak by nikdy nemohl k boji vubec nastoupit. Hloupost ale byla velká dost na to, aby panovalo domnení, že marxismus se nyní stal "národní". Tento záblesk ducha svedcí o tom, že v onech dlouhých letech nikdo z onech úredníku "rídících stát" nepovažoval za úcelné studovat podstatu tohoto ucení, nebot jinak by jim sotva unikl takový nesmysl.
Marxismus, jehož konecným cílem je a zustává znicení vech nežidovských národních státu, videl ke své hruze, že v cervencových dnech roku 1914 nemecké delnictvo, jež se domníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu se postavilo do služeb své vlasti. V nekolika dnech se rozptýlila pára tohoto hanebného podvádení lidu a židovská vudcovská chátra tu stála náhle osamocena, jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévaného edesát let masám do hlav. Byl to zlý okamžik pro ty, kterí podvádeli delnictvo nemeckého národa. Jakmile vak vudcové rozpoznali hrozící nebezpecí, zamaskovali se lží a drze predstírali i oni národní nadení.
Ted by byl vhodný okamžik k zásahu proti tomuto podvodnému spolecenství židovských travicu nemeckého národa. Ted se s nimi mel udelat krátký proces, bez ohledu na prípadný pokrik a nárky. V srpnu roku 1914 vymizely naráz z hlav nemeckého delnictva zmatené poucky o mezinárodní solidarite a místo toho zacaly o nekolik týdnu pozdeji americké rapnely prináet požehnání bratrství na helmy pochodových kolon. Nyní, když nemecký delník nael cestu zpet ke svému národu, bylo povinností starostlivé vlády nemilosrdne vyhladit jeho tváce proti vlastnímu národu. Když na fronte umírali ti nejlepí, mohl se doma alespon vyhubit hmyz. Namísto toho podalo Jeho Velicenstvo císar sám ruku temto zlocincum a dal tak lstivým úkladným vrahum národa pardon a možnost vnitrního klidu. Ted mohl had opet pusobit, opatrneji než predtím, ale tím nebezpecneji. Zatímco cestní lidé snili o hradním míru, organizovali tito krivoprísežní zlocinci revoluci. Skutecnost, že se tenkrát rozhodli k tak príerné polovicatosti, mne vnitrne velice znepokojovalo, avak že to bude mít tak hrozný konec, to jsem ani já nepovažoval za možné.
Co bylo treba ucinit? Posadit vudce celého hnutí ihned za mríže, udelat jim proces, aby je mel národ z krku. Bylo treba bezohledne nasadit vojenské mocenské prostredky k vyhubení této morové nákazy. Strany mely být zrueny, Ríský snem bylo treba privést k rozumu prípadne i bajonety, nejlépe vak ihned rozpustit. Jako dnení republika ruí politické strany, mely být zrueny už tehdy, nebot duvodu pro to bylo víc než dnes. Ve hre prece bylo bytí ci nebytí národa!
Samozrejme, že vyvstává otázka: je vubec možné duchovní ideje vymýtit mecem? Lze bojovat hrubým násilím proti "svetovým názorum"? Tuto otázku jsem si casteji kladl už tehdy.
Pri promýlení analogických príkladu, jež lze nalézt v historii zejména na religiózním podklade, vyplyne následující základní poznatek: Predstavy a ideje, ale i hnutí s urcitými duchovními základy, at už jsou tyto nesprávné ci nikoliv, lze od urcitého okamžiku jejich existence zlomit technickými mocenskými prostredky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzické zbrane samy nositeli nové plamenné mylenky, ideje nebo svetového názoru. Užití násilí bez predpokladu hnací síly nejaké základní duchovní predstavy nemuže vést ke znicení ideje a jejího írení, leda formou naprostého vyhubení i toho posledního jejího nositele a znicení poslední tradice. To vak znamená vetinou vyrazení takového státního telesa z oblasti mocensko-politického významu, a to casto na velmi dlouhou dobu, nekdy i navždy. Nebot taková krvavá obet postihne, jak víme ze zkuenosti, lepí cást národa, protože každé pronásledování bez duchovního predpokladu se jeví jako morálne neoprávnené a práve hodnotnou cást národa vybicuje k protestu, jež se projeví prevzetím duchovního obsahu hnutí nespravedlive pronásledovaného. Dochází k tomu namnoze proste z opozice proti pokusu o znicení nejaké ideje brutální silou.
V tomto prípade vzrustá pocet vnitrních sympatizantu tou merou, jak se stupnuje pronásledování. Proto je absolutní vymýcení nového ucení možné jen cestou natolik rozsáhlé a stále se stupnující likvidace, že nakonec dotycný národ nebo i stát prijde vubec o vechnu skutecne cennou krev. Vždycky vak bude celý tento postup od pocátku marný, jestliže ucení, které má být vymýceno, již prekrocilo urcitý malý kruh stoupencu.
I zde, jako pri každém rustu, existuje v detském období nejlepí možnost vymýcení urcitého ucení, zatímco s postupujícím vekem roste i síla odporu a teprve s pricházející slabostí stárí ustupuje i když jinou formou a z jiných duvodu. Ve skutecnosti vak vedou témer vechny pokusy o vymýceni nejakého ucení a jeho organizacního pusobení použitím síly bez duchovní základny k neúspechum, nezrídka je výsledkem dokonce pravý opak tohoto úsilí, a to z následujícího duvodu: Nejduležitejím predpokladem pro zpusob boje zbranemi otevreného násilí je vytrvalost. To znamená, že možnost úspechu spocívá pouze v trvale stejnomerném používání metod k potlacení urcitého ucení apod. Pokud ale dojde ke kolísání mezi násilím a shovívavostí, pronásledované ucení se bude nejen neustále regenerovat, ale bude schopné získávat pro sebe z pronásledování nové hodnoty tím, že po opadnutí vlny útlaku mu rozhorcení nad utrpením privede nové stoupence, pricemž ti již existující budou na nem trvat s jete vetím vzdorem a nenávistí než predtím a dokonce i odpadlíci se budou k nemu pokouet po zmizení útlaku vracet. Pouze v nepretržite stejnomerném používání násilí spocívá hlavní predpoklad úspechu. Taková vytrvalost je vak vždy výsledek urcitého duevního presvedcení. Každé násilí, jež nepramení z pevného duevního základu, je kolísavé a nejisté. Chybí mu stabilita, jež muže vyverat pouze ze svetového názoru. Je výsledkem energie a brutální rozhodnosti každého jednotlivce, podléhá vak zmenám osobnosti, její podstaty a síly. K tomu pristupuje jete dalí vec: Každý svetový názor, at už náboženský ci politický - zde je hranice casto težko stanovitelná - bojuje znicení ideového sveta protivníka, ale predevím za pozitivní prosazení vlastních idejí. Tím je tento boj více útocný než obranný. Ve výhode je již pri stanovení cíle, nebot tento cíl predstavuje vítezství vlastní ideje, zatímco naopak je velice težké urcit, kdy je možné cíl znicení neprátelského ucení považovat za dosažený a zajitený. Už z tohoto duvodu bude útok svetového názoru plánovitejí i mohutnejí, že obrana pred nim, jako vude tak i zde náleží prvotní rozhodnutí útoku a nikoliv obrane. Boj proti duchovní síle násilnými prostredky je vak obranou jen tak dlouho, dokud nevystoupí mec sám jako nositel, hlasatel a iritel nového duchovního ucení. Mužeme tedy shrnout: Každý pokus o vymýcení nejakého svetového názoru mocenskými prostredky je nakonec neúspený, pokud tento boj nemá podobu zápasu o prosazení nejakého nového duchovního ucení. Pouze v prípade zápasu dvou svetových názoru muže brutální násilí, používané soustavne a bezohledne, napomoci k vítezství té strane, kterou podporuje. Na tomto vak boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. To bylo také duvodem toho, proc i Bismarckovo protisocialistické zákonodárství neuspelo a ani uspet nemohlo. Nebot zde chybela platforma nového svetového názoru, za jehož prosazení by byl zápas veden. Nebo že by žvásty o takzvané "státní autorite" nebo o "klidu a porádku" mohly být základem pro duchovní podnet k boji na život a smrt, s tím by se mohla spokojit snad jenom príslovecná moudrost vyích ministerských úredníku.
Jelikož neexistovala skutecná duchovní nositelka tohoto zápasu, musel Bismarck prosazování svých protisocialistických zákonu sverit instituci, která sama byla výplodem marxistického zpusobu mylení. Tím, že "železný kanclér'" sveril svuj boj proti marxismu blahovuli obcanské demokracie, udelal kozla zahradníkem. To vechno ale bylo nutný dusledek absence zásadního, marxismu protichudného nového svetového názoru, jenž by se prosazoval s bourlivou dobyvatelskou vulí. Takže výsledkem Bismarckova úsilí bylo jen težké zklamání.
Byly pomery behem svetové války nebo na jejím pocátku jiné? Bohužel nikoliv.
Cím více jsem se zabýval mylenkou zmeny postoje vlád k sociální demokracii jako ztelesnení marxismu, tím více jsem postrádal nejakou použitelnou náhradu tohoto ucení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby byla sociální demokracie znicena? Neexistovalo žádné hnutí, od nejž by se dalo ocekávat, že se mu podarí absorbovat masy delníku, kterí ztratili své vudce. Je nesmyslné a víc než hloupé domnívat se, že internacionální fanatik, jež ztratil svou trídní stranu, okamžite vstoupí do nejaké obcanské strany, tedy do nové trídní organizace. Nebot i když je to nejruznejím organizacím nepríjemné, nelze poprít skutecnost, že obcanským politikum se jeví trídní rozdelení vetinou docela samozrejmé, pokud toto nezacne pusobit politicky v jejich neprospech. Zapírání této skutecnosti je dukazem nejen drzosti, ale i hlouposti techto lháru.
Je treba se vyvarovat toho považovat iroké masy za hloupejí než jsou. V politických záležitostech rozhoduje nezrídka lépe cit než rozum. Avak názor, že dostatecným dukazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupý internacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutecnost, že pacifistická demokracie je neméne ílená, ackoliv její nositelé témer výhradne pocházejí z rad metanstva. Pokud milióny obcanu každé ráno nábožne vzývají svuj židovský demokratický tisk, neprísluí temto pánum vtipkovat o hlouposti sociálnedemokratického "soudruha", který polyká totéž svinstvo, pouze v jiném balení. V obou prípadech je jeho producentem jeden a tentýž Žid. Je treba se také vyvarovat zapírání vecí, které existují. Nelze poprít skutecnost, že se v otázce tríd nejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží namluvit zejména pred volbami. Stavovské cítení velké cásti naeho lidu a stejne tak malá vážnost manuální práce jsou skutecnosti, jež nejsou výplody fantazie nejakého námesícníka. Dokladem nepatrné schopnosti mylení naí takzvané inteligence je skutecnost, že práve v techto kruzích se nechápe, že je treba bránit se rozrustání marxistického moru, pricemž inteligence není v tomto smeru schopna získávat zpet ztracené pozice.
Obcanské strany, jež se samy tak oznacují, nebudou nikdy schopny integrovat do svého tábora "proletárské" masy, nebot se jedná o dva protichudné svety, jež jsou cástecne prirozene a cástecne umele oddeleny, a jejichž vzájemný vztah muže být jedine boj. V nem zvítezí ten mladí - a to by byl marxismus.
Ve skutecnosti byl boj proti sociální demokracii v roce 1914 myslitelný, avak je problematické, jak dlouho by trval tento stav pri absenci jakékoli praktické náhrady za marxismus. Tady byla velká mezera. Zastával jsem tento názor už dríve pred válkou a proto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do nekteré existující politické strany. Událostmi svetové války jsem byl v tomto názoru jete posílen, pricemž rozhodující byla práve ona evidentní nemožnost zahájit bezohledný boj proti sociální demokracii, nebot neexistovalo hnutí, jež by bylo více než "parlamentní" stranou. V užím kruhu svých kamarádu jsem o tom casto hovoril. Avak tehdy me poprvé napadlo, že se budu pozdeji politicky angažovat. To bylo podnetem k tomu, že jsem v užím kruhu svých prátel rikal, že po válce chci vedle svého povolání pusobit jako politický recník. Myslel jsem to vážne.
HOME
MEIN KAMPF, ADOLF HITLER
Svenska
English
German
French
THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER
French
English
German
Italian
Spanish.
Norsk
The Jewish plans!
The Jewish Plots!
Must Germany Perish?
A Jewish plan for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her people!
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |
Judaism =Racism, Domination, Dccupation
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |
The Protocols of Zion