06 BOJ V PRVNÍCH DOBÁCH - VÝZNAM PROSLOVU Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

BOJ V PRVNÍCH DOBÁCH - VÝZNAM PROSLOVU

První velké shromáždení dne 24. února 1920 ve slavnostním sále Dvorního pivovaru v nás ješte nedoznelo a již jsme zacínali s prípravou dalšího. Zatímco dosud platilo, že v takovém meste jako je Mnichov je na pováženou porádat i jen malá shromáždení každý mesíc nebo i každých ctrnáct dní, melo se naše masové shromáždení konat jednou za osm dní, tedy prakticky týdne. Nemusím zastírat, že nás tenkrát trápila starost, zda nekdo prijde a zda nás budou poslouchat. I když jsem již tenkrát byl neotresitelne presvedcen o tom, že pokud už lidé prijdou, tak zustanou a budou projevu naslouchat.
V této dobe mel mnichovský sál v "Hofbrauhausu" pro nás nacionální socialisty témer posvátný význam. Každý týden jedno shromáždení, témer vždy ve stejném sále. Sál byl pokaždé více naplnen a lidé nám zbožne naslouchali! Zapocali jsme s diskusí o "vine na válce", o což se lidé tenkrát zajímali, a pokracovali obsahem mírových smluv. Mluvili jsme o všem, co melo z agitacního hlediska nebo ideového hlediska smysl. Obzvlášte velkou pozornost jsme venovali mírovým smlouvám. Všechno to, co mladé hnutí tenkrát masám prorokovalo, témer všechno se dosud splnilo. Dnes je možné o techto vecech mluvit ci psát. Tehdy však znamenalo verejné masové shromáždení na téma "mírová smlouva z Versailles, na kterém byli nikoliv šosáci, nýbrž popuzený proletariát, útok proti republice a cejch reakcionárského ci monarchistického postoje. Již po prvních náznacích kritiky Versailles mohl clovek slyšet stálé stereotypní volání: "a Brestlitevsko?" "Brestlitevsko"! Tak hucela masa neustále, až to bylo nesnesitelné nebo dokud prednášející svuj pokus presvedcit je nevzdal. Clovek mohl jít hlavou proti masám se zoufalstvím nad takovým lidem! Nikdo nechtel slyšet ani rozumet tomu, že Versailles je trapnou ostudou a že tento diktát znamená neslýchané vykoristování našeho lidu. Znicující cinnost marxistu a neprátelská propaganda zbavovaly lidi rozumu. A tenkrát si clovek nemohl ani stežovat, Nebot vina na naší strane prý byla nezmerná! A co udelali naši meštáci, aby tento strašný rozkladný proces zastavili, aby na rozdíl od tohoto svým jasným a od základu pocínajícím vysvetlováním privedli masy k pravde? Nic, vubec nic! Nevidel jsem je tenkrát nikde, tyto dnešní velké národní apoštoly. Možná mluvili sami mezi sebou, na cajových dýcháncích stejne smýšlejících, ale tam, kde meli být, mezi lidem, tam si netroufli, pokud se nenašla príležitost výt s nimi.

Mne samotnému bylo už tehdy jasné, že tento malý základ, který hnutí vytvorilo, otázka viny na válce, musí být vysvetlena a to ve smyslu historické pravdy. To, že naše hnutí zprostredkovalo širokým masám znalost mírové smlouvy, bylo predpokladem našeho budoucího úspechu. Tenkrát, když všichni videli v soucasném míru úspech demokracie, bylo treba zapsat se navždy do mysli lidí jako neprítel této smlouvy, a to pro budoucnost, kdy se tvrdá realita této nestydate podvodné dohody odhalí bez príkras v celé své nahé nenávisti, pak nám prinesou vzpomínky na náš tehdejší postoj duveru.

Již tehdy jsem se zasazoval o to, aby v principiálních otázkách, ve kterých má veškeré verejné mínení chybný názor, je treba proti tomu vystoupit bez ohledu na popularitu, nenávist nebo boj. NSDAP není hlásnou troubou verejného mínení, musí ho ovládnout. Nesmí být služkou mas, ale jejich pánem!

Pro mladé a ješte slabé hnutí existuje prirozene velké pokušení, zejména v okamžicích, kdy se daleko silnejšímu protivníkovi podarilo nahnat lid svým svádením k nesmyslnému rozhodnutí nebo k nesprávnému postoji, kricet s nimi, zejména tehdy, kdy existuje nekolik duvodu - i kdyby to byly duvody zdánlivé - z pohledu mladého hnutí , jež by mohly pro to mluvit. Lidská zbabelost bude pritom cílevedome tak dlouho hledat takové duvody, až je témer vždy najde, duvody, které poskytnou zdání oprávnenosti, spolupodílet se "z vlastního pohledu" na takovémto zlocinu.

Nekolikrát jsem takové prípady zažil, kdy bylo nutné vynaložit nejvyšší energii k tomu, aby smer pohybu naší lodi nenamíril do umele rozboureného všeobecného proudu, ci nechal se jím nést. Naposledy, když se našemu ménecennému tisku, jemuž je existence nemeckého národa Hekubou, podarilo dát význam jihotyrolské otázce, která bude pro nemecký národ osudová. Bez premýšlení, komu to slouží, se tzv. "národní" muži, strany a spolky ve své zbabelosti pred Židy vyprovokovaným verejným mínením pripojili ke všeobecném povyku a nesmyslne pomohli podporit boj proti systému, který práve my Nemci musíme v této dnešní situaci pocitovat jako jediný záblesk svetla na tomto zbídacelém svete. Zatímco nám Svetový Žid pomalu, ale jiste svírá hrdlo, naši takzvaní patrioti jen kricí proti lidem a systému, kterí se opovážili, alespon na jediném míste na zemi vymanit se z židovsko-zednárského obklícení a proti internacionální otrave postavili nacionalistický odpor. Bylo pro slabé charaktery príliš lákavé nastavit plachtu po vetru a kapitulovat pred povykem verejného mínení. Jednalo se o kapitulaci! I když se k tomu lidé ve své prolhanosti a špatnosti nechtejí priznat, a to snad ani sami sobe, zustává pravdou, že jen zbabelost a strach pred Židy zneklidneným verejným mínením bylo to, co je primelo spolupracovat. Všechna ostatní zduvodnení jsou jen ubohé výmluvy hríšníka, který si je vedom své viny.

Bylo nutné strhnout hnutí železnou pestí a zachránit je pred zkázou v tomto špatnému smeru. Pokusit se o takovou zmenu v okamžiku, když je verejné mínení všemi vedoucími silami orientováno jedním smerem a plameny horí, není v tento moment príliš populární, pro odvážného je to nekdy dokonce i smrtelne nebezpecné. V historii se však našlo nemálo mužu, kterí v techto okamžicích jednali pevne, za což jim svet pozdeji dekoval na kolenou.

S Tím ale musí hnutí pocítat, a nikoliv jen s okamžitým potleskem soucasnosti. Muže se stát, že se v takovýchto okamžicích dostane clovek strach, nesmí však zapomenout na to, že po každé takové hodine se dostaví vykoupení a že hnutí, které chce obnovit svet, neslouží okamžiku, nýbrž budoucnosti.

Lze pritom konstatovat, že ty nejvetší a trvalé úspechy v dejinách byly ve své vetšine takové, které se ve svých pocátcích jen málokdy setkaly s porozumením, protože byly v príkrém rozporu s verejným mínením.

To jsme poznali již pri našem prvním verejném vystoupení. Po pravde receno, nikdy jsme se "neprosili o prízen mas", ale vystoupili jsme proti hlouposti lidu. V onech letech to bylo témer vždy tak, že jsem vystupoval pred shromáždením lidí, kterí verili opaku toho, co jsem chtel ríci a chteli opak toho, cemu jsem veril já. Bylo úkolem dvou hodin zmenit dosavadní presvedcení dvou až trí tisíc lidí. Ránu za ranou rozbít základ jejich dosavadního názoru a následne je vést smerem našeho presvedcení a našeho svetového názoru.

Tehdy jsem se rychle naucil duležitou vec a to, neprátelum ihned vzít zbrane jejich námitek. Brzy bylo patrné, že naši protivnici, zejména jejich recníci, vystupují se zcela urcitým "repertoárem", v nemž byly neustále prednášeny tytéž výhrady proti našim tvrzením, až stejnorodost tohoto postupu vzbuzovala dojem cílevedomého a jednotného školení. A tak to také bylo. Zde jsme mohli poznat neuveritelne disciplinovanou propagandu našich neprátel, a ješte dnes jsem hrdý na to, že jsem nalezl prostredek udelat tuto propagandu nejen neúcinnou, ale porazit ji její vlastní zbraní. Po dvou letech jsem v tom byl mistrem. Bylo duležité si již predem každé reci uvedomit formu a její obsah. Pripravit se na ocekávané námitky v diskusi, a ty už ve vlastní reci beze zbytku vyvrátit. Bylo úcelné uvést sám všemožné námitky a dokázat jejich neudržitelnost. Posluchace jsme pak snadno získali, ackoliv mel již naucené výhrady, ale byl-li cistého srdce, snadno zapomnel naucené myšlenky. Již dríve naucené veci sám odložil a jeho pozornost se zamerovala stále více na naši prednášku.

To bylo prícinou toho, proc jsem už po své první prednášce o "mírové smlouve z Versailles", který jsem proslovil jako tzv. "vzdelavatel" pred naším oddílem, tuto pozmenil tak, že jsem hovoril o "mírových smlouvách z Brestu Litevského a Versailles". Již po velmi krátké dobe, ano již v prubehu diskuse o mé první prednášce jsem zjistil, že lidé nevedí ve skutecnosti vubec nic o mírové smlouve z Brestu Litevska, ale že se šikovné stranické propagande podarilo predstavit práve tuto smlouvu jako akt ostudného znásilnení sveta. Vytrvalosti, s jakou byla tato lež stále a stále predkládána masám je možno pripsat, že milióny Nemcu videli v mírové smlouve z Versailles spravedlivou odplatu za náš Brestlitevský zlocin. Tím byl každý skutecný boj proti Versailles považován za neoprávnený. Bylo to také prícinou toho, proc se v Nemecku rozšírilo a zevšeobecnelo nestydaté a príšerné slovo "odškodnení". Toto prolhané pokrytectví se jevilo miliónum našich zpracovaných soukmenovcu skutecne jako projev vyšší spravedlnosti. Strašné, ale bylo to tak. Nejlepším dukazem tohoto byl úspech mnou vedené propagandy proti mírové smlouve z Versailles, Nebot jsem již predem vysvetlil mírovou smlouvu z Brestu Litevska. Porovnal jsem tyto dve mírové smlouvy bod po bodu a ukázala se skutecná humanita témer bez hranic jedné smlouvy a nelidská ukrutnost smlouvy druhé. Výsledek byl zcela jasný. Tenkrát jsem na toto téma mluvil pred shromáždením dvou tisíc lidí, z nichž se na me zpocátku dívalo šestnáct set neprátelských ocí. O tri hodiny pozdeji jsem mel pred sebou nadšenou masu plnou svatého rozhorcení a bezmezného hnevu. Vykorenil jsem opet ze srdcí a mozku tisícu lidí obrovskou lež a nahradil ji pravdou.

Obe prednášky, "Pravé príciny svetové války" a "Mírové smlouvy z Brestu Litevska a Versailles" jsem tenkrát považoval za nejduležitejší, takže jsem je v nových verzích opakoval a to tak dlouho, až jsem alespon v tomto bode lidem zprostredkoval jasné a jednotné stanovisko. Z techto lidí cerpalo hnutí své první cleny.

Tato shromáždení prinesla i pro me neco dobrého: stal jsem se recníkem masových shromáždeni, vzrušený zpusob vyjadrování se mi stal bežným stejne jako gesta, nutná do místností s tisíci lidmi.

Nikde jsem do té doby neslyšel, mimo malých skupin, žádné vysvetlování techto otázek politickými stranami. Dnes mají plnou pusu toho, že to byly práve ony, kdo zaprícinil zmenu verejného mínení. Když nekterý takzvaný nacionální politik prednášel na toto téma, tak jen mezi již presvedcenými lidmi, kterí to brali prinejlepším jen jako posílení svého presvedcení. Ale o to nám tenkrát nešlo. Šlo o to, získat presvedcováním a propagandou ty lidi, kterí svou výchovou a presvedcením stáli na opacném brehu.

Abychom podporili naši osvetu, vydali jsme i leták. Již v armáde jsem sepsal leták, srovnávající mírové smlouvy z Brestu Litevského a z Versailles, který byl rozšíren v pomerne velkém nákladu. Pozdeji jsem pro stranu vypracoval jeho novou verzi a také zde bylo jeho pusobení docela pozitivní. První shromáždení se vyznacovala tím, že stoly byly pokryty nejruznejšími tiskovinami. Ale hlavní duraz byl kladen na mluvené slovo. Skutecne jen to je s to privodit skutecne velké zmeny a to z obecných psychologických duvodu.

Již v prvním svazku jsem uvedl, že všechny velké, násilné a svetoborné události neprivodily písemnosti, nýbrž mluvené slovo. V cásti tisku se poté na toto téma rozpoutala delší diskuse, ve které zejména naše vychytralé meštanské hlavy samozrejme zaujaly presne opacné stanovisko. Již sám duvod, proc se tak stalo, rozptyluje veškeré pochybnosti. Nebot obcanská inteligence protestovala proti tomuto stanovisku jen proto, že jí samotné chybí síla a schopnosti pro ovlivnování mas mluveným slovem. Stále více kladou duraz na psané slovo a nikoliv na presvedcovací schopnost reci. Taková praxe vede v prubehu casu nutne k tomu, co naši buržoazii dnes charakterizuje, totiž ke ztráte psychologického instinktu pro pusobení na masy a jejich ovlivnování.

Recníkovi mluvícímu pred shromáždením se dostává neustále korektur jeho projevu tím, že muže vycíst z tvárí svých posluchacu, do jaké míry sledují jeho výklad s porozumením a jestli dojem a pusobení jeho slov vedou k žádoucímu cíli. Naproti tomu pisatel nezná vubec své ctenáre. Proto není již od zacátku zameren na konkrétní, pred nim se nacházející skupinu, ale je ve svém vyjadrování velmi obecný. Tím ztrácí urcitý stupen psychologické jemnosti a prizpusobivosti. Obecne vzato muže vynikající recník psát mnohem lépe, než vynikající spisovatel mluvit, pakliže se ten druhý v tomto umení necvicil. K tomu je nutno pripocítat, že vetšina lidí je od prírody líná, drží se starých návyku a sama od sebe jen velmi nerada neco cte, když to neodpovídá jejich osobnímu presvedcení a nenaplnuje to jejich ocekávání. Proto je písemnost urcitého smeru vetšinou ctena lidmi stejného náhledu. Nanejvýše letácek nebo plakát muže svou krátkostí zaujmout i lidi jinak smýšlející a vzbudit nakrátko jejich pozornost. Obraz má vetší predpoklady, a to ve všech svých formách vcetne filmu. Zde se samozrejme clovek nemusí tak namáhat, stací se jen dívat a císt nanejvýše krátká slova. Proto jsou mnozí prístupnejší obrazovým sdelením než ctení textu. Obraz prináší lidem obsah v mnohem kratším case. Z psaného textu je možno pochopit obsah obvykle teprve po delším ctení.

Podstatné však je, že v prípade písemnosti se nikdy neví, komu prijde do rukou, a proto musí zachovat urcitou rovnováhu. Úcinek je všeobecne o to vetší, cím více odpovídá styl úrovni cílové skupiny ctenáru. Kniha urcená širokým masám se musí od pocátku pokusit priblížit svou úrovní ctenárum a má jinou úroven než kniha ucená vyšším intelektuálním vrstvám.

Jen takto prizpusobený psaný text se blíží mluvenému slovu. Recník muže hovorit, promlouvá-li na stejné téma, o kterém pojednává kniha, a má-li k tomu nadání, nepojedná na rozdíl od knihy nikdy o stejném obsahu stejnými slovy. Bude udržovat s posluchaci neustálý kontakt, tak, že ho plynne napadají taková slova, která potrebuje, aby svým posluchacum mluvil ze srdce. Kdyby se mýlil, má živoucí korekturu pred sebou. Jak bylo již výše receno, záleží na jeho zkušenostech, zda vycte na posluchacích, zda rozumejí tomu, co ríká, jestli jdou do hloubky a kam až, a jestli je muže presvedcit o správnosti svých tezí. Vidí-li, - za prvé - že mu nerozumí, bude jim to vykládat tak jednoduše a jasne, až i ten poslední porozumí. Cítí-li, - za druhé -, že ho nejsou schopni následovat, bude pozorne a pomalu rozvíjet své myšlenky, až to pochopí i duševne nejslabší z nich. A za tretí - jakmile pozná, že se nezdají být presvedceni o správnosti prednášeného, tak musí neustále a casto opakovat nové príklady, sám prinášet jejich nevyslovené námitky, a tak dlouho jim oponovat a rozbíjet je, dokud i ta poslední nesouhlasná skupina pred jeho presvedcivostí nekapituluje.

Pritom se nezrídka jedná o prekonání predpojatostí, které nejsou rozumove zduvodnené, ale vetšinou nevedomé a zakládající se jen na pocitech. Prekonat tyto závory instinktivního odmítání, citové nenávisti a predpojatosti je tisíckrát težší, než korektura chybného nebo popleteného vedeckého názoru. Mylné pojmy a špatné znalosti je možno odstranit poucením, citový odpor nikoliv. Na tyto tajuplné síly pusobí jen apel, ovlivnit je muže jen recník a nikoli spisovatel.

Presvedcujícím dukazem je skutecnost, že obcas velice dobre udelaný obcanský tisk, kterým je zaplavován náš národ v neslýchaných miliónových nákladech, nemohl zabránit širokým masám, aby se nestaly zdatným neprítelem obcanského sveta. Tato hora casopisu a knih, které produkují intelektuálové každý rok, pronikají mezi milióny spodních tríd stejne tak málo, jako voda do mastné kuže. To muže znamenat pouze dvojí: budto nesprávný obsah tohoto psaní našeho obcanského sveta, anebo to, že pouhým psaním není možno se dostat k srdci širokých mas. Obzvlášte pak, když celé toto psaní je tak málo psychologicky propracováno, jako v prípade obcanské sféry.

Není pravdou, (jak se o to velké nemecké noviny v Berlíne pokoušejí), že marxismus práve svým písemnictvím, obzvlášte pak vlivem základního díla Karla Marxe, dokazuje opacný názor. Málokdy byl ucinen pokus povrchneji podporit nejakou mylnou tezi. Co dalo marxismu tak prekvapivou moc nad širokými masami, není v žádném prípade formální základní písemné dílo židovského myšlení, ale spíše ohromná recnická propagandistická vlna, která si v prubehu casu podmanila široké masy. Ze mnoha statisícu nemeckých delníku nezná toto dílo ani stovka. Byl tisíckrát více studován intelektuály a zvlášte Židy, než skutecnými prívrženci tohoto hnutí z velkých spodních tríd. Toto dílo také nebylo vubec psáno pro široké masy, nýbrž výhradne pro intelektuální vedení židovské mašinérie dobývající svet. Prosazeno bylo tiskem. To je práve to, co marxistický tisk od tisku obcanského odlišuje. Marxistický tisk je psán agitátory, obcanský tisk by psaním rád agitoval. Sociálne-demokratický obskurní redaktor, který témer stále pendluje mezi schuzovním lokálem a redakcí, zná své Pappenheimské jako nikdo jiný. Oproti tomu obcanský pisálek, který predstoupí ze své pracovny pred široké masy, je nemocný již z jejich výparu a je vuci nim se svým psaným slovem bezmocný.

Co získalo pro marxismus milióny delníku, není ani tak zpusob psaní marxistických církevních otcu, ale neúnavná, skutecne násilná propagandistická práce desetitisícu neúnavných agitátoru, pocínaje velkým apoštolem štvaní až dolu k malým odborárským úredníkum, duverníkum a diskutérum; jsou to statisíce schuzí, pri nichž, v zakourených hospodách, buší tito lidoví recníci do mas a získávají tím výborné poznání tohoto lidského materiálu, což jim umožnuje zvolit tu správnou zbran k útoku na tvrze verejného mínení. A dále to byly gigantické masové demonstrace, ony statisícové pruvody, které malým ubožákum zprostredkovaly hrdé presvedceni, že jako malý cerv je prece jenom clánkem velikého draka, pod jehož žhnoucím dechem shorí nenávidený meštácky svet a diktatura proletariátu bude slavit konecné vítezství.

Touto propagandou byli lidé pripravováni ke ctení sociálne-demokratického tisku, tj. takového tisku, který není psán, ale prednášen. Zatímco se v meštanském tábore profesori, spisovatelé, teoretici a pisálci všech smeru pokoušeli obcas mluvit, zkoušeli marxistictí recníci obcas i psát. A práve Žid, který zde zejména pripadá v úvahu, je obecne v dusledku své ztracené dialektické zbehlosti a schopnosti i jako spisovatel víc agitujícím recníkem než píšícím tvurcem. To je prícinou toho, že obcanský tisk (nehlede k tomu, že sám je z vetší cásti zaplaven Židy a nemá tudíž zájem na skutecném poucení širokých mas) nemá sebemenší vliv na tvorbu lidového názoru.

Jak je obtížné odvrátit citové predsudky, nálady, dojmy apod. a nahradit je jinými, na kolika sotva zmeritelných vlivech a podmínkách závisí úspech, to muže citlivý recník zjistit i na tom, že dokonce denní doba, kdy se prednáška koná, muže mít rozhodující vliv na její úcinek. Stejná prednáška, stejný recník, stejné téma pusobí zcela jinak v deset hodin dopoledne, ve tri hodiny odpoledne nebo nekdy navecer. Já sám jsem ješte jako zacátecník stanovil zacátek svých vystoupení na dopoledne a vzpomínám si zejména na jedno shromáždení, jež jsme usporádali na protest proti "útlaku nemeckých území" v mnichovské restauraci Kindel-Keller. Byl to tehdy nejvetší sál v Mnichove a riziko tohoto pocinu bylo velké. Abych príznivcum našeho hnutí a všem ostatním zájemcum návštevu náležite ulehcil, stanovil jsem zacátek shromáždení na deset hodin v nedeli dopoledne. Výsledek byl sklicující, avšak soucasne mimorádne poucný: sál byl plný, dojem velkolepý, ale nálada ledová, nikdo neokrál a já jako recník jsem cítil hluboké zklamání, žádná jiskra, nebyl jsem schopen navázat sebemenší kontakt se svými posluchaci. Nedomnívám se, že jsem mluvil hur než jindy; ale úcinek se zdál být nulový. Velmi nespokojen, avšak o zkušenost bohatší, jsem opouštel shromáždení. Pokusy, které jsem ješte pozdeji v tomto smeru ucinil, vedly ke stejnému výsledku.

Není se cemu divit. Clovek jde do divadla a shlédne predstavení ve tri odpoledne a totéž ve stejném obsazení vecer v osm hodin a bude žasnout nad ruzností pusobení a dojmu. Clovek s vyvinutým citem a schopností objasnit si sám ruznost tohoto dojmu, zjistí bez problému, že dojem z odpoledního predstavení není tak intenzivní jako predstavení vecerního. U divadla snad lze ríct, že si herec odpoledne nedává na svém vystoupení tolik záležet jako navecer. Ale napríklad film je naprosto tentýž odpoledne jako v devet hodin vecer. Cas sám zde vzbuzuje urcité pusobení, stejne jako na mne pusobí sál. Jsou prostory, které nechávají cloveka chladným, z težko postihnutelných duvodu není jasné, proc vyvolávají tak intenzivní odpor proti vzniku jakékoliv nálady. Také tradicní vzpomínky a predstavy, jež existují v lidské mysli, mohou rozhodujícím zpusobem podminovat dojem. Inscenace Parcifala v Bayreuthu bude pusobit vždy jinak než na kterémkoliv jiném míste na svete. Tajuplné kouzlo domu na návrši starého markrabského mesta nelze nicím vnejším nahradit ani se tomu vyrovnat.

Ve všech techto prípadech se jedná o omezení svobody lidské vule. Nejvíce to platí prirozene pro schuze, kam prijdou lidé opacného smýšlení a nyní mají být získáni pro nové, jiné ideje. Dopoledne a ješte i pres den se zdá byt síla vule cloveka odolná vuci pokusu vnutit mu jinou vuli a jiný názor. Naproti tomu vecer podléhají lidé snáze síle silnejšího úsilí. Nebot každé takové shromáždení predstavuje zápas dvou protikladných sil. Vynikajícímu recnickému umení silné apoštolské povahy se snáze podarí získat lidi pro nový názor, ty lidi, u nichž došlo prirozeným zpusobem k oslabení jejich síly k odporu, spíše než ty, kterí jsou pri plné duševní síle.

Stejnému úcelu slouží umelé tajuplné prítmí katolických kostelu, horící svíce, kadidlo apod.

V tomto zápase recníka s protivníkem, který má být presvedcen, se recník poznenáhlu dopracuje k citlivosti pro psychologické predpoklady propagandy, jaká pisatelum témer zcela chybí. Psané slovo tak slouží spíše k zachování, upevnení a prohloubení již osvojeného názoru ci smýšlení. Všechny opravdu veliké historické premeny nebyly vyvolány psaným slovem, byly jím nanejvýš doprovázeny.

Neverme tomu, že by se francouzská revoluce uskutecnila prostrednictvím filozofických traktátu, kdyby nenašla armádu srdcí, vedenou demagogy velkého stylu, kterí vybicovali vášne celkove trpícího lidu, až nakonec došlo k erupci vulkánu, který se stal postrachem celé Evropy. Stejné tak je tomu v prípade nejvetšího revolucního prevratu nové doby: bolševická revoluce v Rusku nebyla vyvolána Leninovým psaním, nýbrž nenávistnou recnickou cinností nescetných malých a velkých apoštolu štvaní. Národ analfabetu se nenadchl pro komunistickou revoluci následkem teoretické cetby jakéhosi Karla Marxe, nýbrž následkem pusobení tisícu agitátoru ve službe jedné ideje, jež byla lidu neustále predríkávána. Tak tomu vždy bylo a tak to také navždy zustane.

Odpovídá to umínené odtažitosti od sveta naší nemecké inteligence, která verí tomu, že spisovatel stojí vždy duchovne výše než recník. Tento názor je opravdu skvele doložen kritikou v již zmínených nacionálních novinách v konstatování, že lidé jsou casto zklamáni, když se projev uznávaného recníka objeví pojednou v tisku. Mne to pripomíná jinou kritiku, která se mi dostala do rukou za války; vzala si peclive na mušku projev Lloyda Georgeho, jež byl tenkrát ministrem pro výzbroj, a došla k duchaplnému zjištení, že se v prípade tohoto projevu jedná o duchovne a vedecky ménecenný a i jinak banální produkt. Dostaly se mi do rukou v malé brožure nekteré z techto projevu a musel jsem se rozesmát nad tím, jak pro tato psychologicky mistrovská díla duchovního ovlivnování masy nemá normální nemecký inkoustový rytír žádné porozumení. Onen clovek posuzoval tyto projevy výhradne podle dojmu, který zanechaly na jeho blazeovanosti, zatímco velký anglický demagog se koncentroval pouze na to, aby co nejúcinneji zapusobil na masu svých posluchacu a v jistém smyslu na veškeré nižší anglické vrstvy. Z tohoto pohledu byly projevy tohoto Anglicana témer perfektní, jelikož svedcily o úžasné znalosti duše širokých lidových mas. Také jejich úcinnost byla vpravde prurazná.

Srovnejme s tím bezmocne koktání takového Bethmanna-Hollwega. Zdánlive byly tyto projevy samozrejmé duchaplné, ve skutecnosti však ukazovaly jenom neschopnost tohoto muže promluvit ke svému národu, který neznal. Presto dokáže prumerný vrabcí mozek nemecké písarské duše, vedecky samozrejme vysoce vzdelané, duchovnost anglického ministra hodnotit podle dojmu, jaký na nej udelal projev orientovaný na pusobení na masy, a tento srovnávat s projevem nemeckého státníka, jehož duchaplné žvanení u nej samozrejme našlo zalíbení. Že Lloyd George, co se geniality týce, tisíckrát predcil Bethmarma-Hollwega, dokázal tím, že ve svých projevech nacházel takovou formu a výrazy, která mu otvírala srdce jeho národa a tento národ potom beze zbytku sloužil jeho vuli. Práve v primitivnosti jeho projevu, v puvodnosti výrazových forem a užívání lehce srozumitelných, jednoduchých príkladu spocívá dukaz vynikajících politických schopností tohoto Anglicana. Nebot projev státní7ca k národu nemeríme podle dojmu, jaký zanechal u univerzitního profesora, nýbrž podle jeho pusobnosti na národ. To platí také jako merítko pro genialitu recníka.

Úžasný vývoj našeho hnutí, které bylo teprve pred nekolika lety založeno z niceho a dnes je již tak daleko, že je všemi vnitrními i vnejšími nepráteli našeho národa nejostreji pronásledováno, by podmínen neustálým používáním a zohlednováním shora uvedených poznatku.

At je literatura tohoto hnutí duležitá jakkoliv, bude mít v naší nynejší situaci vetší význam pro jednotnou výchovu vyšších a nižších vedoucích kádru než pro získávání neprátelsky smýšlejících mas. Jenom velmi zrídka se presvedcený sociální demokrat nebo fanatický komunista odhodlá k tomu, aby si porídil nacionálne socialistickou brožuru nebo dokonce knihu, aby si ji precetl a získal tak prehled o našem svetovém názoru nebo aby studoval naši kritiku názoru jeho. Dokonce i noviny jsou cteny jenom zrídka, pokud nemají od pocátku punc stranického tisku. Ostatne by to bylo málo platné, nebot celkový obraz jednotlivého vydání novin je natolik pokrivený a ve svém pusobení roztríštený, že od jednoho seznámení se s temito novinami nelze ocekávat žádný vliv na ctenáre. Nelze však a nesmíme nikoho, pro koho již nekolik feniku hraje roli, nutit k tomu, aby si z touhy po objektivním objasnení vecí predplatil nám neprátelské noviny. Z deseti tisícu to také sotva kdo udelá. Teprve když hnutí zvítezí, bude pravidelne císt stranický orgán jako prubežné zpravodajství svého hnutí.

Jinak je tomu s již zminovaným letákem! Ten si vezme leckdo do ruky, zejména dostane-li jej zdarma, a to tím spíše, když již v nadpisu bude obsaženo a plasticky zpracováno téma, o nemž se momentálne všude hovorí. Po více méne zevrubném prohlédnutí takového letáku bude clovek upozornen na nový pohled a názor na vec a dokonce i na nové hnutí. Tím však bude i v optimálním prípade dán pouze malý podnet, nikdy ale dokonaná skutecnost. Nebot i leták muže pouze neco podnítit nebo na neco poukázat, pricemž úcinek se dostaví pouze ve spojení s následným poucením ctenáre. Tímto poucením je a vždycky bude pouze masové shromáždení.

Masové shromáždeni je však duležité také proto, že na nem jednotlivec, který se nejprve jako budoucí príznivec mladého hnutí cítí osamocen a lehce propadá obavám, že je sám, dostane poprvé obraz vetšího spolecenství, což pusobí na vetšinu lidí jako posila a povzbuzení. Takový clovek by v rámci roty nebo praporu, obklopen svými kamarády, nastupoval s lehcím srdcem do útoku, než kdyby byl sám a odkázán jenom na sebe. Ve smecce se cítí vždycky bezpecneji, i kdyby ve skutecnosti bylo proti tomu tisíc duvodu.

Spolecenství velkého shromáždení neposiluje pouze jednotlivce, ale spojuje a napomáhá k vytvárení kolektivního ducha. Clovek, který je coby první nositel nového ucení ve svém podniku nebo v dílne vystaven težkému nátlaku, potrebuje nutne ono posílení, jež spocívá v presvedcení, že je clánkem a bojovníkem velkého a rozsáhlého sdružení. Dojem tohoto sdružení pocítí hned poprvé na masovém shromáždení. Když ze svého malého pracovište nebo z velkého provozu, kde se cítí být nepatrným, navštíví poprvé masové shromáždení a má kolem sebe tisíce lidí stejného smýšlení, když jako hledající je vtažen do mocného pusobení sugestivního opojení a nadšení trí až ctyr tisíc jiných lidí, když mu viditelný úspech a souhlas tisícu potvrzují správnost nového ucení a poprvé v nem vzbudí pochybnost o pravdivosti jeho dosavadního presvedcení - potom podlehne kouzelnému vlivu toho, co oznacujeme slovem masová sugesce. Chtení, touha, ale i síla tisícu se akumulují v každém jednotlivci. Clovek, který s pochybnostmi a nerozhodný prišel na takové shromáždení, je opouští vnitrne upevnen: stal se clánkem spolecenství. Na toto nesmí nacionálne socialistické hnutí nikdy zapomenout a zejména se nesmí nechat nikdy ovlivnit temi meštáckými hlupáky, kterí všechno vedí lépe, presto však prohráli velký stát, vcetne své existence a vlády své trídy. Jsou strašne chytrí, všechno umí a všechno ví - jen jedno nepochopili: jak zabránit tomu, aby nemecký národ padl do náruce marxismu. V tom žalostne a uboze selhali, takže nynejší domýšlivost je pouhá ješitnost, jako hrdost vedle hlouposti.

Když tito lidé nepriznávají mluvenému slovu žádnou hodnotu, ciní tak pouze proto, že se díkybohu již sami presvedcili o neúcinnosti svého vlastního planého povídání.

Index

HOME