Mein Kampf
ADOLF HITLER
7
REVOLUCE
Mein Kampf
ADOLF HITLER
7
REVOLUCE
V roce 1915 se u nás usadila neprátelská propaganda, od roku 1916 byla stále intenzivnejší, aby se konecne zacátkem roku 1918 rozlila do prímé potopy. Od té doby se také krok za krokem daly rozpoznat následky tohoto duchovního napadení. Armáda se pozvolna naucila uvažovat tak, jak si to prál neprítel. Nemecké protiopatrení však naprosto selhala. Armáda mela v tehdejším duchovním, vulí umírneném vudci zrejme úmysl a rozhodnost, pokracovat na tomto poli v boji, avšak chybel jí k tomu nástroj, který je k tomuto zapotrebí. Také psychologicky bylo chybou nechat provádet pruzkum samotným vojskem. Pokud mel být tento pruzkum úspešný, musel vycházet z vlasti. Jenom pak se mohlo pocítat s úspechem u mužu, kterí již skoro tri a pul roku v bahne a strádání vykonávali pro vlast nesmrtelné hrdinské ciny. Avšak co prišlo z vlasti? Bylo toto selhání hloupostí nebo zlocinem? V léte 1918, po vstupu z jižního Marneuferu se predevším nemecký tisk zachoval tak neomalene, až zlocinecky hloupe, že me s denne narustajícím vztekem napadla otázka, zda zde skutecne již není nikoho, kdo by ucinil konec tomuto duchovnímu hanení hrdinství naší armády?Co se delo ve Francii, když jsme v roce 1914 s neslýchaným vítezným náporem vjeli do této zeme? Co delala Itálie ve dnech zhroucení fronty u Isonza? Co delala Francie opet na jare 1918, kdy se zdálo, že úder nemeckých divizí prolomí pozice, a když prodloužená ruka težkých dalekonosných baterií zacala klepat na Paríž? Jak tam bylo zpátky spechajícím regimentum neustále vmetáváno do tváre zapálení národní vášne! Jak tam pracovala propaganda a geniální pusobení na vojsko, za úcelem vtlouci opet víru v konecné vítezství do srdcí prolomených front! A co se mezitím delo u nás? Nic a nebo ješte neco horšího než nic. Tehdy se u mne probouzel vztek a rozhorcení, když se mi do ruky dostaly nejcerstvejší noviny a já musel císt tyto psychické hromadné vraždy, které v nich stály.
Nejednou me trýznila myšlenka, že kdyby me prozretelnost postavila na místo techto zlocineckých smeroznalcu a smerochtícu naší propagandy, byl by se osud boju odvíjel jinak. V techto mesících jsem poprvé pocítil celou zákernost osudu, který me držel na fronte a na míste, kde me mohl srazit náhodný výstrel kdejakého cernocha, zatímco bych mohl na úplne jiném míste vlasti prokázat úplne jiné služby. Že by se mi toto mohlo podarit, to jsem si troufal verit již tehdy. Avšak byl jsem jeden z bezejmenných, jeden z osmi miliónu! A tak bylo lepší mlcet a plnit své povinnosti tak, jak jen to na tomto míste bylo nejlépe možné.
V léte 1915 se nám do ruky dostaly první neprátelské letáky. Jejich obsah byl svou formou neustále stejný, ac s nekterými zmenami: že nouze v Nemecku je stále vetší, trvání války že je nekonecné zatímco vyhlídky na vítezství jsou stále mizivejší, že " národ ve vlasti proto touží také po míru a pouze militarismus vcetne císare ho neumožnují, celý svet - což je všeobecne známo proto nevede válku proti nemeckému národu, nýbrž pouze výhradne proti jedinému viníku, a to císari, že boj proto neskoncí dríve, než bude odstranen tento neprítel mírumilovného lidstva, svobodné a demokratické národy prijmou po ukoncení války nemecký národ do svazku vecného svetového míru, který bude zajišten hodinou znicení pruského militarizmu". Pro lepší ilustraci techto argumentu byly casto otiskovány "dopisy z vlasti", které svým obsahem mely tato tvrzení potvrzovat. Všeobecne se každý temto pokusum vysmíval. Letáky byly cteny, poté byly poslány zpet k vyššímu štábu a vetšinou pak také zapomenuty, až dokud vítr se shora nedopravil do zákopu opet další zásilku, byla to totiž vetšinou letadla, která sloužila k doprave letáku.
Jedno však bylo u tohoto druhu propagandy nápadné, že se totiž na úseku fronty, kde byli prevážne vojáci z Bavorska vždy s neobycejnou dusledností brojilo predevším proti pruské fronte s ujištením, že nejenže Prusové jsou ti jediní a skutecní vinici a zodpovední za celou válku, nýbrž že zejména proti Bavorsku by ani v nejmenším nemuselo býti žádného neprátelství, samozrejme mu ale nelze pomoci, pokud pusobí ve službách pruského militarismu, za který vytahuje z ohne horké kaštany.
Zpusob ovlivnování zacal skutecne již v roce 1915 dosahovat urcitých úcinku. Negativní smýšlení proti celému Prusku ve vojsku ocividne stoupalo - bez toho, že by se shora proti tomuto bylo jakkoli, byt jen jedenkrát, zakroceno. To nebyla již jen pouhá hríšná zanedbání, které se dríve ci pozdeji muselo neblaze vymstít, a sice ne Prusum, nýbrž celému nemeckému národu, k nemuž prece v neposlední rade patrí i Bavorsko. V tomto smeru zacala neprátelská propaganda sklízet již od roku 1916 bezpodmínecné úspechy.
Stejne tak pusobily utrpení dopisy prímo z vlasti. Nyní již vubec nebylo nutné, aby protivník na fronte tuto propagandu zvetšoval pomocí letáku a podobného materiálu. Také proti tomu se ze strany vlády, krome nekolika prihlouplých filozofických "napomenutí", nepodniklo zhola nic. Fronta byla stále zaplavována tímto jedem, který doma vytvárely bezmyšlenkovité ženy, aniž by tušily, že to byl presne ten prostredek, který u protivníka až do krajnosti podporoval nadeji ve vítezství, a který tím na válecné fronte prodlužoval a zostroval utrpení jejich rodinných príslušníku. Tyto nerozvážné dopisy nemeckých žen stály v budoucnu životy statisíce mužu.
A tak se v roce 1916 ukázal rozdílný znepokojivý fenomén. Fronta nadávala a bobtnala, byla ve spouste vecí nespokojená a casto se i právem bourila. Zatímco fronta hladovela a trpela a príbuzní sedeli doma v bíde, byl na jiných místech nadbytek a hýrilo se. Ano, ba dokonce na válecné fronte v tomto smeru nebylo vše v porádku. Tak to lehce skrípalo již tehdy - avšak byla to stále ješte "interní" záležitost. Ten samý muž, který láteril a vrcel, konal pár minut poté mlcky svou povinnost, jako by to bylo zcela samozrejmé. Ta samá rota, která byla dríve nespokojena, se upnula na úsek príkopu, který mela bránit, jako by osud Nemecka mel spocívat na techto pár stech metrech blátených brlohu. Byla to ješte fronta staré, znamenité hrdinné armády! Rozdíl mezi ní a vlastí jsem mel poznat v kriklavých prechodech. Koncem roku 1916 odtáhla má divize do letní bitvy. Byla to pro nás první z následujících strašných materiálních bitev a udelala na nás, i když je to težko popsatelné, dojem, že je to spíš peklo než válka. V týdny trvajících smrštích bubnové palby se nemecká fronta udržela, cas od casu trochu potlacena, poté opet o neco postoupila, nikdy však nepovolila. 7. ríjna 1916 jsem byl ranen. Štastne jsem se dostal do zázemí a mel jsem být odtransportován do Nemecka. Ubehly již dva roky, co jsem nevidel vlast - za techto okolností to byla celá vecnost. Už jsem si ani nedovedl predstavit jak vypadají Nemci, kterí nejsou oblecení do uniformy. Když jsem v Hermies ležel ve sberném lazaretu pro ranené, byl jsem skoro ohromen, když vedle mne ležícího vojáka oslovil hlas nemecké ženy, která zde pracovala jako zdravotní sestra. Po dvou letech poprvé takovýto hlas! Cím blíže se však vlak, který nás vezl do vlasti, blížil k hranici, tím neklidnejší byl clovek ve svém nitru. Kolem se míhala všechna ta místa, kolem kterých jsme pred dvema lety coby mladí vojáci jeli na frontu: Brusel, ltwen, Ltich, a konecne jsme poznali první nemecký dum podle jeho vysokého štítu a jeho prekrásného obchudku. Domovina! V ríjnu 1914 jsme horeli bourlivým zanícením, když jsme prekracovali hranice, nyní vládlo ticho a dojetí. Každý byl štastný, že ho osud nechal ješte jednou spatrit to, co tak težce chránil svým životem, a každý se témer stydel podívat se druhému do ocí.
Témer na výrocní den mého odchodu jsem se dostal do lazaretu v Beelitzu u Berlína. Jaký zvrat! Z bláta letních boju do bílé postele této zázracné stavby! Clovek se zpocátku pomalu bál se porádne natáhnout. Teprve pomalu jsem si zvykal na tento nový svet.
Bohužel byl však tento svet nový i v jiném ohledu. Frontový duch vojska se zde nezdál být hostem. Poprvé jsem zde zaslechl neco, co nebylo na fronte doposud známo: chlouba vlastní zbabelosti! Nebot to co clovek slýchával venku, všechny ty nadávky a kletby, nebylo nikdy žádnou výzvou k porušování povinností, nebo dokonce oslavováním strašpytlu. Ne! Zbabelec platil stále za zbabelce, a nic více, a opovržení, které jej postihlo, bylo vždy všeobecné, stejne jako obdiv skutecného hrdiny. Ale zde, v lazaretu, to dílem bylo zcela obrácene: bezcharakterní štváci meli nejvíc recí a všemi prostredky se snažili ubohou výmluvností predstavovat pojetí poctivého vojáka coby smešné a naopak jako príklad vyzdvihovat bezcharakternost zbabelcu. Jedna dvojice bídných pucfleku udávala tón predevším. Jeden z nich se vychloubal, jak si sám roztrhl ruku o ostnatý drát, jen aby se dostal do lazaretu, zdálo se, že i pres toto smešné zranení je zde již celou vecnost. Jak jen se pomocí tohoto podvodu mohl dostat do transportu do Nemecka. Tento zlomyslný frajer to však již prehánel, drzým hlasem vyzdvihovat svou zbabelost jako projev nejvyšší odvahy srovnatelné s hrdinskou smrtí skutecného vojáka. Mnozí mlcky naslouchali, jini odcházeli, nekterí však i prisvedcovali. Me se zvedal žaludek, avšak štvác byl v zarízení mlcky trpen. Co se dalo delat? Kdo to byl a cím byl, muselo vedení dobre vedet a také to i vedelo. Presto se však nic nestalo.
Když jsem opet mohl normálne chodit, dostal jsem povolení jet do Berlína. Všude byla ocividne obrovská bída. Miliónové mesto hladovelo. Nespokojenost byla veliká. V ruzných objektech navštevovaných vojskem byla nálada stejná jako v lazaretu. Delalo to zcela dojem, jakoby podobní pucfleci navštevovali zámerne podobná místa, za úcelem šírení svých názoru.
Mnohem, mnohem horší však byly okolnosti v samotném Mnichove! Když jsem byl po dolécení propušten z lazaretu a preveden do záložního bataliónu, zdálo se mi, že to mesto nepoznávám. Zloba, rozmrzelost a spílání, až už se clovek obrátil kamkoliv! U samotného z ložního bataliónu byla nálada pod psa. Zde spolupusobilo neomalené jednáni s frontovými vojáky, strana starých instrukcních dustojníku, kterí ješte nebyli ani minutu v poli, a již z tohoto duvodu nemohli navázat správný vztah ke starým vojákum. Ti v sobe meli urcité osobitosti, které byly vysvetlitelné službou na fronte, avšak velitelum z ložního bataliónu zustávaly zcela nesrozumitelnými, zatímco dustojník, který se navrátil z fronty, temto alespon rozumel. Ten byl také mezi mužstvem ve vetší vážnosti, než jejich docasný velitel. Ovšem nálada byla, na tomto zcela nezávisle, velice mizerná, tisk platil coby príznak "vyšší moudrosti", vecné vyckávání však bylo znamením vnitrní ochablosti a omezenosti. Úradovny byly obsazeny Židy. Skoro každý zapisovatel byl Žid, a každý Žid byl zapisovatelem. Byl jsem prekvapen množstvím techto bojovníku vyvoleného národa a nemohl jsem jinak, než je srovnat s jejich skromnými zástupci na fronte.
Ješte horší to bylo v hospodárství. Zde se stal židovský národ opravdu "nepostradatelným". Tento pavouk zacal pomalu národu vysávat krev ze žil. Oklikou, prostrednictvím válecných spolecností bylo skoncováno s národním svobodným hospodárstvím. Byla zduraznována nutnost neomezené centralizace. Tak se skutecne již v roce 1916/17 nacházela skoro celá produkce pod kontrolou financního židovstva.
Proti komu se však obracela nenávist lidu?
V té dobe jsem se zdešením spatril približování okolnosti, které nebyly ve správný cas odvráceny, a které zákonite musely vést ke zhrouceni.
Zatímco Žid okrádal celý národ a tlacil ho do svého podrucí, brojilo se proti Prusku. Stejne jako na fronte nebylo ani doma zasáhnuto shora proti jedovaté propagande. Zdálo se, jako by nikdo netušil, že zhroucení Pruska neprinese Bavorsku ješte dlouho žádny rozmach, ba naopak, že každý pád do propasti jednoho sebou prinese nezadržitelný úpadek druhého.
Toto pocínání mi zpusobilo nekonecný žal. Spatroval jsem v nem pouze geniální trik Židu, který mel pouze od nich odpoutávat všeobecnou pozornost a strhávat ji na jiné. Zatímco se Bavori a Prusové hádali, sbírali obema pod nosem jejich existenci, zatímco v Bavorsku nadávali na Prusko, zorganizovali Židé revoluci a rozbili zároven Prusko i Bavorsko. Nemohl jsem tyto prokleté hádavce v nemeckém kmenu ani cítit, a byl jsem rád, že jsem se dostal zpet na frontu, na kterou jsem se okamžite po mém príchodu do Mnichova opet prihlásil.
Zacátkem brezna 1917 jsem se tak opet ocitl u svého regimentu. Koncem roku 1917 se zdál být prekonán nejhlubší bod sklícenosti ve vojsku. Celá armáda nacerpala po zhroucení ruské fronty novou nadeji a cerstvou odvahu. Presvedcení, že boj nyní presto skoncí nemeckým vítezstvím, sílilo ve vojsku stále více. Byl opet slyšet zpev a naríkavých vran bylo stále méne. Opet se objevila víra v budoucnost vlasti.
Zvlášte zhroucení italské fronty na podzim 1917 prineslo kouzelný úcinek, v tomto vítezství bylo možno spatrit dukaz možnosti prulomu fronty mimo ruské válecné dejište. Velkolepá víra opet naplnila srdce miliónu a s vydechnuvší nadeji vstoupila s ocekáváním do zacátku roku 1918. Protivník byl ocividne deprimován. Tuto zimu byl na fronte vetší klid. Nastalo ticho pred bourí.
Avšak zatímco se na fronte pripravovaly poslední kroky ke konecnému ukoncení vecného boje, na západní frontu se presouvaly nekonecné transporty lidí a materiálu, a vojsko bylo cviceno k obrovskému útoku, propukla v Nemecku nejvetší lumpárna celé války. Nemecko nemelo zvítezit: v poslední hodine, kdy se vítezství již vyšívalo na nemecké vlajky, sáhlo se k prostredku, který se zdál být vhodným, jedním úderem zardousit v zárodku nemecký útok na zacátku roku, a znemožnit tak vítezství: Byla zorganizována municní stávka. Kdyby se zdarila, musela by se nemecká fronta zhroutit a prání, aby se vítezství tentokrát neprišilo na nemeckou vlajku, by se muselo naplnit. Fronta musela být pri takovém nedostatku munice prolomena v nekolika týdnech, ofenzíva tím byla prekažena, dohoda zachránena, avšak mezinárodní kapitál se stal pánem Nemecka a bylo dosaženo vnitrních cílu marxistických podvodníku lidu. Rozbití národního hospodárství za úcelem vybudováni nadvlády mezinárodního kapitálu - cíle, kterého bylo díky hlouposti a duverivosti na jedné strane a bezedné zbabelosti na strane druhé také dosaženo. Avšak municní stávka nemela ve vztahu na vyhladovení fronty ocekávaný úcinek: stávka se zhroutila dríve, než mohl nedostatek munice odsoudit, tak jak bylo doplnováno, vojsko k zániku. Ale o to strašnejší, hruznejší, horší byly morální škody, které tím byly napáchány!
Za prvé: Za co armáda bojovala, když si vlast vlastne vítezství vubec neprála? Pro koho byly ty ohromné obeti a strádání? Voják mel bojovat za vítezství, proti kterému vlast stávkuje!
Za druh‚ však: Jaký dojem se delal na neprítele? V zime 1917/18 vyvstaly poprvé temné mraky na nebi spojeneckého sveta. Témer ctyri roky se brojilo proti nemeckým hrdinum a nepodarilo se je srazit na kolena, pritom to ale byla pouze pavéza, kterou meli pouze volne k dispozici, zatímco mecem se museli ohánet k úderum napul smerem na východ, a napul na jih. Nyní byl konecne obr v zádech volný. Než se mu podarilo s konecnou platností znicit jednoho z neprátel, vytekly potoky krve. Nyní mel k pavéze na západe pribýt také mec, a jelikož se nepríteli nepoštestilo prolomit obranu, mel nyní jeho samotného zasáhnout znicující úder.
Báli se ho a strachovali se o vítezství. V Londýne a Paríži probíhalo jedno rokování za druhým. I sama neprátelská propaganda to mela težké, už to nebylo tak snadné dokazovat beznadejnost nemeckého vítezství. To samé platilo na frontách, na kterých vládlo ospalé mlcení, i pro spojenecká vojska. Pány náhle prešla drzost. Také kolem nich se pocala pomalu rozpínat príšerná záre. Jejich vnitrní postoj vuci nemeckému vojáku se nyní zmenil. Doposud pro ne platil jako hlupák urcený k porážce, nyní však pred nimi stál premožitel jejich ruských spojencu. Omezení nemecké východní ofenzívy vyšlé z nouze se nyní zdálo být geniální taktikou. Tri roky byli tito Nemci popuzováni proti Rusku, zpocátku zdánlive bez toho nejmenšího úspechu. Skoro se vysmívali temto bezúcelným pocátkum, když ruský kolos musel svou prevahou lidského potenciálu zustat vítezem. Nemecko melo vykrvácet. A zdálo se, že skutecnost tyto nadeje naplní.
Od zárí 1914, kdy se poprvé po bitve u Tannenbergu zacaly po silnicích a železnicích valit do Nemecka nekonecné hordy ruských zajatcu, tento proud prakticky neutichal. Vždy za každou poraženou a rozdrcenou armádu povstala další nová. Nevycerpatelne dávala obrovská ríše carovi nové a nové vojáky a válce nové a nové obeti. Jak dlouho mohlo Nemecko v techto závodech držet krok? Neprijde jednoho dne okamžik, kdy po posledním nemeckém vítezství nastoupí další ruské armády k nejposlednejší bitve? A co potom? Podle množství lidí by se vítezství snad dalo prisoudit Rusku, ale ono muselo prijít.
Nyní byly všechny tyto nadeje ztraceny: spojenec, který na oltári spolecných zájmu obetoval nejvíce krve, byl na konci svých sil a ležel v prachu pred neúprosným útocníkem. Strach a hruza se vkradly do srdcí doposud slepe duverivých vojáku. Obávali se nadcházejícího roku. Nebot nepodarilo-li se zvítezit na Nemeckem dokud se jenom z cásti dokázali zastavit na západní fronte, jak se mohlo ješte nyní pocítat s vítezstvím, když se celková síla hrozného hrdinského státu zdála seskupovat k útoku na západe?
Stíny jihozápadních tyrolských hor dávaly pruchod sklicující fantazii, až k Flandrám se mihotaly zamracené obliceje poraženého vojska Caderny, a víra ve vítezství ustupovala obave z nadcházející porážky.
A tu - když už bylo za studených nocí slyšet burácení nastupujících útocných armád nemeckého vojska a v úzkostlivých obavách se ocekával nastávající soud, tu se z Nemecka zableskla pronikave rudá záre, která ozárila i nejposlednejší granátový kráter neprátelské fronty: v okamžiku, kdy nemecké divize dostávaly poslední instrukce pred mohutným útokem, rozpoutala se v Nemecku generální stávka.
Zpocátku svet onemel. Potom se však neprátelská propaganda vrhla spásne se nadechnuvší na tuto záchranu v hodine dvanácté. V momente byl nalezen prostredek, který ve spojeneckém vojákovi opet zvedl klesající nadeji, opet nastolil možnost vítezství, a premenil úzkostlivé obavy nastávajících událostí v rozhodnou víru. Nyní se mohlo regimentum ocekávajících nemecký útok vnutit presvedcení o nejvetší bitve všech dob, kdy o konci této války nebylo rozhodnuto odvahou nemeckého útoku, nýbrž výdrží jejich obrany. Nemci nyní mohli dobývat tolik vítezství, kolik jich jen chteli, v jejich vlasti stála u nástupu revoluce a ne vítezná armáda.
Anglické, francouzské a americké noviny zacaly tuto víru vštepovat do srdcí svých ctenáru, zatímco na fronte strhávala nekonecne šikovná propaganda oddíly. "Nemecko pred revolucí! Vítezství spojencu je neodvratitelné! To byl nejlepší lék, jak pomoci kolísajícím Frantíkum a Tomíkum na nohy. Nyní mohli ješte jednou spustit pušky a kulomety a na místo v panickém strachu nastoupil odboj plný nadeje."
Toto byl výsledek municní stávky. Posiloval víru ve vítezství neprátelských národu a odstranoval ochromující zoufalství spojenecké fronty. Následkem toho zaplatilo tisíce nemeckých vojáku životem. Puvodci této nejpodlejší zlocinné stávky ale byli kandidáti na nejvyšší státní pozice revolucního Nemecka. Na nemecké strane sice zprvu mohla být zretelná reakce tohoto cinu zdánlive prekonána, na strane protivníka však tyto následky nezustaly bez odezvy. Povstání znicilo beznadejnost armády, která již ztratila všechny nadeje, a namísto toho se objevilo roztrpcení z boje o vítezství. Nebot když už se podarilo, byt jen nekolik málo mesícu, udržet západní frontu pred nemeckými útoky, muselo nyní dle lidského uváženi prijít vítezství. Parlamentní dohody však rozpoznaly budoucí možnosti a schválily neslýchané prostredky pro zvetšeni propagandy za úcelem rozkladu Nemecka. Mel jsem štestí, že jsem se mohl úcastnit prvních a také tech posledních dnu ofenzívy. Cítím to jako nejhroznejší dojmy svého života, nejhroznejší proto, nebot nyní naposledy, stejne jako v roce 1914, ztratil boj charakter obrany a prevzal útocnou iniciativu. Celými zákopy a kryty nemeckého vojska probehlo ulehcující oddechnutí, když konecne po více než trech letech vyckávání v neprátelském pekle prišel den odplaty. Ješte jednou zajásali vítezné batalióny a poslední vence nesmrtelných vavrínu byly zavešeny na vlajky ohlašující vítezství. Ješte jednou zaznely písne vlasti, které se vznášely k nebi od nekonecných rad pochodujících oddílu a naposledy se prízen vojska usmála na své nevdecné deti.
Uprostred léta roku 1918 se na fronte rozprostíralo temné dusno. Vlast se hádala. O co? V jednotlivých oddílech polního vojska se toho napovídalo spousta. Válka se nyní stala beznadejnou, a pouze hlupák mohl verit ve vítezství. Národ již nemel žádný zájem dále "vydržet". Zajímal ho více kapitál a monarchie - co pricházelo z vlasti, bylo projednáváno i na fronte. Na fronte byla zprvu pouze mírná odezva. Co nám bylo do všeobecného volebního práva? Bojovali jsme snad za to ctyri roky? Byl to hanebný žert podlých zlocincu, tímto zpusobem uloupit mrtvým hrdinum z jejich hrobu cíl války. Ve Flandrech nešly mladé regimenty vstríc smrti s výkrikem "at žije všeobecné a tajné volební právo", nýbrž se zvoláním "Nemecko nadevšecko na svete." Malý, avšak ne bezvýznamný rozdíl. Ti, kterí volali po volebnímu právu tam, kde by ho nyní chteli vybojovat, také vetšinou nikdy nebyli. Fronta neznala tuto celou politickou partajní holotu. Tam, kde se tehdy nacházeli poctiví Nemci, byli páni parlamentári videt pouze velmi zrídka, a pouze pokud zrovna vlastnili údy.
Tak byla fronta, ve svých starých stavech, pro tento nový válecný cíl pánu Eberta, Scheidemanna, Bartha, Liebknechta, atd. Jen velmi málo vnímavá. Nikdo nerozumel tomu, jak mohli najednou tito ulejváci vlastnit právo vymerovat si pomocí vojska vládu ve státe.
Muj osobní názor byl od zacátku zcela jasný: Do krajnosti jsem nenávidel celou tu sebranku techto bídných, národ podvádejících partajních holomku. Již dlouho mi bylo jasné, že se této chásce nejedná o blaho národa, nýbrž o plnení vlastních prázdných kapes. A to, že nyní byli pripraveni pro to obetovat celý národ, a když to bude nutné, nechat znicit treba i celé Nemecko, z nich v mých ocích udelalo osoby zralé pro oprátku. Brát ohled na jejich prání, znamenalo obetovat zájmy pracujícího lidu ve prospech poctu kapesních zlodeju, avšak splnit je se dalo pouze tehdy, byl-li clovek pripraven vydat napospas celé Nemecko.
Takto však uvažovala stále ješte vetšina bojujícího vojska. Pouze z vlasti pricházející posily byly stále horší a horší, takže jejich príchod nebyl žádnou posilou, nýbrž znamenal oslabení bojové síly. Predevším mladé posily byly z vetší cásti bezcenné. Casto bylo jen težko uveritelné, že toto jsou synové stejného národa, který vyslal své mladé do boje.
V srpnu a zárí nabýval rozkladný fenomén stále rychleji vetších rozmeru, presto se neprátelské útoky ani v nejmenším nedaly srovnat s údesností naších obranných boju. Letní boje o Flandry proti tomu zustávaly již jen hruznou vzpomínkou.
Koncem zárí se má divize dostala potretí na místo, které jsme dobyli jako mladý válecný regiment dobrovolníku. Jak vzpomínka! V ríjnu 1914 jsme tam dostali krest ohnem. S láskou k vlasti v srdcích a s písní na rtech šel náš mladý regiment do bitvy jako k tanci. Nejdražší láhev se zde radostne obetovala ve víre, že vlasti bráníme její nezávislost a svobodu. V cervenci 1917 jsme podruhé vstoupili na tuto pro nás posvecenou pudu. Vždy v ní drímali ti nejlepší kamarádi, skoro ješte deti, kterí kdysi se zárivýma ocima vbehli do osidel smrti pro svou jedinou drahou vlast! My starí, kterí jednou s regimentem vytáhli, jsme tu stáli v uctivém dojetí na tomto mlcenlivém míste "oddanosti a poslušnosti až za hrob". Toto místo, které náš regiment pred tremi roky dobyl, mel nyní bránit v težké obranné bitve. Ve trítýdenní bubnové palbe se Anglicané pripravovali na velkou flanderskou ofenzívu. Tu se zdálo, že duchové zemrelých ožívají, regiment se zatínal ve špinavém bahne a zakousával se do jednotlivých der a kráteru a nepovoloval a nevrávoral a stával se, jako již jednou na tomto míste, stále menším a tencím, až 31.cervence 1917 konecne prišel ocekávaný útok Anglicanu.
Behem prvních srpnových dnu jsme byli vystrídáni. Z regimentu zbylo pár rot: ty se potácely obalené blátem zpet, spíš podobni strašidlum, než lidem. Avšak krome nekolika stovek metru der po granátech si Anglicané prišli pouze pro smrt.
Nyní, na podzim roku 1918 jsme stáli potretí na válecném pude z roku 1914. Naše bývalé mestecko odpocinku Comines se nyní stalo bojovým polem. Samozrejme, i když bylo válecné území kolem stejná‚ lidé se zmenili: nyní se i ve vojsku politikarilo. Jed z vlasti zacal, tak jako jinde, pusobit i zde. Nejcerstvejší posily však zklamaly na celé cáre - prišly z domova.
V noci z 13. Na 14. ríjna zacal na jižní fronte u Ypernu anglický plynový útok. Byl pri nem použit žlutý kríž, jehož úcinek, co se zkoušek na vlastním tele týce, nám byl doposud neznámý. Mel jsem to sám poznat ješte o této noci. Na vyvýšenine jižne od Wervicku jsme se již vecer 13. ríjna dostali do bubnové palby plynových granátu, což se vetší ci menší merou pak opakovalo po celou noc. Již kolem pulnoci cást z nás odpadla, mezi nimi i nekolik kamarádu navždy. Nad ránem zachvátila bolest i mne, po ctvrt hodine to bylo horší, a v sedm ráno jsem se klopýtave s pálením v ocích stáhl zpet, pricemž jsem s sebou vzal i své poslední hlášení z války. Již po nekolika hodinách se z ocí staly žhoucí uhlíky, kolem mne se setmelo. Tak jsem se dostal do lazaretu Pasewalk v Pomoransku, a tam jsem musel zažít - revoluci!
Neco neurcitého, avšak otravného leželo již dlouho ve vzduchu. Povídalo se, že se to behem pár týdnu "spustí" - nedokázal jsem si však predstavit, co se tím pojmem má rozumet. V první rade jsem premýšlel o nejak‚ stávce, podobné té z kraje roku. Nepríznivé zprávy trvale pricházely od námornictva, kde to údajne vrelo. Avšak i toto mi pripadalo spíše jako výplod fantazie jednotlivých pucfleku, než záležitost širších mas. V samotném lazaretu hovoril skoro každý o snad již brzkém, blížícím se konci války, avšak s "okamžitým koncem" nepocítal nikdo. Noviny jsem císt nemohl. V listopadu se zvýšilo všeobecné napetí. A pak sem jednoho dne náhle a nenadále vpadlo neštestí. Námorníci prijeli na nákladních vozech a snažili se vyvolat revoluci, pár židovských mladícku bylo "vudci" tohoto boje za "svobodu, krásu a úctu" naší lidské existence. Nikdo z nich nebyl na fronte. Oklikou pres takzvaný "kapavkový lazaret" byli tito tri orientálci vráceni vlasti. Nyní v ní rozvíjeli rudý hadr.
Me se v té dobe vedlo už ponekud lépe. Vrtající bolest v ocních dulcích povolila, darilo se mi opet v hrubých obrysech pomalu rozlišovat své okolí. Vynorila se mi nadeje, že opet budu videt alespon do té míry, že budu moci v budoucnu vykonávat nejaké zamestnání. Samozrejme, že bych ješte nekdy mohl opet malovat, v to už jsem nedoufal. Tak jsem se práve nacházel na ceste zlepšení, když se stalo to nejhruznejší. Má první nadeje byla, že by se u této velezrady mohlo jednat o více ci méne místní záležitost. Pokoušel jsem se v tomto smeru i utvrzovat nekolik kamarádu. Zvlášte mí bavorští soudruzi v lazaretu tomuto byli prístupní. Nálada zde byla všelijaká, ovšem urcite ne "revolucní". Nedovedl jsem si predstavit, že by se toto šílenství dostalo i do Mnichova. Vernost ctihodnému rodu Wittelsbachu mi prece jenom pripadala pevnejší, než vule nekolika Židu. Proto jsem nemohl nic jiného, než verit, že se jedná pouze o vzpouru námorníku, která bude v nekolika dnech poražena.
Ubehlo nekolik dní a pricházely stále hrozivejší zprávy. To, co jsem považoval za místní záležitost, mela být všeobecná revoluce. K tomu pricházely potupne zprávy z fronty. Uvažovalo se o kapitulaci. Ano, bylo neco takového vubec možné?
10. Listopadu prišel do lazaretu knez, aby ucinil krátký projev, nyní jsme se dozvedeli vše. Byl jsem až do krajnosti vzrušen a zúcastnil jsem se tohoto krátkého projevu. Starý, vážený pán vypadal, že je velmi roztresen, když nám sdeloval, že rod Hohenzollernu nesmí více nosit nemeckou císarskou korunu, že z vlasti se stala, republika, že se musíme modlit k všemohoucímu, aby neodeprel požehnání tomuto zvratu, a aby náš lid v budoucích casech neopustil. Nemohl udelat zrejme nic jiného, musel pár slovy vzpomenout královského rodu, chtel ocenit jejich zásluhy v Pomoransku, v Prusku, ne, v celé nemecké vlasti, a - tu pocal potichu vzlykat - v malém sále se snesla nejhlubší sklícenost asi do všech srdcí, a myslím, že žádné oko se neubránilo slzám. Když se starý pán pokusil hovorit dále a pocal nám sdelovat, že jsme nyní museli ukoncit tu dlouhou válku, a že naše vlast nyní, když je válka prohraná a my se nyní odevzdáváme na milost vítezum, bude vystavena obrovskému útlaku, že prímerí by melo být prijímáno s duverou ve velkorysost našich dosavadních neprátel - tu jsem to již nevydržel. Pripadlo mi nemožné, abych tu zustal ješte déle. Zatímco se mi kolem oci udelalo opet cerne, dotápal a dovrávoral jsem zpet do ložnice, vrhl jsem se na své lužko, a zahrabal jsem svou horící hlavu do polštáre a dek.
Ode dne, kdy jsem stál nad matciným hrobem jsem neplakal. I když se mne v mládí osud nemilosrdne tvrde dotýkal, muj vzdor rostl. I když smrt behem té dlouhé války odvedla z naších rad tolik milých kamarádu a prátel, pripadalo by mi to skoro jako hrích naríkat si, vždyt zemreli za Nemecko! A když konecne, ješte v posledních dnech na tom hrozném kolbišti, i mne samotného zasáhla plynová sprška a zacala se zahryzávat do mých ocí, a já jsem ze zdešení, že jsem navždy oslepl, málem zacal klesat na mysli, tu se na mne oboril hlas mého svedomí: bídný ubožáku, chtel by snad i naríkat, zatímco tisícum se vede stokrát hure než tobe? A tak jsem otupele a mlcky snášel svuj osud. Ale nyní jsem to již nevydržel. Nyní jsem poprvé videl, jak je veškeré osobní utrpení nicím, oproti neštestí vlasti.
Všechno tedy bylo zbytecné. Zbytecné obeti a strádání, zbytecný hlad a žízen, trvající mnohdy nekolik dlouhých mesícu, marné všechny ty hodiny, obestrené strachem ze smrti, behem kterých jsme presto konali svou povinnost, zbytecná smrt dvou miliónu, kterí padli. Nemely by se otevrít všechny hroby tech statisícu, kterí vytáhli do pole ve víre ve vlast, aby se již nikdy nevrátili? Nemely by se otevrít a vyslat do vlasti všichni ti nemí, bahnem a krví obalení hrdinové, jako duchové odplaty, kterí odvedli nejvetší obeti, kterou muže muž na tomto svete prinést svému národu, který je tak potupne zradil? Za to padli vojáci v srpnu a zárí 1914, vytáhli za to dobrovolnické regimenty na podzim stejného roku za svými kamarády? Padli za to tito sedmnáctiletí chlapci na flanderské pude? Byl toto smysl obetí, které nemecké matky prinesly vlasti, když s bedoucím srdcem tehdy vyprovázely své milé hochy, aby je už nikdy nespatrily? Stalo se toto vše jen proto, aby se nyní tlupa bídných zlocincu pokoušela vztáhnout svou ruku na vlast? Vydržel snad proto nemecký voják všechna ta letní parna a snehové boure, hladovející, žíznící a mrznoucí, unaven nocemi bez spánku a nekonecnými pochody? Proto ležel v pekle bubnové palby a v horecce plynových útoku, aniž by povolil, pametlivý pouze své jediné povinnosti, ochránit svou vlast pred vpádem neprítele? Vskutku, i tito hrdinové si zasloužili náhrobek: "Poutníku, který dojdeš do Nemecka, sdel vlasti, že my tu ležíme, verni vlasti a poslušni povinnosti".
A vlast ? Avšak - byla to pouze jediná obet, kterou bylo potreba zvážit? Bylo toho minulé Nemecko vubec hodno? Nebyl to také závazek vuci vlastní historii? Byli jsme vubec hodni, vztahovat na sebe slávu vlastní historie? Jak však byl tento cin predložen k ospravedlnení budoucnosti?
Bídní a zchátralí zlocinci! Cím více jsem se v tuto hodinu snažil srovnat s touto príšernou událostí, tím víc mne na cele sžíral stud a hanba z revolty. Cím byla bolest v ocích proti tomuto hori? To, co následovalo, byly strašné dny a ješte príšernejší noci, - vedel jsem, že je vše ztraceno. Doufat v milost neprítele mohl leda tak šílenec nebo - lhár a zlocinec. Behem techto nocí ve mne vzrustala nenávist, nenávist proti puvodcum tohoto cinu.
V následujících dnech jsem si také uvedomil svuj údel. Nyní jsem se musel vysmívat myšlenkám o mé bídné budoucnosti, které mi ješte pred nedávnem prinášely tolik trpkých starosti. Nebylo to smešné, chtít v tuto hodinu stavet domy na takových základech? Konecne mi také bylo jasné, že prišlo to, ceho jsem se tak casto obával, a co jsem si nikdy nechtel pripustit.
Císar Wilhelm II. jako první nemecký císar nastavil neprátelským vudcum ruku k usmíreni, aniž by tušil, že lotri nemají žádnou cest. Se Židem nelze uzavírat smlouvy, u nej platí pouze tvrdé bud a nebo. Rozhodl jsem se - stanu se politikem.
HOME
MEIN KAMPF, ADOLF HITLER
Svenska
English
German
French
THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER
French
English
German
Italian
Spanish.
Norsk
The Jewish plans!
The Jewish Plots!
Must Germany Perish?
A Jewish plan for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her people!
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |
Judaism =Racism, Domination, Dccupation
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |
The Protocols of Zion
