11 NÁROD A RASA Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

NÁROD A RASA

Existují pravdy, které jednoduše leží na ulici, a snad práve proto je bežný svet nevidí, nebo je nedokáže rozeznat. Prochází nevšímave kolem techto otrepaných pravd jako by byl slepý, a je do nejvyšší míry prekvapen, když náhle nekdo odhalí to, co meli všichni již dávno vedet. Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouze Kolumbu již tolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradou prírody, namlouvá si, že už skoro všechno zná, a pritom, až na nekolik málo výjimek, jako slepé míjí jeden z nejvíce vycnívajících principu jeho pusobení. Totiž vnitrní rozdílnost povah veškerých živých tvoru na této planete. Již povrchní pozorování ukazuje témer neúprosný prírodní zákon všeho toho nesmírného množství výrazových forem životni vule prírody a její na sebe navazující zpusoby rozmnožováni a výživy. Každé zvíre se párí pouze s jedincem vlastního druhu. Sýkorka se párí se sýkorkou, penkava s penkavou, cáp s cápem, polní myš s polní myší, domácí myš s myší domácí, vlk s vlkem, atd.
Menit to umožnují pouze mimorádné okolnosti. V první rade donucení v zajeti, stejne jako jiné nenormální rozmnožování v rámci jednoho druhu. V tom momente se však príroda zacne bránit všemi prostredky. Její zretelný protest se pak skládá z odepíráni dalších rozmnožovacích schopností takzvaných bastardu, nebo omezuje plodnost pozdejšího potomstva. Ve vetšine prípadu však odebírá odolnost proti ruzným chorobám a cizím nákazám. To je prece naprosto prirozené. Každé krížení dvou rozdílne postavených bytostí produkuje prostredek mezi rozdílnou úrovní jeho rodicu. To znamená: potomek bude stát výše než jeho rasove nižší polovina rodicovského páru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Následne podlehne v boji proti této vyšší polovine. Takové párení však naprosto neodpovídá vuli prírody ohledne vyšší kultivace života vubec.

Predpoklady k tomu nespocívají v krížení vyššího s nižším, nýbrž v naprostém vítezství toho prvního. Silnejší je urcen k panování a nemel by splývat se slabším, aby nemusel obetovat svou vlastní velikost. A pouze vrozený slaboch toto muže vnímat jako hruznost, proto je taky jenom slabým a omezeným clovekem. Nebot pakliže by tento zákon nevládl, nebyl by myslitelný žádný vyšší vývoj všech organických živocichu. Následkem tohoto v prírode všeobecne platného instinktu rasové cistoty je nejenom jasné vymezení jednotlivých ras navenek, nýbrž i vyrovnanost jejich vlastního existencního druhu. Liška je porád jenom liška, husa je husou, tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exemplári muže být nanejvýš v ruzné míre jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd. Nikdy však nenajdete lišku, která by snad svým vnitrním smýšlením mohla dostat nejaké humánní záchvaty oproti huse, stejne jako neexistuje kocka, která by mela nejaký prátelský vztah k myši. A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z duvodu vnitrního odporu, jako spíše z hladu a lásky. V obou prípadech príroda prihlíží ve vší tichosti, ba dokonce se zalíbením.

Boj o denní chléb nechává zhynout všemu slabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco boj cloveka o samicku poskytuje právo k oplodnení, nebo aspon jeho možnost pouze tem nejzdravejším. Boj je však vždy prostredkem k podpore zdraví a odolnosti druhu, a tím je i prícinou jeho dalšího vyššího vývoje. Pokud by tento postup neplatil, prestal by jakýkoliv další vyšší vývoj, a dostavil by se opak. Nebot pocet ménecenných oproti tem nejlepším neustále prevažuje. Pri stejných podmínkách udržování života a možnosti rozmnožování by se ta horší cást množila tak rychle, že by lepší cást byla následne nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provést korekturu ve prospech tech lepších.

To však zarizuje sama príroda tím, že slabší cásti vytvárí tak špatné životní podmínky, že již tím je omezován jejich pocet. Zbytku však nedovoluje chaotické rozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné trídení dle síly a zdraví. A tak, jak si nepreje párení se slabých jedincu se silnejšími, o to více je proti splývání vyšších ras s nižšími, protože dobre cítí, že by zde jedním šmahem mohla být znicena její celá, snad statisíce let trvající práce vyšší kultivace. Historické zkušenosti nám zde nabízí nespocet ruzných príkladu. S údesnou zretelností nám ukazuji, co vzešlo z míšení krve Árijcu s nižšími národy, totiž zánik nositele kultury. Severní Amerika, jejíž obyvatelstvo se z valné cásti skládá z germánských prvku, které se jen nepatrne smísily s puvodním nižším barevným obyvatelstvem, vykazuje zcela jinou kulturu a spolecenství, než strední a jižní Amerika, kde se predevším románští vystehovalci velkou merou smísili s puvodním obyvatelstvem.

Na tomto jediném príkladu se dá jasne a zretelne rozpoznat pusobení rasového smešování. Rasove cistý a nesmíšený Germán, který zustal na americkém kontinente, se postupne stal jeho pánem. A tímto pánem zustane do té doby, dokud i on nepadne za obet krevní pohany. Výsledkem každého zkrížení rasy je tedy, krátce receno, následující:

a)

Úpadek úrovne vyšší rasy.

Telesný a duševní úbytek, a tím zacátek pozvolného, ale jistého chradnutí.

Nastolovat podobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhrešení proti vuli vecného stvoritele. A jako hrích bude tento cin také odmenen. A zatímco se clovek pokouší vzpírat tvrdé logice prírody, upadá do boje se základními principy, kterým vdecí za existenci svého clovecenství. A tak musí jeho jednání proti prírode zákonite vést k jeho zániku. Z toho samozrejme vychází skutecne židovsky drzá a stejne tak hloupá námitka moderních pacifistu, totiž "že clovek zdolává prírodu"! Milióny bezmyšlenkovite tlachají tento židovský nesmysl a ješte si pritom namlouvají, že sami urcitým zpusobem predstavují tyto premáhace prírody. Pritom nemají k dispozici žádnou jinou zbran, než myšlenku, která je tak mizerná, že si pod ní skutecne nikdo nedokáže vubec nic predstavit. Nehlede na to, že clovek ješte nikdy v nicem prírodu neprekonal, ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo vyzdvihnout ten ci onen cípecek jejího ohromného, bezbrehého roucha vecných záhad a tajemství. Že ve skutecnosti nevynalézá pravdu, nýbrž že všechno pouze objevuje, že prírodu neovládá, nýbrž že se na základe poznatku jednotlivých prírodních zákonu nanejvýš stává pánem nad jinými živocichy, kterým toto poznání práve schází. Nehlede k tomu tedy, nemuže žádná myšlenka prekonat predpoklady pro bytí a existenci lidstva, nebot tato myšlenka sama vychází pouze od lidí. Bez lidí není myšlenky na tomto svete. tím je myšlenka jako taková vždy podmínena existencí lidstva a tím také zákonu, které vytvárí predpoklady této jeho existence. A nejenom to! Urcité myšlenky jsou dokonce svázány s urcitými lidmi. To platí všeobecne práve pro ty myšlenky, jejichž obsah nemá puvod v žádné exaktní vedecké pravde, nýbrž ve svete pocitu, nebo jak se dnes tak pekne a jasne rádo ríká, "vnitrního prožitku". Všechny tyto myšlenky, které nemají nic spolecného s chladnou logikou, jelikož jsou cistým vyjádrením pocitu, etických predstav, atd., jsou vázány na existenci lidstva, které za svou duchovní predstavivost a tvurcí sílu vdecí jeho vlastní existenci.

A práve tehdy je prece zachování té dané rasy a lidí predpokladem k existenci techto myšlenek. Napríklad ten, kdo by si opravdu z celého srdce prál vítezství pacifistických myšlenek na tomto svete, musel by se všemi prostredky zasadit za ovládnutí celého sveta Nemci. Kdyby tomu bylo obrácené, musel by s posledním Nemcem vymrít i poslední pacifista, nebot na celém svete tomuto prírodnímu a nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletet tolik lidí, jako tomu bohužel bylo v našem národe. Clovek by se tedy mel s pevnou vulí rozhodnout, zda vést ci nevést války za úcelem dosažení pacifismu. To, a nic jiného mel také na mysli americký svetový spasitel Wilson, aspon tak si to namlouvali naši fantastové, což také splnilo svuj úcel.

Pacifisticko-humánní myšlenky snad mohou být skutecne dobré tehdy, pokud si nadrazený clovek nejdríve v urcitém rozsahu podmaní a podrobí svet, který ho pak prohlásí za jediného pána této zemekoule. Této myšlence by pak chybela možnost škodlivého pusobeni práve do té míry, že se její praktické použití stává zcela nemožným. Tedy nejdríve boj a pak teprve snad pacifismus. V jiném prípade by lidstvo prekrocilo nejvyšší bod jejího vývoje, a dusledkem by pak nebyla nadvláda nejaké etické myšlenky, nýbrž barbarství s následným chaosem. Samozrejme se tomu jeden, nebo druhý muže vysmívat, vždyt tato planeta již kroužila vesmírem nekolik milionu let bez lidí, a jednoho krásného dne se to také muže zopakovat, pakliže si clovek neuvedomí, že za svou vyšší existenci nevdecí nekolika potrhlým ideologum, nýbrž poznatkum neúprosných prírodních zákonu a jejich bezohlednému uplatnování.

Vše, co na této zemi obdivujeme, vedu a kulturu, techniku a vynálezy, je pouze tvurcím produktem nekolika málo národu, a možná puvodne jediné rasy. Na nich také záleží stálost techto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobu i veškerá krása tohoto sveta. Nakolik napríklad lidi muže ovlivnovat puda, bude ruzné podle, do úvahy pricházející, rasy. Malá úrodnost urcitého životního prostoru muže jednu rasu vybicovat k nepredstavitelným výkonum, zatímco u jiné bude pouze prícinou neskonalé bídy a konecné podvýživy se všemi jejími dusledky. Pro povahu pusobení vnejších vlivu je vždy rozhodující vnitrní podnet daného národa. To, co u jednoho vede k vyhladovení, vychovává jiné k tvrdé práci.

Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že puvodní tvurcí rasa odumrela na otravu krve. Poslední prícinou takového zániku bylo vždy zapomnení, že všechny kultury odvisí od cloveka a ne naopak. Aby tedy byla zachována urcitá kultura, musí být zachován clovek, který ji vytvoril. Toto udržení je však spojeno s neúprosným zákonem nezbytnosti a práva vítezství lepšího a silnejšího. Kdo chce žít, at bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto svete vecného zápasu, ten si život nezasluhuje. I kdyby to bylo sebetvrdší, je to proste tak! Zajisté je to však mnohem tvrdší osud pro toho, který si myslel že zvítezil nad prírodou a v zásade se jí vysmívá. Nouze, neštestí a nemoci jsou pak její odpovedí. Clovek, který tyto rasové zákony neuznává a pohrdá jimi, prichází o štestí, které se mu zdá být urceno. Brání víteznému tažení nejlepší rasy a tím také i predpokladum k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se v dusledku, zatížen lidskou choulostivostí, odebírá do oblasti zvírat. Je zbytecné zacínat se prít o to, která rasa ci rasy byly skutecne puvodními nositeli lidské kultury a tím i skutecnými zakladateli toho, co dnes nazýváme slovem clovecenstvo. Jednodušší je postavit tuto otázku smerem k soucasnosti, zde vychází zcela snadná a jasná odpoved. Veškeré výsledky lidské kultury, at již z oblasti umení, vedy nebo techniky, které dnes mužeme spatrit, jsou témer výhradne všechny výsledkem tvurcích sil Árijce. Práve tato skutecnost však nepripouští neopodstatnený zpetný záver, že by on sám byl zakladatelem vyššího lidstva, a tedy že jeho pravzor znázornuje to, co nazýváme clovekem. Stal se Prométheem lidstva, z jehož zárivé hvezdy vyskocila na vecné casy božská jiskra genia, která stále znova zapalovala onen ohen, který svými poznatky prosvetloval tmu mlcenlivého tajemství, a cloveku osvetloval cestu k ovládnutí ostatních živocichu této planety. Byl však uhašen, a hluboká temnota se snad již za nekolik tisíciletí opet usadí na zemi, lidská kultura zanikne a svet zpustne.

Pokud by se lidstvo rozdelilo do trech skupin, a sice na zakladatele kultury, její nositele a její nicitele, pripadal by pro první skupinu v úvahu zrejme pouze Árijec. Od neho pocházejí všechny základy a nosné zdi všech lidských výtvoru, a pouze venkovní tvary a barva byly urcovány charakteristickými rysy jednotlivých národu. On dodává i všechny obrovské stavební kameny a plány veškerého lidského vývoje, a pouze provedení odpovídá charakteru príslušných ras. Za nekolik málo desítek let bude napríklad celá východní Asie mít zase svou kulturu, jejíž základem bude také helénistický duch a germánská technika, stejne jako tomu bylo u nás. Pouze vnejší forma, alespon zcásti, bude nést rysy asijského rázu. Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že by Japonsko ke své kulture pribralo evropskou techniku, nýbrž evropská veda a technika bude vroubená japonským rázem. Základem skutecného života již není ona zvláštní japonská kultura, ackoliv urcuje barvu života, jelikož z vnejšku je svým vnitrním rozdílem zvlášte pro Evropana mnohem nápadnejší, nýbrž ohromná vedecko-technická cinnost Evropy a Ameriky, a tedy Árijských národu. Touto výkonností tedy muže i východ následovat všeobecný lidský pokrok. To poskytuje základnu boji za denní chléb, vyrábí k tomu potrebné zbrane a náradí, a pouze vnejší úprava je prizpusobena japonskému charakteru. Pokud by ode dneška prestalo další Árijské pusobení na Japonsko, rekneme Evropa a Amerika by zanikly, mohl by technický a vedecký rozmach Japonska ješte po nejakou dobu trvat. Avšak již po nekolika letech by vyschla studnice, ze které Japonsko cerpá svou osobitost, dnešní kultura by ustrnula a opet by upadla do spánku, ze kterého byla pred sedmi desetiletími probuzena Árijskou kulturní vlnou. Dnešní japonský rozvoj dekuje za svou existenci Árijskému puvodu. Stejne tak tomu bylo i kdysi dávno, kdy tento cizí duch a cizí vliv byl buditelem japonské kultury. Nejlepší dukaz pro to nám podává skutecnost jejího pozdejšího kostnatení a naprostého ustrnuti. U príslušného národa mohou tyto fenomény nastat pouze v prípade ztráty puvodního tvurcího rasového séme, a nebo, když pozdeji už chybelo vnejší pusobení, které dodávalo podnety a materiál k prvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy jasné, že urcitý národ obdržel svou kulturu v podstatné míre od cizí rasy, a tento ji prijal a dále rozviji, a posléze ji, po odpadnutí vnejších vlivu, dále utužuje, dá se o takové rase hovorit jako o "nositelce kultury", avšak nikdy jako o "tvurci kultury".

Pruzkum jednotlivých národu z tohoto hlediska dává tu skutecnost, že se v podstate vesmes nejedná o puvodní zakladatele kultury, nýbrž pouze o nositele kultury. Vychází najevo v podstate vždy stejný obraz vývoje: Árijské kmeny, které mely vetšinou jen malý pocet príslušníku, si podmanily cizí národy, a pocali s rozvíjením nových územních celku, které mely zvláštní životní podmínky (úrodnost, klimatické podmínky, atd.). Výhoda byla i v množství k dispozici stojících pomocných sil, skládajících se z lidí podradného druhu, a jejich drímajících duchovních a organizacních schopností. Behem nekolika tisíciletí, ba dokonce staletí vybudovali kultury, které puvodne zcela nesly jejich vnitrní charakterové rysy, které byly prizpusobeny výše zmíneným zvláštním vlastnostem pudy a podmaneného obyvatelstva. Posléze se však porobitelé provinili proti puvodne dodržovanému principu cisté krve, a pocali se mísit s puvodním podmaneným obyvatelstvem. A tím ucinili konec své vlastní existenci. Nebot po hríchu následovalo vždy vyhnání z ráje. Po tisíci a více letech se pak casto ukáže ve svetlé kuži poslední zretelná stopa dávného pána národu, který zanechal svou krev v podmanené rase a v ustrnuté kulture, kterou puvodne založil. Nebot tak jak se v krvi podmanených ztratil puvodní skutecný a duchovní podmanitel, tak se ztratilo i palivo pro pochoden lidského kulturního vývoje!

A tak jako si, díky krvi nekdejších pánu, udržela barva jako vzpomínku na ne slabý lesk, tak je i noc kulturního života lehce prosvetlována pozustalými výtvory nekdejších nositelu svetla. Svítí skrze všude se navrátivší barbarství a u nemyslicího pozorovatele okamžiku vzbuzují velmi casto dojem, že pred sebou vidí obraz nynejšího národa, zatímco je to pouze zrcadlo dávné minulosti, do kterého hledí. Muže se prihodit, že podobný národ se podruhé, nebo i víckrát, v prubehu svých dejin setká s rasou své puvodní kultury, aniž by u neho ješte existovala vzpomínka na predešlá setkání. Zbytek puvodní panské krve se pak nevedomky obrátí k tomuto novému úkazu, a to, ceho bylo dríve možno dosáhnout pouze pod tlakem, se nyní muže podarit vlastní vulí. Nastoupí nová kulturní vlna, která se udrží tak dlouho, dokud se její nositelé neutopí v krvi cizích národu. To bude úkolem budoucích kulturních a svetových dejin bádat v tomto smyslu a ne se utápet v reprodukci vnejších skutecností, jak se to bohužel, deje u dnešních historických ved. Již z této vývojové skici národa, který je nositelem kultury, vyplývá obraz bytí, pusobení a zániku skutecného zakladatele kultury na tomto svete, totiž Árijce. Tak jako v bežném živote potrebuje takzvaný genius zvláštní pohnutku, ba casto formální podnet, aby zacal ozarovat okolí, potrebuje i národní život svou geniální rasu. V jednotvárnosti bežného života mohou i významní lidé pusobit zdáním bezvýznamnosti a jen zteží prekrocit prumer svého nejbližšího okolí. Dokud se nedostaví situace, která muže na druhá pusobit naprosto zhoubne a malomyslne, avšak v tomto neviditelném prumerném dítku probudí jeho geniální nadání, které neustále vzrustá, velmi casto k údivu celého okolí, které doposud videlo pouze jeho malost obcanského života. Proto se také prorok málokdy docká uznání ve vlastní zemi. Toto se nedá vypozorovat nikde jinde, než ve válce. Ze zdánlive prostého hocha se behem hodiny tísne, kdy ostatní zmalomyslní, jedním rázem stává hrdina s odvážnou rozhodností a chladnou myslí k rozhodování. Pokud by tato hodina zkoušky neprišla, težko by nekdo mohl tušit, že se v tomto holobrádkovi skrývá mladý hrdina.

Skoro vždy je zapotrebí nejakého podnetu, aby se probudil genius. Rána osudu, která jednoho uvrhne k zemi, muže druhého zapálit, a zatímco v nem praská skorápka prumerného života, zrakum udivené verejnosti se otevírá jeho doposud skryté jádro. A ta se ježí a nechce uverit tomu, že bytost, která se zdála být stejná jako všichni ostatní, je najednou nekým zcela jiným. Proces, který se zrejme opakuje u každého významnejšího syna lidstva. Bylo by prece hloupé se domnívat, že tak jako se napríklad vynálezce stává slavným dnem svého objevu, že by se do neho v onu hodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku prítomna již v hodine narození takového tvorive nadaného cloveka. Skutecná genialita je vždy vrozená a nemuže být nikdy vštepena, ci dokonce naucena. A to platí, jak již bylo zdurazneno, nejenom pro cloveka jako jedince, nýbrž i pro celou rasu. Tvorive cinné národy jsou také již ve své podstate tvorive nadané, i když to povrchnímu pozorovateli nemusí být ihned patrné. I zde je vnejší uznání možné pouze na základe vykonaných cinu, nebot zbytek sveta není schopen rozpoznat genialitu jako takovou, nýbrž vidi pouze její viditelné projevy ve forme vynálezu, objevu, staveb, obrazu, atd. Ale i zde to trvá pomerne dlouhou dobu, než se propracuje k tomuto poznání.

Tak jako je v živote jednotlivých významných lidí jejich geniální nebo výjimecné nadání probouzeno teprve zvláštními podnety, muže být i v živote národu skutecné využití jejich stávajících tvurcích sil a schopností uskutecneno pouze tehdy, když se pro to naskytnou patricné predpoklady. Nejzretelneji je to videt na té rase, která byla a je nositelem lidského kulturního vývoje, totiž na Árijcích. Jakmile jí osud prinese mimorádné okolnosti, zacnou se stávající schopnosti rozvíjet ve stále rychlejším sledu a dostávají stále zretelnejší tvar. Kultury, které jsou pri té príležitosti zakládány, jsou ve vetšine prípadu smerodatne urcovány stávající pudou, klimatem a podrobeným obyvatelstvem. Ti poslední jsou ostatne nejvíce urcující. Cím primitivnejší jsou technické predpoklady kulturního uplatnení, o to nutnejší je existence lidské pomocná síly, která pak, správne zorganizována a použita, nahradí sílu stroju. Bez možnosti použití síly techto podradných lidí, by se Árijcovi nikdy nepodarilo ucinit první kroky ke své pozdejší kulture. Stejne jako by bez pomoci zvírat, které dokázal zkrotit, neprišel k technice, která nyní pomalu umožnuje tato zvírata nahrazovat. I prísloví: "mourenín svuj dluh splatil, mourenín muže jít", má bohužel svuj príliš hluboký význam. Celá tisíciletí musel kun sloužit a pomáhat cloveku pokládat základy jeho rozvoje, který nyní díky nákladním autum ciní z kone zbytecný nástroj. Za pár let bude jeho cinnost zcela ukoncena, pritom bez jeho spolupricinení by se clovek asi težko dostal až tam, kde je dnes. A tak byla prítomnost ménecenných lidí jedním z hlavních predpokladu pro vytvárení vyšší kultury. Tito nahrazovali nedostatek technických prostredku, bez kterých by však vyšší vývoj nebyl vubec myslitelný. Prvním kulturám lidstva krácelo bok po boku zajisté ve vetší míre nasazení podradných lidi, než ochocených zvírat. Teprve po zotrocení podradných ras stihl stejný osud zvírata, a ne obrácene, jak se spousta lidí domnívá. Nebot nejdríve

byl do pluhu zapražen porobenec, teprve potom kun.

Pouze pacifistictí hlupáci to mohou videt jako znamení lidské zvrhlosti, aniž by jim bylo jasné, že tento vývoj musel probehnout, abychom se dnes konecné ocitli na míste, ze kterého mužou tito apoštolé vyrvávat do sveta své žvásty. Vývoj lidstva by se dal prirovnat výstupu po nekonecném žebríku, clovek se zkrátka nedostane výše, aniž by vystoupil pres nižší prícky. Proto musel jít Árijec cestou, kterou mu ukazovala daná realita, a ne tou, o které sní dnešní moderní pacifista.

Cesta reality je však tvrdá a težká, avšak vede nakonec tam, kam by se chtel druhý prosnít, ze které se však svým snením pouze ve skutecnosti vzdaluje, než aby se približoval. Není tedy náhodou, že první kultury povstaly tam, kde se Árijec setkal s podradnými národy, které si podmanil a podvolil své vuli. Staly se pak prvním technickým nástrojem ve službách budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou se Árijec musel vydat jasne vytycena. Jako porobitel si podmanil podradné národy a rídil pak svými povely jejich praktickou cinnost pro své cíle. Tím, že je privedl k užitecné, i když mnohdy tvrdé práci, šetril nejenom jejich životy, nýbrž jim dokonce pripravil údel, který byl mnohem lepší, než jejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledne udržoval svou mocenskou pozici, nezustával jen pouze pánem, nýbrž i uchovatelem a množitelem kultury. Nebot tato spocívala pouze na jeho schopnostech. Tím, jak se podrobení zacali pozvolna pozdvihovat, a zrejme i recí se cím dál více podobali svému porobiteli, zacala padat zed mezi pánem a sluhou. Árijec se zrekl cistoty krve a ztratil tak nárok na život v ráji, který si sám vytvoril. Klesal stále níže do míchání ras, ztrácel pozvolna stále víc své kulturní schopnosti, až se konecne priblížil nejenom duševne, nýbrž i svými telesnými schopnostmi porobeným a zacal se puvodnímu obyvatelstvu podobat více než jeho predchudci. Po nejakou dobu ješte težil ze stávajících kulturních styku, ale postupne zcela ustrnul, až konecne upadl do zapomnení.

A tak zanikaly kultury a ríše, aby uvolnily místo novým útvarum. Smešování krve a s tím spojený pokles rasové úrovne je jedinou prícinou vymírání starých kultur. Nebot lidé nezanikají z duvodu válek, nýbrž ztrátou odolnosti, zpusobenou necistotou krve. To, co na tomto svete není dobrou rasou, je pouze plevelem. Veškeré dejinné události jsou pouze výrazem rasového pudu sebezáchovy v dobrém ci špatném slova smyslu.

Otázka vnitrní príciny nadrazeného významu Árijství nemuže být zodpovezena ani tak vetši schopností pudové sebezáchovy, než spíše zvláštním zpusobem projevu tohoto pudu.

Vule k životu je, subjektivne videno, všude a vždy stejná, rozdíl je pouze v její vnejší forme projevu. U puvodních živocichu neprekracuje pud sebezáchovy starost o své vlastní já. Egoismus, jak tuto nemoc nazýváme, zde zachází tak daleko, že do sebe pojímá i cas, takže se chce opet tešit z okamžiku, aniž by ho zajímala budoucnost. Zvíre v tomto stavu žije samo pro sebe, potravu si hledá pouze když chce utišit hlad, a bojuje pouze když mu jde o vlastní život. Dokud se však pud sebezáchovy projevuje tímto zpusobem, schází jakýkoliv základ pro vytvorení nejakého spolecenství, byt by to byla primitivní forma rodiny. Již spolecenství mezi mužem a ženou vyžaduje, krome cistého párení, jisté rozšírení pudu sebezáchovy, tím, že svou starost a boj za vlastní já museli obrátit i na svuj protejšek. Muž shánel obcas stravu i pro ženu, oba pak pro své potomstvo. Na ochranu jednoho vetšinou vystoupil i druhý, takže zde již byly první, i když nekonecne primitivní formy smyslu obetovat se. Jakmile se tento smysl prenesl pres úzký rámec rodiny, zacaly se vytváret predpoklady vytvorení vetších svazku a posléze konecne i státu.

U podradnejších lidí na tomto svete je tato vlastnost prítomna pouze v tak malém rozsahu, že casto neprekrocí rámec rodiny. Cím vetší je pak ochota jedince odložit své osobní zájmy, tím vetší je schopnost vytvorení rozsáhlejšího spolecenského svazku. Tato vule k obetování vlastní práce a, pokud by to bylo nutné, i vlastního života pro jiné je nejvíce rozvinuta práve u Árijcu. Árijec není nejvetší díky svým duchovním vlastnostem, nýbrž diky obrovské ochote a pripravenosti postavit všechny své schopnosti do služeb spolecnosti. Pud sebezáchovy u neho dosáhl té nejcistší formy. A to tím, že dobrovolne podradil své Já svému spolecenství a byl pripraven ho v prípade nutnosti za tuto spolecnost i obetovat.

Prícina kulturne vzdelávacích a tvurcích schopností Árijcu neleží v intelektuálních povestech. Pokud by mel pouze tyto, musel by pusobit pouze nicivou silou, v žádném prípade však organizacne. Vnitrní podstata každé organizace totiž spocívá v tom, že se jedinec zrekne svého osobního myšleni a stejne tak i svých osobních zájmu, a obé obetuje v zájmu vetšiny lidstva. Teprve oklikou pres tuto verejnost pak dostane zpet svuj zasloužený díl. Nepracuje nyní napr. pouze pro sebe, nýbrž zapojuje se svými schopnosti do rámce celku, a to nejen ku svému prospechu, nýbrž ku prospechu všech. Skvelý výklad tohoto názoru poskytuje slovo "práce", pod kterým se nesmí rozumet pouhá cinnost k zajištení života, nýbrž pouze tvurcí cinnost, která neodporuje zájmum verejnosti. V jiném prípade je lidské konání, které slouží pudu sebezachování bez ohledu na blaho okolí, musí oznacit jako krádež, lichvárství, vloupání, atd.

Názor, že je nutno vlastní zájmy obetovat zájmum zachováni spolecnosti, je prvním predpokladem pro každou skutecnou lidskou kulturu. Teprve z ní pak mohou vzniknout všechna ta obrovská díla clovecenstva, která neprináší svým zakladatelum žádnou odmenu, ale která jsou požehnána jejich potomstvem. Ano, teprve z nich pak muže clovek pochopit, jak muže tolik lidí prožit celý mrzutý život v poctivosti, která jim prináší pouze bídu a uskrovnování, avšak celku zajištuje základnu pro jeho existenci.

Každý delník, každý sedlák, každý vynálezce, úredník, atd., který pracuje, aniž by kdy sám dosáhl štestí a blahobytu, je nositelem této vyšší myšlenky, i když mu hlubší smysl jeho jednáni zustane naveky utajen.

To, co platí pro práci coby základ lidské obživy a všeho lidského pokroku, platí ješte vetši merou pro ochranu lidstva a její kultury. V obetování vlastního života za existenci spolecnosti spocívá korunovace veškerého smyslu obetování se. Pouze tak lze zabránit tomu, aby clovek nebo príroda opet svrhli a znicili to, co jednou lidské ruce zbudovaly.

Práve nemecká rec obsahuje slovo, které nádherným zpusobem oznacuje jednáni v tomto smyslu: naplnení povinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbrž sloužit spolecnosti. Základní myšlenku, ze které vzešlo podobné jednáni nazýváme, - na rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímto slovem rozumíme pouze schopnost sebeobetování svého Já spolecnosti, svým spoluobcanum. Je však nutné neustále rozpoznávat, že idealizmus nepredstavuje nejaké zbytecné pocitové vyjádrení, nýbrž že ve skutecnosti je a bude skutecným predpokladem k tomu, co oznacujeme lidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvoril pojem "clovek". Této vnitrní myšlence vdecí Árijec za své postavení na tomto svete, a za ní vdecí svet lidem. Nebot ona sama zformovala z cistého ducha tvurcí sílu, která pak jedinecným snatkem drsné pesti s geniálním intelektem stvorila všechny ty pomníky lidské kultury. Bez jeho smýšlení by byly všechny i ty nejoslnivejší schopnosti ducha pouze duchem jako takovým, vnejším leskem bez vnitrní hodnoty, avšak nikdy tvurcí silou. Jelikož však skutecný idealizmus není nicím jiným, než podrobením zájmu a života jedince spolecnosti, a to je opet dalším predpokladem pro vytvárení organizacních forem všeho druhu, odpovídá vnitrní podstatou konecnému prání prírody. Vede lidstvo k dobrovolnému uznání výsady moci a síly, a doprává jim stát se tak soucástí onoho porádku, který formuje a tvorí celé univerzum. Nejcistší idealizmus se nevedome kryje s nejhlubšími poznatky. Nakolik je to výstižné a kolik toho má skutecný idealizmus spolecného s hravou živou obrazností lze okamžité rozpoznat, když necháte napr. rozhodovat nezkažené zdravé díte. Ten samý mládenec, který bez porozumení a naprosto odmítave stojí proti tirádám "ideálního" pacifisty, je ochoten položit svuj mladý život za ideály svého národa. Instinkt poznatku zde nevedomky poslouchá do nejhlubší nutnosti zachování druhu, pokud je to nutné i na úcet jedincu, a protestuje proti fantasmagorii pacifistických tlachalu, kterí jsou ve skutecnosti, byt dobre zamaskovanými, presto však ryzími egoisty provinujícími se proti zákonum vývoje. Nebot to je podmíneno pripraveností k obetem jedincu ve prospech spolecnosti a ne chorobnými predstavami zbabelých všeznalcu a kritiku prírody.

Práve v dobe, kdy hrozí vymizení ideálního smýšlení, mužeme okamžite rozeznat pokles oné síly, která tvorí spolecnost a vytvárí predpoklady pro její kulturu.

Jakmile se egoizmus stane modlou národa, zacnou povolovat vazby porádku, a lidé v honbe za vlastním štestím padají z nebe rovnou do pekla. I samo potomstvo zapomíná na muže, kterí sloužili pouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kterí se vzdali svého vlastního štestí.

Nejvetší protiklad k Árijci tvorí Žid. Snad u žádného jiného národa na svete není pud sebezáchovy vyvinut silneji, než u tohoto takzvaného vyvoleného národa. Za nejvetší dukaz tohoto tvrzení muže platit již skutecnost vlastní existence této rasy. Jaký národ byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným zmenám vnitrních schopnosti, charakteru, atd., než práve židovský? Jaký národ byl vystaven tak obrovským pogromum, - a presto vyšel ze všech nejhorších katastrof lidstva opet jako tentýž? Jaká nekonecne houževnatá vule k životu, k zachování druhu hovorí z techto skutecností! Intelektuální vlastnosti Židu se vyvinuly v prubehu nekolika tisíciletí. Dnes platí za "rozumného" a v urcitém smyslu jím byl vždy. Avšak jeho intelekt není výsledkem jeho vlastního vývoje, nýbrž odkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodu nevyšplhá výše. Ke každému kroku smerem výše potrebuje základ minulosti, a sice v onom dalekosáhlém smyslu, ve kterém se zjevuje pouze ve všeobecné kulture. Veškeré myšlení spocívá pouze nepatrným dílem ve vlastních poznatcích, a dílem vetším pak ve zkušenostech predešlých veku. Všeobecná kulturní úroven napájí každého jedince, aniž by o tom vetšinou vedel, takovým množstvím poznatku, aby mohl takto vyzbrojen ucinit snáze další vlastní kroky.

Dnešní chlapec napr. vyrustá obklopen nespoctem technických výdobytku konce posledního století, že už si ani neuvedomuje, že to, co je pro neho samozrejmostí, bylo ješte pred sto lety záhadou pro nejvetší mozky té doby. Ackoliv to má pro sledování a pochopení našeho pokroku v príslušném oboru nejrozhodnejší význam. Pokud by nejaký velký ucenec z dvacátých let minulého století dnes náhle povstal z hrobu, orientoval by se v soucasném svete podstatne hure, než je tomu dnes u každého patnáctiletého chlapce. Chybela by mu totiž ona nekonecná pruprava, kterou dnešní soucasník behem svého rustu nevedome vstrebává, na základe úkazu príslušné všeobecné kultury. A jelikož Žid nevlastnil nikdy svou vlastní kulturu, z duvodu, které se ihned ukáži, byly podklady pro jeho duchovní práci vždy prebírány od jiných. Jeho intelekt se vyvíjel vždy na podklade okolního kulturního sveta. Nikdy nenastal obrácený proces. Prestože pud sebezáchovy židovského národa nebyl menši, ba naopak byl podstatne vetší, než u ostatních národu, a prestože jeho duchovní schopnosti mohou vytváret dojem, že jeho intelektuální nadání by mohlo být rovné ostatním rasám, stejné mu naprosto chybí nejduležitejší predpoklad kulturního národa, totiž idealistické smýšlení. Vule k obetování se u židovského národa neprekracuje holý pud sebezáchovy jedince. Zdánlive velký pocit sounáležitosti je zduvodnen velmi primitivním vrozeným pudem stáda, jako se to projevuje u spousty ostatních živocichu tohoto sveta. Pozoruhodná je na tom ta skutecnost, že stádový pud vede k vzájemné podpore vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecné ohrožení. Stejne tak se i smecka vlku po spolecné loupežné výprave a zahnání hladu opet rozdelí na jednotlivá zvírata. To samé platí pro kone, kterí, pokud jsou napadeni, stmelují se do obranného šiku, a po prestálém nebezpecí se opet rozejdou. Podobne se chovají i Židé. Smysl pro obetováni se je pouze zdánlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak je to nezbytne nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je však spolecný neprítel poražen, hrozivé nebezpecí odraženo, korist schována, mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opet bylo uvolneno místo prícine existujícím vlohám.

Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutí spolecné nebezpecí, nebo je k tomu vede vidina spolecné koristi. Zmizí-li však oba duvody, nastupují do jejich práva vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z vecného národa se obratem ruky stává krvave se potírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto svete sami, utopili by se ve špíne a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplnených bojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabelostí vyjádrený nedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobetováni mení jejich boje stejne v pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat ze skutecnosti, kdy se Židé sjednocují za úcelem boje, nebo lépe receno vyvraždování svých blízkých, že by meli urcitý ideální smyl pro sebeobetování. Také zde nevede Židy nic jiného, než holý egoizmus. Proto je také židovský stát, který by mel být živoucím organizmem pro zachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálne naprosto neohranicen, nebot urcité prostorové ohranicení státního útvaru predpokládá vždy urcité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvlášte pak správné pochopení pojmu práce. A pokud tento prístup schází, selhává jakýkoliv pokus o vytvorení, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorove ohraniceného státu. Tím však odpadá i základna, bez které nemuže vzniknout žádná kultura. Proto je také židovský národ pri všech svých zdánlive intelektuálních vlastnostech stále bez jakékoliv skutecné kultury, a obzvlášte pak bez své vlastní. Nebot zdánlivá kultura, kterou dnes Židé vlastní, není vetšinou nic jiného, než zkažené statky ostatních národu.

Pri hodnocení židovstva ohledne jeho postoji k otázce lidské kultury je nutno mít, jako hlavní znak neustále na zreteli, že židovská kultura jako taková nikdy neexistovala a proto také neexistuje ani dnes. Predevším pak obe královny umení, architektura a hudba, židovstvu nemohou vdecit za nic puvodního. Vše, co na poli umení vykonali, byly budto zkomoleniny nebo duchovní krádeže. Tím však Židum chybí ony vlastnosti, kterými se vyznacují tvorive a tím i kulturne nadané národy.

Do jaké míry Židé pouze napodobují, nebo spíše kazí cizí kultury, lze vypozorovat z toho, že ho lze spatrit vetšinou v oblasti umení, které samo o sobe nepredstavuje žádné své myšlenky, totiž v herectví. Avšak i zde je ve skutecnosti pouze komediantem, nebo lépe opicákem. Nebot i zde mu chybí nejposlednejší krok ke skutecné velikosti. A také zde není žádným geniálním tvurcem, nýbrž je pouhým napodobitelem, pricemž všechny pritom použité žertíky a triky stejne neošálí vnitrní prázdnotu jeho výrazové formy.

Zde vypomáhá láskyplným zpusobem pouze židovský tisk. Napíše o každém, i naprosto prumerném brídilovi, hlavne když je to Žid, tak oslavný blábol, že se celý okolní svet domnívá, že má konecne pred sebou toho pravého umelce, zatímco ve skutecnosti se jedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastní žádnou kulturne tvorivou sílu, nebot nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého neexistuje žádný skutecný vyšší vývoj lidstva. Proto také jeho intelekt nikdy nebude pusobit konstruktivne, nýbrž pouze destruktivne, a ve velmi výjimecných prípadech možná nanejvýše šroubovane, a to stejne jen podle prototypu síly, která chce neustále to špatné, a stále vytvárí to dobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky jemu, nýbrž jemu na vzdor.

Jelikož Židé nikdy nemeli svuj vlastní stát s vlastním teritoriálním vymezením a tím ani vlastní kulturu, vznikla predstava, že se jedná o národ, který by se mohl pocítat k rádu Nomádu. To je však jak velký, tak i nebezpecný omyl. Nomád sice asi vlastní urcitý neohranicený životní prostor, pouze ho neobdelává jako usazený sedlák, nýbrž žije z výtežku ze svého stáda, se kterým táhne skrze své území.

Jako vnejší duvod zde musíme spatrovat pouze malou úrodnost jeho zeme, která proste neumožnuje nejaké osídlení. Hlubší prícina však leží v rozporu mezi technickou kulturou dané doby nebo daného národa, a mezi prirozenou chudobou urcitého životního prostoru.

Existují územní celky, ve kterých se i Árijec ve svých uzavrených sídlištích mohl stát pánem veliké pudy a uspokojit jí své životni požadavky, a to vše pouze díky své po staletí vyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil, musel by se tímto územním celkum budto vyhnout, nebo by po nich musel vecne putovat, stejne jako Nomádi, což by pro neho, díky jeho tisícileté výchove a zvyklostem k usedlosti, bylo naprosto neúnosné.

Je nutno také vzít do úvahy, že v dobe objevení amerického kontinentu si nespocet Árijcu dobýval živobytí jako lovci, traperi, atd., a stále casto ve velkých skupinách se ženami a detmi, stále se premístujíce, takže jejich existence byla zcela stejná jako u Nomádu. Jakmile však jejich stoupající pocet a lepší prostredky dovolovaly vymýtit divocinu a ubránit se puvodnímu obyvatelstvu, zacalo v zemi vyrustat stále více sídlišt.

I Árijec byl zrejme nejdríve Nomádem, než se v prubehu doby usadil, a už jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid není žádný Nomád. Nebot i Nomád mel urcitý postoj k pojmu "práce", která mohla sloužit jako podklad pro jeho další následný vývoj, jakmile pro to byly splneny nutné duševní predpoklady. Základní idealistický názor u neho existuje, byt jen v nekonecném rozredení. Proto také svou celou podstatou pusobí Árijským národum tak cize, presto však ne nesympaticky. U Žida naproti tomu tento prístup vubec neexistuje. Proto také nikdy nebyl Nomádem, nýbrž byl vždy pouze parazitem na tele ostatních národu. Že pritom obcas opustil svuj stávající životní prostor nebylo tím, že by to snad byl jeho úmysl, nýbrž bylo to dusledkem vyhoštení, kterého se mu cas od casu od zneužitého hostitelského národa dostalo. Jeho rozlézání se dále je prece typická vlastnost všech parazitu. Vyhledává stále novou živnou pudu pro svou rasu. S nomádstvím to nemá nic spolecného už proto, že Žid vubec nemyslí na to, že by opet opustil jím obsazený prostor, nýbrž zustává zaryte tam, kde je, a i pomocí násilí se dá jen težce vyhnat.

Jeho rozpínání se do stále nových cizích zemí probíhá teprve v tom okamžiku, kdy jsou splneny potrebné predpoklady pro jeho tamní existenci, aniž by tím, tak jako Nomád, zmenil své dosavadní bydlište. Je a zustane typickým parazitem, cizopasníkem, šírí se stejne jako škodlivý bacil, jakmile k tomu nalezne príznivou živnou pudu. Pusobení jeho existence se také podobá cizopasníkum. Kde se vyskytne, tam drív nebo pozdeji vymre hostitelský národ. A tak Židé žili vždy ve státech jiných národu, a vytváreli tam svuj vlastní stát, který se snažili maskovat pod oznacením "Náboženský spolek" tak dlouho, dokud vnejší okolnosti zcela neodhalily jeho skutecný charakter. Pakliže si však dostatecne verili, že mohou odhalit svuj ochranný plášt, nechali spadnout roušku a náhle byli tím, co mnozí jiní predtím nechteli videt, ani tomu verit. Totiž Židy. Životem Židu, coby parazitu na tele cizích národu a státu je zduvodnena vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, "že Žid je obrovský mistr lži". Existence nutí Žida ke lži, a sice k ustavicné lži, stejne jako severana nutí se teple obléci. Život v rámci jiného národa muže mít delšího trvání pouze v tom prípade, když se mu podarí vzbudit mínení, že se nejedná o národ, nýbrž jen o zvláštní náboženskou obec. To je však první obrovská lež. Aby mohl vést život podobný parazitum a na cizím tele, musí sáhnout k poprení své vnitrní povahy.

Cím je židovský jedinec inteligentnejší, tím se mu tento klam povede lépe. Ano, muže to dojít tak daleko, že velká cást hostitelského národa uverí tomu, že Žid je ve skutecnosti Francouz nebo Anglican, Nemec ci snad Ital, i když se zvláštním vyznáním. Predevším státní místa, která se zdají být oduševneny historickým zlomkem vedomostí, padají za obet tomuto hanebnému podvodu. V techto kruzích obcas platí samostatné myšlení za skutecný hrích proti svátosti. Takže se jeden nesmí divit, když napr. bavorské státní ministerstvo nemá ani dnes naprosto žádné ponetí, že Židé jsou príslušníci národa, a ne náboženského vyznáni, ackoliv by to i té nejjednodušší mysli mohl ozrejmit jediný pohled do židovského nového sveta. Pravda, "židovské echo" není žádný úrední tisk, a proto tedy ani není pro takový intelekt podobného vládního potentáta rozhodující. Židovstvo bylo vždy národem s urcitými rasovými vlastnostmi a nikdy žádné náboženství. Jeho existence ho nutila hledat vcas prostredky, které by na jeho príslušníky neupoutávaly onu neustálou nepríjemnou pozornost. Avšak jaký prostredek by mohl být úcelnejší a zároven nevinnejší, než podsouvání vypujceného pojmu náboženská obec? Nebot i zde je vše vypujceno, nebo lépe ukradeno. Z puvodní vlastní existence nemuže Žid vlastnit své vlastni náboženství již z toho duvodu, že mu chybí idealizmus v jakékoliv podobe, címž je mu jakákoliv víra v onen svet naprosto cizí. Clovek si ani podle Árijského pojetí nedokáže predstavit víru, které by v jakékoliv forme chybelo presvedcení posmrtného života. Talmud také ve skutecnosti není kniha, která by pripravovala na posmrtný život, nýbrž se zabývá pouze praktickým a snesitelným životem vezdejším.

Židovské náboženské ucení vede v první rade k cistote židovské krve a k pokynum o komunikaci mezi Židy jako takovými, a predevším pak ke komunikaci s ostatním, tedy s nežidovským svetem. Ale ani zde se v žádném prípade nejedná o etické problémy, nýbrž pouze a výhradne o problémy ekonomické. O morální hodnote židovského náboženského ucení dnes existuje a vždy existovalo pomerne velké množství podrobných studií (nežidovských; slátaniny židovského puvodu jsou samozrejme neobjektivní), které Árijským pojetím predstavují príšernost tohoto druhu náboženství. Nejlepší charakteristiku produktu této náboženské výchovy však predstavuje Žid sám jako takový. Jeho život je spoután pouze s tímto svetem, a jeho duch je skutecnému krestanství vnitrne tak cizí, jak byl cizí již pred dvema tisíci lety samotnému velikému zakladateli nového ucení. Samozrejme že se pred židovským národem netají co si o nich myslí. Dokonce, když to bylo zapotrebí, sáhl i k bici, aby ze svatyne Páne vyhnal tyto odpurce jakéhokoliv clovecenství, kterí i tehdy ve své víre videli pouze prostredek jejich obchodní existence.

Proto byl také Kristus samozrejme ukrižován. Dnešní stranické krestanství se oproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat behem voleb o židovské hlasy, a pozdeji i k politickým machinacím s ateistickými židovskými stranami, a sice proti celému vlastnímu národu. Na této základní a nejvetší lži, totiž že židovství není rasa, nýbrž pouze náboženství, se pak nutne zakládají a vrší následné další lži. K nim patrí také lež ohledne židovské reci. Není pro ne prostredkem pro vyjádrení nejaké myšlenky, nýbrž pro její utajení. Zatímco mluví francouzsky premýšlí židovsky, a zatímco soustruží nemecké verše, vyžívá se pouze v bytí svého národa. Dokud se Žid nestal pánem ostatních národu, musel lépe ci hure hovorit jejich recí. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, byl nucen se ucit universálnímu jazyku (jako napr. esperantu!), aby je tímto prostredkem židovstvo mohlo snáze ovládat! Jak dalece je existence tohoto národa založena na nepretržité lži je možno nedostižným zpusobe¦m spatrit na protokolech sionistických mudrcu, které jsou Židy tak nenávideny. Maji být zfalšované, jak do sveta bez prestání naríkavé vykrikuje "Frankfurter Zeitung", což je samozrejme nejlepším dukazem o jejich pravosti.

Je zde vedome objasneno to, co spousta Židu ciní naprosto nevedome. A o to práve jde. Je naprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalení vyšlo. Smerodatné však je, že s hruzou budícím sebevedomím odkrývají skutecný charakter a cinnost židovského národa a vytycují svými vnitrními souvislostmi i jejich konecné cíle. Nejvetší jejich kritiku však tvorí sama jejich skutecnost. Kdo si prostuduje historický vývoj posledních sta let ze zorného úhlu této knihy, tomu bude okamžite jasné, proc dnešní židovský tisk tak rve. Nebot pakliže se tato kniha jednou stane spolecným majetkem celého národa, musí už být židovské nebezpecí již dávno zažehnáno.

Abychom mohli poznat Židy, je nutno prostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rámci cizích národu v prubehu nekolika staletí. Abychom došli k potrebným výsledkum, zcela postací sledovat jeden jediný priklad. Jelikož jeho vývoj byl vždy a v každé dobe stejný, stejne jako byly stejné národy, které požíral, doporucuje se u podobné úvahy rozdelit jeho vývoj na jednotlivé úseky, které pro jednoduchost oznacím písmeny abecedy. První Židé se do Germánie dostali v prubehu rímské invaze, a sice jako vždy coby obchodníci. V bourích stehování národu se jakoby zdánlive opet ztratili. A tak se za zacátek nového a trvalého požidovštování strední a severní Evropy dá urcit doba vzniku prvních germánských státu. To byl pocátek setkávání se Židu s Árijskými národy, který byl vždy stejný, nebo aspon podobný. Se vznikem prvních stálých sídlišt "tu" byl náhle i Žid. Pricházel jako obchodník, a z pocátku ani nekladl zvláštní duraz na zastírání své rasy. Je stále ješte Židem, velkým dílem i proto, že jeho vnejší rasová odlišnost od hostitelského národy byla príliš velká, jeho znalosti reci príliš malé, a rozhodnost hostitelského národa ješte príliš velká, než aby si dovolil vydávat se za nekoho jiného, než práve za cizího obchodníka. Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského národa není pro Žida uchování si svého charakteru žádnou nevýhodou, nýbrž naopak výhodou. Vuci cizincum se vystupuje prátelsky.

b)

Pozvolna zacíná být cinný v hospodárství, avšak ne jako producent, nýbrž výhradne jako spojující clánek. I pres svou tisíciletou obchodní zrucnost je stále ješte neohrabaný, avšak mnohem prevyšuje bezmocne cestné Árijce, takže zanedlouho hrozí to, že se obchod stane jeho monopolem. Zacíná s pujcováním penez, a sice jako vždy s lichvou. A skutecne také tento úrok zavádí. Zprvu není ješte rozeznáno nebezpecí této nové instituce, ba je dokonce kvuli momentálním výhodám s radostí prijata.

c)

Žid se definitivne nastálo usazuje, to znamená, obsazuje ve mestech a sídlištích zvláštní ctvrti a vytvárí tak stát ve státe. Pojímá obchod a finance jako své privilegium, a nemilosrdne toho využívá.

d)

Financnictví a obchod se beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva zacíná konecne vzbuzovat odpor, jeho ostatní narustající drzost nevoli a jeho bohatství závist. Džbán pretéká v momente, kdy do okruhu svých obchodních aktivit vclenuje pozemek a pudu, které ponižuje na prodejné, nebo lépe receno obchodní zboží. Jelikož sám nikdy pozemky nezastavuje, nýbrž je považuje pouze za vykoristovatelské prostredky, které za tech nejhorších podmínek pronajímá sedlákum, prerustá verejná nevole pozvolna v otevrenou nenávist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá takových rozmeru, že proti nemu dochází k násilnostem. Zacíná se stále blíže nahlížet na ony cizince, pricemž se zjištují jeho stále nové, odpudivejší charakterové rysy, až je propast náhle odkryta. V case nejtrpcí nouze konecne vypukne proti nemu vztek, a plenicí a nicící dav sáhne ke svépomoci, aby se ubránil božímu dopuštení. V prubehu nekolika staletí ho dostatecne prohlédli a jeho samotnou existenci již vnímají jako stejnou pohromu, kterou je mor.

e)

Nyní však Žid zacne projevovat své skutecné vlastnosti. Odporným pochlebováním se snaží dostat do vlády, nechává pusobit své peníze, a tímto zpusobem si zajištuje stále nová privilegia, která mu umožnují další vykoristování svých obetí. I když obcas zahorí hnev lidu proti temto vecným pijavicím, presto jim to v nejmenším nezabrání v tom, aby se za nekolik let opet vynorily na sotva opuštených místech, a zacaly svou cinnost opet od zacátku. Žádné pronásledování ho neodradí od jeho zpusobu vykoristováni lidí, ani žádné zahnáni, pokaždé je v brzké dobe opet zpátky. Aby se zabránilo alespon tomu nejhoršímu, je z jeho lichvárských rukou vyvlastnována puda tím, že je mu jednoduše zákonem zakázáno tuto vlastnit.

f)

Ve stejné míre, v jaké stoupá moc knížat, se snaží dostat se k nim cím dál tím blíže. Vyžebrává si propouštecí dopisy a privilegia, které také od stále se ve financních nouzích nacházejících pánu za príslušný honorár dostává. Obnos, který ho to stojí, se mu díky pujcováni penez, úroku a úroku z úroku za nekolik let vrátí. Skutecná pijavice, která se prisává na telo postiženého národa a není k odtržení, dokud knížata opet nepotrebují peníze a sami mu osobne neodsají cást vysáté krve. Tato hra se opakuje stále dokola, pricemž úloha takzvaných nemeckých knížat je zde stejne ubohá jako Židu samotných.

Tito pánové byli pro své milé národy skutecným trestem božím, pricemž paralela se dá nalézt s ruznými soucasnými ministry. Nemeckým knížatum vdecíme za to, že se nemecký národ nedokázal definitivne se odpoutat od onoho židovského nebezpecí. Bohužel se na tom nezmenilo nic ani pozdeji. Takže jim byla od Židu predána tisíckrát zasloužená odmena za hríchy, kterých se dopustili na svém národu. .Spojili se s dáblem a také u neho skoncili.

g)

A tak se knížata zapletla do osidel svého zániku. Pomalu ale jiste se uvolnoval jejich vztah ke svému lidu až do té míry, kdy prestali sloužit jejich zájmum, a namísto toho se stali uživateli svých poddaných. Žid o jejich konci dobre vedel, a hledal možnost, jak by to urychlil. Sám urychloval jejich financní nouzi, a sice tím, že je stále více odcizoval jejich skutecným úkolum, pochleboval jim nejodpornejšími lichotkami, delal z nich své dlužníky, címž se pro ne stával stále nepostradatelnejším. Jeho obratnost ve všech financních oblastech dokáže vymácknout z oloupených poddaných stále nové prostredky. Tak mel každý dvur svého dvorního Žida, jak se ríkalo temto strašákum, kterí milý národ týrali až do naprostého zoufalství, a knížatum pripravovali vecné radovánky. Koho by to také udivovalo, že taková okrasa lidské rasy je také konecne ozdobena zvnejšku, a že vystoupila do šlechtického stavu, pomáhaje tím nejenom k dalšímu zesmešnování této instituce, ale i k jejímu otrávení. Nyní teprve zacal pretváret své postavení ve prospech svého pokroku. Konecne mu stacilo pouze nechat se pokrtít, aby sám dosáhl vlastnictví ruzných možností a práv puvodních rodáku. Casto provádel tento obchod i k radosti církve svaté, které získala nového syna a k radosti Izraele z podareného podvodu.

h)

V židovstvu zacalo docházet k premene: Doposud byli Židy, to znamená, neprikládala se žádná hodnota tomu, chtít vypadat nejak jinak, což pri stávajících rozdílech v rasových charakteristikách na obou stranách nebylo možné Ješte v dobe Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlo videt v Židech neco jiného než cizí národ. Ješte Goethe byl zdešen predstavou, že by v budoucnosti nemel být, tak jako dríve, zákonem zakázán snatek mezi krestanem a Židem. Však byl Goethe v tomto skutecným Bohem, a ne nejakým zpátecníkem, nebo nejaký nevolník? To, co z neho hovorilo, nebylo nic jiného, než hlas krve a rozumu. A tak spatril, i pres veškeré potupné jednání dvora, že národ instinktivne cítí v Židech cizí teleso ve vlastním tele, a podle toho se také zachoval. Nyní se však veci mely zmenit. V prubehu více než tisíce let se naucil jazyku hostitelského národa do té míry, že si dovolil do budoucna potlacovat své židovství do pozadí, a naopak do popredí vyzdvihovat své nemectví. Nebot at to zní a vypadá jakkoliv smešne a pošetile, nachází tolik drzosti, že se pocíná premenovat v Germána, a tedy v tomto prípade v Nemce. Tím zacíná ta nejhanebnejší promena, kterou si clovek vubec muže predstavit. A jelikož z nemectví nevlastni nic jiného, než umení lámat na kole jeho rec, a to ješte tím nepríšernejším zpusobem, ve skutecnosti se s ním však nikdy nesmísil, spocívá tedy celé jeho nemectví na reci jako takové.

Rasa však nespocívá v reci, nýbrž výhradne v cistote krve, což ví ze všech nejlépe práve Žid, který do udržení svého jazyka nevkládá ani zdaleka takovou cenu, jako práve do udržení cistoty krve. Clovek muže bez dalšího zmenit rec, to znamená, muže se naucit jinému jazyku. Nicméne bude tímto novým jazykem vyjadrovat pouze své staré myšlenky, jeho vnitrní charakter se nezmení. To je nejzretelnejší práve na židovi, který hovorí tisíci jazyky, ale presto zustává porád jenom Židem. Jeho charakterové vlastnosti mu zustávají, at již pred dvema tisíci lety v Oslu hovoril jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentí jako šmelinár s moukou nemecky. Je to stále ten samý Žid. Že dnes tuto samozrejmost nechápe ani ministerský rada, ani vyšší policejní úredník je samozrejme také jasné. Duvod, proc se Žid náhle rozhodl stát se Nemcem je jasný. Cítí, jak se moc knížat zacíná povážlive kývat, a proto se zavcas snaží nalézt pevnou pudu pod nohama. Dále jeho financní ovládnutí celého hospodárství již dosáhlo takových rozmeru, že by bez vlastnictví všech obcanských práv již nebylo možno dále podpírat a predevším pak zvetšovat tuto obrovskou budovu svého vlivu. Obojí si však preje. Nebot cím výše se drápe, tím zretelneji vystupuje ze závoje minulosti jeho starý, mu prislíbený cíl. A s horecnatou lacností se mu opet v bezprostrední blízkosti zjevuje jeho pradávný sen o ovládnutí celého sveta. A tak je jeho jediné úsilí namíreno na to, získat do vlastnictví všechna obcanská práva. To je také duvodem vymanení se z gheta.

i)

A tak se z dvorního Žida pomalu stává lidový Žid. To samozrejme znamená, že Žid zustává nadále v okolí vysoce postavených pánu, pouze se snaží protlacit se ješte hloubeji do techto kruhu. Na druhé strane se ve stejnou dobu drahému lidu podbízí jiná cást jeho rasy. Když si clovek vzpomene, jak hrozne se behem tech staletí na tomto národu provinil, jak ho stále znovu nemilosrdne ždímal a vysával, když se ješte uváží, jak ho proto národ zacal pozvolne nenávidet a nakonec v nem spatroval pouze trest boží dopadnuvší na hlavu jiných národu, muže pochopit, jak težká tato premena pro Žida musela být. Ano, je to namáhavá práce ukázat se obetem staženým z kuže jako nejvetší lidumil. Nebot nejprve jde o to, napravit v ocích národa všechny ty spáchané krivdy.

Svou premenu zacíná coby dobrodinec lidstva. A jelikož jeho nová laskavost má nyní reálný podklad, nemuže se ani dost dobre držet starého biblického prísloví, že by levá ruka nemela vedet, co delá pravá, nýbrž musí se po dobrém nebo po zlém smírit s tím, že bude muset oznámit pokud možno co nejvetšímu poctu lidí, jak dalece trpí s masou, a jaké osobní obeti je zde pripraven prinést.

S touto nove nabytou skromností zacne své zásluhy vytrubovat tak dlouho do okolního sveta, až mu tento zacne skutecne verit. Kdo mu neverí, páchá mu horké príkorí. Zanedlouho zacne natácet veci tak, jako by se príkorí dostávalo vždy pouze jemu a ne obrácene. Obzvlášte velcí hlupáci tomu verí a nemohou pak nic jiného, než ty neštastné chudáky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Žid pri vší své obetavosti osobne samozrejme nikdy nezchudnul. Naucil se rozdelovat. Ano, nekdy je dobré jeho dobrodiní skutecne prirovnat k hnojivu, které není rozprašováno na pole z lásky, nýbrž pouze s ocekáváním pozdejšího užitku. Na každý pád ví v pomerne krátké dobe každý, že se ze Žida stal dobrodinec a lidumil. Jakážto podivuhodná promena! To, co u jiného platí více ci méne za samozrejmost, probudí zde již práve proto obrovský údiv, ba u mnohých prímo zretelné nadšení, jelikož to práve u neho není samozrejmostí. A tak se stává, že po každém podobném cinu je veleben a oslavován daleko více, než zbytek lidstva. Avšak co více. Ze Žida se náhle stává liberál, který zacíná básnit o nutném pokroku lidstva.

Pomalu se z nej stává mluvcí nové doby. Samozrejme že stále dukladneji nicí predpoklady skutecného, národu užitecného hospodárství. Oklikou pres akcie se stále více dostává do kolobehu mezinárodní produkce, delá z ní úplatný, nebo lépe receno obchodovatelný objekt, a krade tak provozum predpoklady pro soukromé vlastnictví. A tím také vznikají mezi zamestnanci a zamestnavatelem ona vnitrní odcizení, jenž pak vedou k politickému rozdelování do tríd. Avšak nejvíce narustá neuveritelnou rychlostí vliv židovstva na hospodárské zájmy pomocí burzy. Stává se majitelem a zároven i kontrolorem mezinárodní pracovní síly. K posílení svých politicko-mocenských pozic se pokouší strhnout rasové a státní závory, které ho omezují na každém kroku.

Za tímto úcelem bojuje se vši svou houževnatostí jemu vlastní za náboženskou toleranci. Nalézá ve svobodném zednárství, které mu naprosto propadlo, výtecný nástroj k obhajování a predevším prosazování svých cílu. Vládnoucí kruhy a vyšší vrstvy politického a meštanského života se zednárskými nitkami se dostávají do jeho osidel, aniž by to vubec tušily. Pouze lid jako takový, nebo lépe receno stav, který v probouzeni chápe, že je nutno si sám vybojovat svá práva a svobodu, proto nemuže být v hlubších a širších vrstvách dostatecne podchycen. To je však duležitejší, než všechno ostatní. Nebot Žid dobre cítí, že šance jeho vzestupu k vládnoucí roli je dána pouze tehdy, když se pred nim nachází nejaký prukopník.

Rukavickáre a tkalce príze však clovek nemuže zachytit jemnou sítí svobodného zednárství, nýbrž zde musí byt nasazeny již vetší, a tím pádem i pronikavejší prostredky. A tak ke svobodnému zednárství prichází druhá zbran v rukou židovstva, totiž tisk. Jejím vlastnictvím se prosazuje vší houževnatosti a prohnaností. Pomocí tisku zacíná pomalu uchvacovat a splétat do osidel celý verejný život, nebot je schopen vyvíjet a ovládat onu moc, kterou dnes každý zná daleko lépe než pred pár desetiletími pod pojmem "verejné mínení". Pritom se staví ke všemu s nesmírným hladem po vedení, vychvaluje jakýkoliv rozvoj, predevším pak ten, který vede k záhube jiných národu. Nebot každé vedení a vývoj hodnotí vždy dle možností požadavku svého národa. A kde toto chybelo, tam se stával nejzarytejším neprítelem jakéhokoliv svetla, odpurcem jakékoliv skutecné kultury.

Tak používá vedení, které posbíral na školách jiných národu, aby ho postavil do služeb své vlastni rasy. Svou národnost však skrývá více, než kdy jindy. Zatímco se zdá, že pretéká osvícenstvím, pokrokem, svobodou, lidskostí, atd., provádí sám co nejprísnejší uzavírání své vlastní rasy vuci okolí. Obcas svým ženám dohazuje vlivné krestany, pricemž sám udržuje svuj mužský kmen výhradne cistý.

Znecištuje krev ostatních, zatímco svou si prísne chrání. Žid si skoro nikdy nebere krestanku, nýbrž krestan si bere Židovku. Kríženci se však vždy podobají židovské strane. Predevším cást vyšší šlechty tímto naprosto upadá. Žid si je toho velice dobre vedom, a proto tímto zpusobem provádí plánovité odzbrojování duchovní šlechtické vrstvy svého protivníka. Pro zamaskováni svého konání a k ukonejšení svých obetí hovorí stále více o rovnosti mezi všemi lidmi, bez rozdílu rasy a národnosti. A hlupáci mu zacínají verit. jelikož však jeho podstata má v sobe stále ješte dosti silný zápach neceho cizího, nechtejí se predevším široké masy obyvatelstva nechat chytit do jeho osidel. A proto o sobe pomoci svého tisku nechává vytváret obrázek, který odpovídá skutecnosti asi natolik, nakolik obrácene slouží svému sledovanému cíli.

V humoristických magazínech se snaží zobrazovat Židy jako neškodný nárudek, vlastnící, jako ostatne i jiné národy, své zvláštní specifické vlastnosti, který však, i když jeho vystupování pusobí opravdu trochu cize, v sobe nese znaky pokud možno komické, presto však vždy poctivé a dobrotivé duše. Snaží se co nejvíce pusobit spíše bezvýznamne, než nebezpecne. Jeho konecným cílem v tomto stádiu je však vítezství demokracie, nebo jak to lépe chápe, vláda parlamentarismu.. Ta odpovídá nejvíce jeho potrebám. Vylucuje jakoukoliv ostražitost, a na její místo dosazuje majoritu hlouposti, neschopnosti a neposledne i zbabelosti. Výsledkem je pak pád monarchie, který se dríve ci pozdeji musel dostavit.

j)

Obrovský hospodárský vývoj vedl ke zmene sociálního rozvrstvení obyvatelstva. Tím, že drobné remeslnictvo pomalu vymírá, ztrácí delník cím dál tím více možnost získání samostatné existence, címž se z neho stává proletár. Vzniká prumyslový tovární delník, jehož nejpodstatnejším rysem je to, že by se mu do budoucna mohla jen zteží vyskytnout možnost osamostatnení se. Je ve skutecném slova smyslu nemajetný a jeho dny se již nedají nazvat životem, nýbrž pouze ryzím utrpením. Již v minulosti se vyskytla podobná situace, která si velitelsky vynutila urcité rešení.

K sedlákum a remeslníkum pribyl pomalu nový stav úredníku a zrízencu, predevším státních. Také oni byli nemajetní v pravém slova smyslu. Stát nakonec našel cesticku z tohoto nezdravého stavu. Prevzal na sebe zaopatrení všech státních zamestnancu, a zavedl penzi a duchodové zaopatrení. Tento priklad pomalu následovalo stále více privátních podniku, takže dnes, jakmile takový podnik dosáhl a prekrocil urcité velikosti, je skoro každému duchovne zamestnanému cloveku zarucen jeho pozdejší duchod. A teprve zajištení státních duchodu ve stárí dokázalo vychovávat tyto k oné bezmezné oddanosti, která byla v predválecné dobe tou nejvýraznejší vlastností nemeckého úrednictva. A tak byl cely stav, který zustal bez majetku, chytrým zpusobem vytržen ze sociální bídy, a zarazen do národního celku. Nyní se tedy tento problém objevil státu a spolecnosti nanovo, ovšem tentokráte v daleko vetším rozsahu. Stále nové, do milionu jdoucí masy obyvatelstva se presídlovaly z venkova do velkomest, aby si zde jako tovární delníci v nové zakládaných prumyslových odvetvích vydelaly na svuj denní chléb. Pracovní a životní podmínky tohoto nového stavu byly více než smutné. Mechanické prebíráni drívejších pracovních metod starých remeslníku a rolníku zde naprosto nepricházelo do úvahy. Cinnost jednoho, ci druhého se v žádném smeru nedala srovnat s námahou, kterou vykazoval prumyslový tovární delník.

U starých remeslníku nehrál cas ani tak duležitou roli, jako tomu bylo u nových pracovních metod. Formální prebírání starých pracovních dob v prumyslových velkotovárnách pusobilo prímo osudove. Nebot skutecný pracovní výkon z drívejška chybel, a to z duvodu nedostatku dnešních intenzivních pracovních metod. Jestliže se dríve dal snést ctrnácti ci patnácti hodinový pracovní den, byl v dobe, kdy se musela do posledního využít každá jedna minuta, naprosto neúnosný. Výsledek tohoto nesmyslného prebírání starých pracovních dob na nové prumyslové cinnosti byl ve skutecnosti neštastný predevším ve dvou smerech. Bylo niceno jednak zdraví pracujících, a za druhé jejich víra ve vyšší spravedlnost.

K tomu dále pricházely smešné výplaty na strane jedné, a tomu odpovídající stále se zvetšující blahobyt zamestnavatele na strane druhé. Na venkove zatím žádné sociální problémy nebyly, nebot podomek a pán vykonávali stejnou práci, a predevším jedli z jedné mísy. Avšak i to se zmenilo. Rozdelení na zamestnance a zamestnavatele se nyní zacalo uskutecnovat ve všech oblastech života. Jak daleko bylo v té dobe vnitrní požidovštení našeho národa, se dá vysledovat z malého respektování, pokud to již nebylo nerespektování manuální práce.

S Nemci to nemá nic spolecného. Na zacátku bylo porománštení našeho života, které bylo ve skutecnosti požidovštením, které premenilo drívejší úctu k remeslné práci v naprosté pohrdání jakoukoliv telesnou prací. A tak skutecne vzniká nový, byt ne zrovna vážený stav, pricemž se jednoho dne zákonite musí objevit otázka, zda národ bude mít dostatek síly na to, aby sám od sebe opet zaradil tento nový stav do všeobecné spolecnosti, a nebo jestli se bude dále zvetšovat trídní propast odpovídajíc¦o stavu. Jedno je však jisté. Nový stav ve svých radách nevlastnil žádné špatné prvky, nýbrž naopak na každý pád mel prvky cinorodosti. Prejemnelost takzvané kultury zde ješte nezapustila své nicivé a rozkladné korínky.

Nový stav ješte nebyl ve svých širokých masách nakažen jedem pacifistických slabostí, nýbrž byl robustní, a když bylo potreba i brutální. Zatímco meštanstvo se touto závažnou otázku vubec netrápilo, a nechalo veci lhostejne osudu, chopil se Žid neprehlédnutelné možnosti, která se zde do budoucna nabízela. A zatímco se na jedné strane chopil kapitalistických metod k vykoristování lidstva do posledního dechu, na strane druhé se sám spojil s obetmi jeho nadvlády, a zanedlouho se stává jejich vudcem v boji proti sobe samému. To znamená pouze obrazne "proti sobe samému". Nebot velmistr lži dobre ví, jak se ostatním ukázat v tom nejcistším svetle a vinu svalit jako vždy na jiné. A jelikož má tolik drzosti sám vésti davy, nikoho pri tom samozrejme ani nenapadne, že se zde jedná o nejvetší podfuk všech dob.

A prece tomu tak bylo. Jen co se vyvinul z všeobecného hospodárského prostredí nový stav, vidí v nem lid jasne a zretelne nového prukopníka svého vlastního další úspechu. Nejprve použije meštanstvo jako beranidlo proti feudálnímu svetu, a posléze použije delníky proti meštanstvu. Jelikož si však kdysi ve stínu meštanstva musel vyloudit svá obcanská práva, doufá nyní, že se pomocí boje delnictva za vlastni existenci nalezne cesticku k jejich ovládnutí. Od nynejška je úkolem pracujících pouze boj za blaho židovského národa. Nevedomky je postaven do služeb moci, proti které zdánlive bojuje. Má naoko za úkol krácet proti kapitálu, pricemž ho muže tímto zpusobem nechat nejjednodušeji bojovat práve za nej. Brojí se pri tom neustále proti mezinárodnímu kapitálu, a ve skutecnosti se míní národní hospodárství. To má být zniceno ve prospech vítezství na hrbitovním poli mezinárodního burzovnictví.

Postup Židu je pritom následující: Povesí se na delníka, pricemž v pretvárce lituje jeho osud, je rozhorcen jeho životním údelem a chudobou, aby touto cestou získal jeho duveryhodnost. Snaží se prostudovat všechny ty skutecné, nebo vymyšlené podrobnosti jeho tvrdého života, aby probudil touhu po zmene takovéto existence. Svou bezmeznou vypocítavostí pretvárí potrebu sociální spravedlnosti, která je hluboce zakorenena ve všech Árijských lidech, na nenávist proti všem, kterí meli jen trochu více osudového štestí.

Pricemž tomuto boji za odstraneni sociálních rozdílu dává zcela urcitý svetonázorový ráz. Zakládá marxistické ucení. A zatímco ho nerozdelitelne svazuje nespoctem sociálne spravedlivých požadavku, dožaduje se jak jeho šírení, tak i obrácene odmítání rádných obcanu. Chce následovat požadavky, které jsou v takové forme již od zacátku nesprávné, a naprosto nesplnitelné. Nebot pod tímto kabátem sociálních myšlenek se skrývají vskutku dábelské úmysly, které jsou dokonce hlásány s drzou zretelností a naprostou otevreností. Toto ucení predstavuje nerozlucitelnou smes rozumu a lidské pošetilosti, avšak vždy tak, že skutecnosti se muže stát pouze šílenství, avšak nikdy rozum.

Kategorickým odmítáním osobnosti, a tím i národa a jeho rasového obsahu nicí elementární základy veškeré lidské kultury, která je závislá práve na techto faktorech. To je skutecné, pravé vnitrní jádro marxistického svetonázoru, pokud vubec lze tento výplod nejakého zlocineckého mozku vubec oznacovat svetonázorem. Roztríštením osobnosti a rasy padá hlavní zábrana pro vládu ménecenných - tím je však Žid. Smysl tohoto ucení spocívá práve v hospodárském a politickém šílenství. Nebot práve jím jsou odchytáváni všichni uprímní inteligenti, kterí se pak dají do jeho služeb, zatímco ti méne duševne schopní a financne méne vzdelanejší se k nim rítí s vlajícími prapory v rukou.

Inteligenci pro toto hnutí, nebot i toto hnutí potrebuje pro svou existenci vlastní inteligenci, však Židé obetují z vlastních rad. A tak vzniká delnické hnutí pod vedením Židu, které se zdánlive snaží o zlepšení životní úrovne pracujících, avšak ve skutecnosti jim jde pouze o jejich zotrocení a následné vyhubení všech nežidovských národu. K temto dvou zbraním rozvratu nyní prichází ješte tretí, z daleka nejhorší organizace hrubého násilí. Marxismus má vyvrcholit bourlivým útokem, zbrane mu mají svou vysilující prací pripravit cestu první dve. V našem vyšším a nejvyšším státním úrednictvu Židé našli vždy (až na nekolik málo výjimek) poddajného podporovatele své nicivé cinnosti. Podlézavé patolízalství smerem nahoru, a arogantní domýšlivost smerem dolu oznacovalo tento stav stejne tak, jako velmi castá do nebe volající zabednenost, která byla jen cas od casu predstižena stejne tak prekvapující domýšlivostí. To jsou však vlastnosti, které Žid u našich úradu potrebuje a které má rád.

Politický boj, kterého se chápe, probíhá zhruba takto: Primerene konecným cílum židovského boje, které nespocívají pouze v hospodárském ovládnutí sveta, nýbrž také v jeho politické podmanení, rozdelil Žid organizací svého marxistického svetonázoru na dve cásti, které se od sebe zdánlive liší, ve skutecnosti však tvorí jeden celek. Totiž politické a odborárské hnutí. Odborárské hnutí provádí nábor. Nabízí delníkum v jejich težkém existencním boji, který musí vést díky hamižnosti a krátkozrakosti mnohých podnikatelu, pomoc a ochranu, a tím i možnost získání lepších životních podmínek. Pokud delník nechce, práve v dobe, kdy se o neho organizovaná pospolitost, totiž stát , naprosto vubec nestará, sverit zastupování svých práv do rukou slepé zvuli nekolika nezodpovedných, musí svou obhajobu vzít do rukou sám. Pokud takzvaná národní buržoazie, zaslepená financními zájmy, bude stavet ty nejtežší prekážky do cesty všem tem pokusum o zkrácení nelidsky dlouhé pracovní doby, o ukoncení detské práce, zabezpecení a ochrane žen, zlepšení zdravotních pomeru v továrnách a delnických domovech, a pokud nebude pouze klást odpor, ale bude je i skutecne sabotovat, ujme se všech takto utlacovaných vychytralý Žid.

Postupne se stane vudcem odborárského hnutí. Nejde mu však ani tak o skutecné odstranení skutecných sociálních nedostatku v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o vypestování slepe mu oddaných hospodárských bojových oddílu pro znicení národní hospodárské nezávislosti. A zatímco se vedení zdravé sociální politiky bude trvale pohybovat mezi smernicemi pro udržení národního zdraví na strane jedné a mezi zajištováním nezávislého národního hospodárství, Židovi v jeho boji tyto dva aspekty nejenom že odpadají, nýbrž jejich odstranení se stává dalším z jeho životních cílu. Nejenom že si nepreje zachování nezávislého národní hospodárství, on si preje jeho znicení. Proto ho nemohou odradit žádné výcitky svedomí od toho, aby jako vudce odborárského hnutí predkládal požadavky, které nejenom že strílí do prázdna, nýbrž jejichž splnení je budto prakticky zhola nemožné, nebo by znamenalo zruinování národního hospodárství. Nechce však ani pred sebou mít zdravé, rodové pokolení, nýbrž pouze zpráchnivelé, podmanené stádo.

Toto prání mu opet umožnuje predkládat požadavky nesmyslného rázu, jejichž splnení je dle jeho vlastní vule naprosto nemožné. Tato prání by také v žádném prípade nevedla k jakékoliv zmene vecí, nýbrž pouze k prostopášnému vybicování masy. O to mu však jde a ne o skutecné zlepšeni sociálních podmínek. tím je vedení židovstva v odborárských záležitostech nesporne obrovskou osvetovou cinností, která ovlivnuje široké masy, poucuje je o zlepšení jejich nekonecné bídy. Nebot dokud zustane názor širokých mas tak omezený jako je tomu nyní, a dokud stát bude k vecem tak lhostejný jako dnes, pujde masa nejprve za tím, kdo jim v hospodárských záležitostech bude nejdríve nabízet ty nejnestoudnejší sliby. V tom je ovšem Žid velmistrem. vždyt jeho kompletní cinnost není omezena žádnými morálními pochybnostmi! A tak na tomto poli musí nutne vyradit v krátké dobe ze hry každého konkurenta. Primerene své vnitrní loupeživé brutalite premení odborárskou organizaci náhle v brutální, násilnickou organizaci. Odolá-li nejaký rozum jejich židovskému vábení, premuže jeho vzdor a rozhodnutí hrubé násilí. Úspechy podobné cinnosti jsou obrovské.

Pomocí odboru, které se mohly stát požehnáním národa, Žid skutecné rozdrtil základy národního hospodárství. Paralelne k tornu krácí politická organizace. Je v souhre s odborárským hnutím, které pripravuje široké masy pro politickou organizaci, do které ji posléze násilím a donucením vbicuje. Odborárské hnuti zustává dále trvalým financním pramenem, ze kterého politická organizace napájí svuj obrovský aparát. Ten je kontrolním orgánem politické cinnosti jednotlivce, a pri všech velkých demonstrací politického rázu zajištuje náhoncí službu. Nakonec již vubec nezastupuje hospodárské zájmy, nýbrž dává politické myšlence k dispozici hlavní nátlakový prostredek, totiž zastavování práce, masovou a generální stávku. Vytvorením periodika, které je svým obsahem prizpusobeno úrovni nejméne vzdelaných lidí, obdrželo politické a odborárské hnutí konecne vypráskané zarízení, pomocí kterého jsou pripravovány ty nejnižší vrstvy národa k tem nejtroufalejším cinum. Jeho úkolem není vyvést lidstvo z marastu nejnižšího smýšlení a dostat ho na vyšší prícku, nýbrž vyjít vstríc jejich nejnižším pudum. Je to jak spekulativní, tak i výnosný obchod s davem, který je jak líny premýšlet, tak i nekdy domýšlivý. Je to predevším tisk, který svým pomalu fanatickým, pomlouvacským bojem strhává vše, co by mohlo pripomínat podporu národní nezávislosti, kulturní výši a hospodárskou samostatnost národa.

Bubnuji predevším na všechny charaktery, které se nechtejí sklonit pred jejich židovské panovacné domýšlivosti, nebo jejichž geniální schopnosti považují Židé za nebezpecí jako takové. Clovek nemusí zrovna proti Židum bojovat, aby jimi mohl být nenáviden. Stací pouze podezrení, že by bud mohl ostatní privést na myšlenku vzpoury proti nim, a nebo je na základe své prevyšující geniality množitelem síly a velikosti Židum neprátelského národa. Jeho neomylný instinkt v techto vecech cítí v každém puvodní duši, a jeho nenávist je zajištena pro každého, kdo není duchem jeho vlastního ducha. A jelikož Žid není napadeným, nýbrž napadajícím, platí za jeho neprítele nejenom ten, který napadá, nýbrž i ten který se mu postaví na odpor. Ale prostredek, kterým se snaží zlomit takto troufalé, avšak trvalé duše, se nenazývá cestným bojem, nýbrž lží a pomluvou. Zde se nezalekne pred nicím a je ve své sprostote tak bezmezný, že se nelze divit, když v našem národe dostává personifikace dábla, coby symbolu všeho zlého, živé podoby v osobe Žida.

Neznalost širokých mas o vnitrní podstate židovství a pudová omezenost našich horních vrstev nechávají casto náš lid na pospas tomuto Židovskému polnímu taženi.

Zatímco horní vrstvy se z vrozené zbabelosti odvracejí od cloveka, který je Židem tímto zpusobem napaden lží a pomluvou, široké vrstvy ve své hlouposti ci prostote verí všemu. Státní úrady se budto zahalují do mlcení, a nebo, což je castejší, aby ukoncily polní tažení židovského tisku, pronásledují onoho neprávem napadeného. To totiž prijde podobným úrednickým oslum jako výborné rešení zachování státní autority a zajištení klidu a porádku. A na lidská cela a duše rádných obcanu pozvolna usedá mura strachu pred marxistickým nástrojem židovstva. Clovek se zacne trást pred zrudným neprítelem, címž se stává definitivne jeho obetí.

k)

Mocenská pozice Židu ve státe se zdá byt již tak upevnena, že se nejenom znovu muže oznacovat jako Žid, ale muže i bezohledne priznat všechny své politické a národní myšlenkové pochody. Cást jeho rasy se zcela otevrene oznacuje za cizí národ, pricemž opet lžou. Nebot zatímco se sionismus okolnímu svetu snaží nabalamutit, že národní sebeurcení Židu se snaží o vytvoreni palestinského státu, vytvárí zde Židé zastírací manévr vuci hloupé verejnosti. Neprejí si totiž vubec vybudovat v Palestine židovský stát, který by snad meli osídlit a žit v nem. Chtejí pouze pod vlastním výsostným právem vybudovat organizaci mezinárodního zlocinu, ke které by nemely prístup žádné jiné státy. Útocište recidivistu a vysokou školu budoucích zlocincu. Ovšem to je nejenom znamení jejich stoupající nadeje, nýbrž i pocitu jejich jistoty. I když je to drzé a otevrené zároven, jeden stále obelhává Nemce, Francouze nebo Anglicany, pricemž druhý se prohlašuje za židovskou rasu. Jak blízko mají vidinu svého blížícího se vítezství, lze vypozorovat, z hruzného zpusobu jejich komunikace s príslušníky jiných národu.

Cernovlasý židovský mladík cíhá, s fanatickou výrazem v obliceji, celé dlouhé hodiny na nic netušící devce, které chce pošpinit svou krví a uloupit jí tak jejímu národu. Všemi prostredky se snaží znicit rasové podklady podmaneného národa. Tak jak sám plánovite kazí ženy a dívky, nezastavuje se ani pred tím, otevrít krevní závory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kterí k Rýnu privážejí negry, porád se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem. Pomocí vynuceného krížení znicit jimi nenávidenou bílou rasu, svrhnout ji z její kulturní a politické výše a stát se jejich samotným pánem. Nebot rasove cistý národ, který si je vedom své cistoty krve, nemuže být Židy nikdy podmanen. Židé mohou na tomto svete naveky panovat pouze krížencum.

Proto se plánovite pokouší snížit rasovou úroven neustálým trávením jednotlivcu. Na politickém poli pomalu premenuje demokratické myšlenky v diktaturu proletariátu. V organizovaném marxistickém davu nalezl zbran, která mu umožnuje obejít demokracii a diktátorsky ovládat železnou pestí podmanené národy. Plánovite rozpracovává revolucním hnutí, a sice dvema smery. Hospodárským a politickým. Národy, které se postaví na pevný a odhodlaný odpor oprede díky svým mezinárodním vlivum, sítí nenávisti, strhává je do válek a konecne, pokud je to nutné, podnecuje na jejich území revoluce. Hospodársky otrásá státy tak dlouho, dokud nejsou sociální zarízení, která se stala nerentabilními, odstátnena a postavena pod jeho financní kontrolu. Politicky upírá státu prostredky k jeho sebezáchovy, nicí podklady každého národního sebeurcení a sebeobrany, nicí duveru ve vládu, haní dejiny a minulost a strhává vše skutecne veliké do bahna. Kulturne zamoruje umení, literaturu, divadlo, otupuje prírodní vnímavost, prevrací všechny pojmy o kráse a vznešenosti, šlechetnosti a dobra a strhává lidstvo do zakletí své vlastní nízké povahy. Je zesmešnováno náboženství, mravy a morálka jsou tak dlouho predstavovány jako prežité, až nakonec padnou poslední operné body daného národa v boji za vlastní existenci na tomto svete.

l)

Nyní zacíná nejvetší, poslední revoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc, odhazuje i poslední roucha, která ho ješte kryla. Z demokratického lidového Žida se stává krvavý Žid a tyran národu. Za nekolik let se pokusí vymýtit mezinárodni inteligenci a znicit moc národu a tím, že si privlastní jejich prirozené duchovní vudcovství, je pripraví na jejich otroctví a vecnou porobu. Nejhruznejší priklad tohoto druhu nám skýtá Rusko, kde nechal se skutecne fanatickou divokostí a z vetší cásti za nesnesitelných muk, zabít ci vyhladovet kolem triceti milionu lidí, jen aby zajistil tlupe židovských literátu a lidových zlocincu nadvládu nad celým tímto obrovským národem. Koncem však není pouze konec svobody Židem podmanených národu, nýbrž i konec samotného parazita národu. Nebot po smrti obeti umírá dríve ci pozdeji i vampír.

Když si pred ocima necháme probehnout všechny ty príciny nemeckého rozvratu, zustane nám jako poslední a nejpodstatnejší prícinou nerozpoznání rasového problému, a predevším židovského nebezpecí.

Porážky na bitevním poli v srpnu 1918 by se ješte hrave daly unést. Nemely nic spolecného s vítezstvím našeho národa. Neporazily nás tyto prohry, nýbrž byli jsme poraženi mocí, která tuto porážku pripravila tím, že po nekolik desetiletí plánovite okrádala náš národ o politické a morální instinkty a síly, které práve uschopnuji, a tím také opravnuji národy k jejich existenci. Tím, že stará Ríše nevšímave míjela všechny otázky zachování rasových základu našeho národa, opovrhovala i samotným právem na život na této zemi. Národy, které se kríží s jinými, nebo se nechají krížit, hreší proti vuli vecné prozretelnosti. A jejich zánik skrze opanování silnejším potom není žádným bezprávím, které je jim pácháno, nýbrž pouze znovunastolením práva.

Pokud národ nechce dbát vlastností své podstaty daných mu od prírody a kolujících v jeho krvi, nemá žádné právo stežovat si nad ztrátou svého pozemského bytí. Všechno na zemi je nutno vylepšovat. Každá porážka se muže stát otcem pozdejšího vítezství. Každá prohraná válka prícinou pro pozdejší povýšení, každá nouze zúrodnením lidské energie, a z každého porobeni mohou vyvstat síly k novému duchovnímu znovuzrozeni, pokud krev zustane cistá. Ztracená cistota krve znicí navždy vnitrní štestí, srazí cloveka do hlubin, a její následky se na telesné a duchovní úrovni již nikdy nedají napravit.

Když clovek všechny tyto jednotlivé otázky postaví a srovná s ostatními problémy života, pak teprve zjistí, jak smešne malé oproti nim jsou. Všechny tyto problémy jsou casove ohranicené, avšak otázka udrženi ci neudrženi cistoty krve bude trvat, dokud bude existovat lidstvo.

Všechny významné predválecné projevy rozvratu mají ve svém nejhlubším základe rasovou prícinu. At již se jedná o otázky všeobecného práva nebo nešvary hospodárského života, o projevy kulturního úpadku nebo o zvrhlé politické projevy, o otázky zanedbané školní výchovy a nebo špatné ovlivnováni dospelých tiskem, atd., vždy se v nejhlubším kontextu jedná o nerespektování rasových zájmu jednotlivých národu, a nebo o nerozeznání cizího, rasového nebezpecí. Proto také nemely význam žádné reformacní pokusy, všechny pomocné sociální prostredky a politické snahy, veškerý hospodárský vzrust a každý zdánlivý prírustek duchovních znalostí. Národ a jeho organizmus, zajištující a uzpusobivší mu život na této zemi, totiž stát, nebyly vnitrne zdravejší, nýbrž naopak churavely za prihlížení cím dál více.

Zdánlivá doba rozkvetu staré Ríše nemohla skrýt všechny vnitrní slabosti, a každý pokus o skutecné posílení Ríše ztroskotal na rešení bezvýznamných otázek.

Bylo by chybou domnívat se, že všichni prívrženci ruzných politických smeru, kterými byl nemecký národ posedlý, a ba dokonce jejich vudci, byli z vetší cásti špatní a zlomyslní lidé. Jejich cinnost byla odsouzena k neúrodnosti jen proto, že v príznivejším prípade maximálne rozeznali fenomény našeho všeobecného onemocnení a proti tem se snažili bojovat, pricemž zcela slepe míjeli skutecné puvodce. Ten, kdo si plánovite projde smer politického vývoje staré Ríše, musí již bežnou kontrolou dojít k záveru, že již v dobách sjednocení, to znamená v dobe nejvetšího rozkvetu nemeckého národa, byl vnitrní rozklad již v plném proudu. A pres veškeré politické úspechy a pres stoupající hospodárské bohatství se všeobecná situace rok od roku zhoršovala. Také u samotných voleb do ríšského snemu poukazoval nárust marxistických hlasu na stále blíže se blížící vnitrní, a tím i vnejší rozklad. Všechny úspechy takzvaných obcanských stran byly bez významu, a to nejenom proto, že nedokázaly ani vítezstvím v takzvaných obcanských volbách zabránit pocetnému nárustu marxistické vlny, nýbrž proto, že sami v sobe již nesly fermenty rozkladu.

Aniž by to tušila, byla obcanská spolecnost sama již vnitrne nakažena mrtvolným jedem marxistických predstav. Její odboj pak pramenil více z konkurencní závisti jednotlivých ctižádostivých vudcu, než aby principiálne odmítal k boji odhodlaného protivníka. Jeden jediný cíhal behem tech dlouhých let

s neochvejnou rovnomerností, a to byl Žid. Jeho Davidova hvezda stoupala stále výše stejnou merou, jakou mizela naše vule k sebezachováni vlastního národa.

Proto také v srpnu 1914 nenapadl k útoku odhodlaný lid velrybárský stát, nýbrž naplnilo se pouze poslední vzplanutí pudu národní sebezáchovy proti postupujícímu pacifisticko-marxistickému ochrnutí našeho národního telesa. A jelikož ani v techto osudových dnech nebyl rozpoznán skutecný vnitrní neprítel, byl veškerý vnejší odboj zbytecný. A prozretelnost v tomto prípade neodmenila vítezný mec, nýbrž naplnila zákon vecné odplaty.

Z techto vnitrních poznatku by se pro nás mely zformovat hlav ní zásady, stejne jako i snaha po novém hnutí, které by prehodnotilo naše presvedcení o úpadku nemeckého národa, a které by položilo žulové základy, na kterých by jednou mohl povstat stát, který by nezastupoval národu neprátelské, hospodárské zájmy, nýbrž by predstavoval jednotný národní organismus, totiž: Germánský stát nemecké národnosti.

Index

HOME

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER

Svenska
English
German
French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER

French
English
German
Italian
Spanish.
Norsk

The Jewish plans!
The Jewish Plots!
Must Germany Perish?
A Jewish plan for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her people!

Judaism =Racism, Domination, Dccupation

| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

The Protocols of Zion

| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |