07 ZÁPAS S RUDOU FRONTOU Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

ZÁPAS S RUDOU FRONTOU

V letech 1919/20 a také v roce 1921 jsem osobne navštívil takzvaná obcanská shromáždení. Pusobila na me stejným dojmem jako povinná lžicka rybího tuku v detství. Clovek by jej mel užívat, prý je velmi prospešný, ale je odporný! Kdyby byl nemecký národ svázán a násilím vtažen na takovéto "obcanské manifestace" a do konce každé akce by byly zamceny dvere a nikdo nepušten ven, mohlo by to snad za nekolik století vést k úspechu. Otevrene k tomu musím dodat, že by me poté pravdepodobne život již nebavil a také už bych radeji nechtel být Nemcem. Protože to, díkybohu, nelze, nemel by se clovek divit, že se zdravý a nezkažený lid vyhýbá "obcanským masovým shromáždením" jako cert svecené vode.
Poznal jsem je, proroky obcanského svetového názoru a skutecne se nedivím, nýbrž rozumím, proc neprikládají mluvenému slovu žádný význam. Tenkrát jsem navštívil shromáždeni Demokratu, Nemeckých nacionalistu, Nemeckých lidovcu a také Bavorských lidovcu (bavorské Centrum). Ceho si clovek pritom ihned všiml, byla homogenní jednolitost posluchacu. Byli to témer výlucne clenové strany, kterí se techto verejných manifestací zúcastnili. To celé, bez jakékoliv discipliny, pripomínalo spíše nudný karetní klub, než shromáždení lidu, který práve prodelává svou velkou revoluci.

Aby byla udržena tato prátelská atmosféra, cinili se prednášející co mohli. Mluvili, nebo lépe receno vetšinou predcítali své projevy ve stylu duchaplných novinových clánku nebo vedeckých pojednání, vynechávali všechna silná slova a obcas vyrkli nejaký ten slaboduchý profesorský žert, pri nemž se ctihodný predsednický stul povinne zasmál, nikoliv hlasitým a nakažlivým smíchem, ale vznešene tlumene a zdrženlive.

A predevším ten predsednický stul! Jedenkrát jsem se zúcastnil shromáždení ve Wagnerove sále v Mnichove. Bylo to shromáždení u príležitosti výrocí Bitvy národu u Lipska. Proslov mel jeden ctený starý pan profesor nejaké univerzity. Na pódiu sedelo predstavenstvo. Vlevo jeden s cvikrem, vpravo jeden s cvikrem a uprostred jeden bez cvikru. Všichni tri dustojní, až mel clovek dojem soudního dvora, který má v úmyslu dát nekoho popravit, nebo svátecního krtu novorozence, každopádne neceho církevne posvátného. Takzvaný projev, který by se pravdepodobne dobre vyjímal v tiskové podobe, byl ve svém úcinku jednoduše hrozný. Již po tri ctvrte hodine se nacházelo celé shromáždení ve stavu transu, který byl prerušován odchody jednotlivých pánu a panicek, pohybem servírek a zíváním stále vetšího poctu posluchacu. Tri delníci, kterí prišli na shromáždení bud ze zvedavosti nebo z poverení, za kterými jsem stál, se na sebe obcas podívali s pohrdavým úšklebkem. Poté, poštuchujíce se vzájemne lokty, se v tichosti ze sálu vytratili. Bylo na nich videt, že v žádném prípade nechteli rušit. V prípade tohoto shromáždeni to v žádném prípade nebylo nutné. Konecne se zdálo, že se schuze blíží ke konci. Profesor, jehož hlas stále a stále zeslaboval, ukoncil svou prednášku. Zdvihl se hlavní predsedající shromáždení, který sedel uprostred mezi pány s cvikry. Jásave oslovil prítomné "nemecké sestry a bratry" v tom smyslu, jak velký pocit díku za tuto jedinecnou,

nádhernou, do hloubky jdoucí, základu se dotýkající a pocity oplývající prednášku by chtel vyjádrit panu profesoru X. Nebot tato byla ve vlastním smyslu slova "vnitrním zážitkem", možno ríci až "cinem". Bylo by znesvecením této posvátné chvíle, kdyby nyní nekdo chtel pokracovat diskusí. A proto ve smyslu prání všech prítomných se od diskuse upouští a místo toho se všichni vyzývají, aby povstali a jednohlasne zvolali "Jsme jednotným bratrským národem" atd. Konecne nás vyzval ke zpevu nemecké národní hymny.

A zacali. Pripadalo mi, že již pri zpevu druhé sloky ubývalo hlasu. Refrén byl ale opet zpíván naplno. U tretí sloky se zesílilo mé podezreni, že možná ne všichni znají jaksepatrí text. Pri této písni je však podstatné to, zní-li vroucne ze srdce nemecko-národní duše vzhuru k nebi.

Poté shromáždení skoncilo. Každý pospíchal, aby byl co nejdríve venku. Nekterí šli na pivo, jiní na kávu a další na cerstvý vzduch. Ano, ven na cerstvý vzduch, jen ven! To byl i muj jediný pocit. A toto shromáždení má sloužit apotheose hrdinného zápasu statisícu Prusu a Nemcu? Hanba a ješte jednou hanba!

Tak nejak se to vláde líbí. Je to samozrejme "pokojné" shromáždení. Tady nemusí mít ministr pro klid a porádek strach, že vlny nadšení prekrocí úrední merítko obcanské sporádanosti a davy lidí, omámené nadšením, nejdou ze sálu do kaváren a nespechají do hostincu, nýbrž ve ctyrstupu jednotným krokem s písní na rtech mašírují ulicemi mesta a tím pridelávají porádkové policii nepríjemnosti.

Ne, s takovými státními obcany muže být zcela spokojen.

Oproti tomu nebyla nacionálne socialistická shromáždení žádná "pokojná" shromáždení. Zde se setkávaly vlny dvou svetonázoru, a ty nekoncily zpevem nejaké patriotické písne, nýbrž fanatickým výbuchem lidové národní vášne.

Už od zacátku bylo duležité, aby bylá na našich shromáždeních zajištena slepá disciplina a autorita organizacního vedení. Nebot to, co jsme ríkali, nebylo povídání obcanských "referentu", nýbrž rec svým obsahem a formou urcené k v provokováni stretu. A neprátelé byli na našich shromáždeních! Casto pricházeli ve velkých skupinách, s provokatéry mezi sebou. Na každém z techto obliceju se znacilo presvedcení: Dnes s vámi skoncujeme!

Ano, jak casto k nám tenkrát takovéto kolony pricházely, naši prátelé rudé barvy! Meli predem uložený úkol nás rozehnat a tím s námi skoncovat. Jak casto se to vše nacházelo na vážkách a jen bezohledná energie našich vedoucích shromáždení a naší porádkové služby mohla odvrátit zámery protivníka.

Meli všechny duvody k podráždeni. Na naše shromáždení je pritahovala již rudá barva našich plakátu. Bežní obcané nerozumeli tomu, proc používáme rudou barvu bolševiku a videli za tím neco jiného. Nemeckonacionální duchové si stále našeptávali podezrení, že my jsme prý v podstate jen urcitým druhem marxismu, dokonce snad zakukleni marxisté nebo možná snad socialisté. Tyto hlavy nepochopily rozdíl mezi socialismem a marxismem dodnes. Obzvlášt poté, co objevili, že se na našich shromáždeních neoslovujeme "dámy a pánové", nýbrž jen "soukmenovce a soukmenovkyne", a mezi sebou jsme si ríkali stranický soudruhu. Tím byl našimi protivníky dokazován náš marxistický duch. Jak casto jsme se otrásali smíchy pred naivitou obcanského strachu, tvárí v tvár jejich bezradnosti o našem puvodu, zámeru a cíli!

Rudou barvu našich plakátu jsme si zvolili po presném a dukladném uvážení, abychom provokovali levicáky, aby se rozhorcili a navštevovali naše shromáždení, aby je narušovali. Tímto zpusobem jsme mohli oslovit další lidi.

Bylo skvelé pozorovat jejich bezradnost, bezmocnost a menící se taktiku. Ponejprv vyzývali své príslušníky, aby si nás nevšímali a vyhýbali se našim shromáždením. To bylo také všeobecne dodržováno.

V prubehu casu nás presto nekterí zacali navštevovat a bylo jich stále víc a víc. Vliv našeho ucení se stával viditelnejší. Vedení našich protivníku se pozvolna stávalo nervózní, až došlo k názoru, že není možné vecne jen prihlížet tomuto vývoji, ale že je nutno jej ukoncit terorem. "Trídne uvedomelý proletariát" byl vyzýván k návšteve našich shromáždeni, aby se "monarchistictí reakcionárští štváci a jejich vedení setkali s pestmi proletariátu.

Stalo se, že naše shromáždení bylo již tri ctvrte hodiny pred zacátkem zaplneno delníky. Byli podobni sudu strelného prachu, na kterém již leží horící doutnák a každým okamžikem vyletí do povetrí. Ale stalo se jinak. Tito lidé prišli jako naši neprátelé a odcházeli, když už ne jako naši stoupenci, tak v premýšlení o správnosti jejich vlastního presvedcení. Pozvolna se stávalo, že se po mé tríhodinové prednášce stoupenci a neprátelé splynuli v jednu nadšenou masu. Tam byl každý signál k rozbití a rozehnání schuze marný.

A tady z nás zacali mít levicoví vudcové vážný strach a taktika se otocila. Bylo prijato stanovisko, že jedine správné je zakázat delníkum zásadne vstup na naše shromáždení. Potom již nechodili, ale nekterí prece. A za krátký cas zacala hra opet od zacátku. Zákaz nebyl dodržován a soudruzi pricházeli stále ve vetším poctu. Opet nakonec zvítezili prívrženci radikální taktiky. Meli nás rozbit.

Když se po dvou, trech casto také osmi nebo desíti shromáždení ukázalo, že tzv. rozbití se lehceji rekne než vykoná, a že výsledkem každého dalšího shromáždení je úbytek rudých bojovných skupin, bylo vydáno nové heslo: "Proletári, soudruzi a soudružky! Vyhýbejte se shromáždením nacionálne socialistických štvácu!"

Rovnež tak stále se menicí taktiku bylo videt v rudém tisku. Nejprve se o nás vubec nepsalo a když se tisk presvedcil o nesmyslnosti tohoto pocínáni, prikrocil opet k pravému opaku. Každý den byla o nás "zmínka", aby vysvetlila pracujícím, jací jsme smešní. Po urcitém case museli tito pánové pocítit, že nám to nevadí, ale práve naopak. Prirozene se kladla otázka, proc je nám venováno v tisku tolik slov, když jsme prý jen k smíchu. Lidé zacínali být zvedaví. Poté otocili a bylo s námi po urcitý cas jednáno jako s úhlavními nepráteli lidstva. Byl to clánek za clánkem, ve kterých bylo poukazováno na naše zlociny a neustále dokazovány nové a nové, skandální príhody si od A do Z novinári vycucávali z prstu. O neúcinnosti techto útoku se zakrátko presvedcili, v podstate to všechno jen napomáhalo tomu, že se na nás soustredila všeobecná pozornost.

Tenkrát jsem zastával názor: Je úplne jedno, že se nám posmívají nebo že nám nadávají, že nás prezentují jako šašky nebo jako zlocince. Duležité je, že o nás ví, že se o nás stále píše a že se v ocích delníku jevíme jako síla, se kterou je toho casu rozepre. Co jsme ve skutecnosti a co skutecne chceme, to jednoho dne té židovské tiskové smecce ukážeme.

Duvodem, proc tenkrát vetšinou nedocházelo k rozbití našich shromáždení byla však také neuveritelná zbabelost vedení našich protivníku. Ve všech kritických prípadech posílali napred malé hlupáky, sami však ocekávali výsledky jejich akce mimo naše schuzovní sály.

Témer vždy jsme byli o úmyslu neprátel velice dobre informováni. Nejen proto, že jsme z dobrých duvodu ponechali mnohé naše stranické soudruhy v rudých formacích, ale také proto, že rudí zákulisní puvodci byli velice upovídaní, což se v našem nemeckém národe ostatne vyskytuje velmi casto. Nemohli udržet v tajnosti nic co uvarili, zacali kdákat dríve, než snesli vejce. Tak jsme se vždy dostatecne pripravili, aniž by samo rudé komando tušilo, jak blízko bylo vyhazovu.

Cas nás donutil vzít ochranu našich shromáždeni do svých rukou. S úrední ochranou se pocítat nedalo, ba naopak, ta nahrávala rušitelum. Nebot jediným skutecným úspechem úredního zásahu uskutecneného policií bylo zrušení shromáždení. A to byl vlastne jediný cíl rušitelu. Policejní praxe vytvárela svou nevhodnou cinností tolik nezákonností, kolik si jen clovek muže predstavit. Když je totiž nekterému úradu známo, že nekdo ohrožuje shromáždení, není zavren ohrožující, ale je zakázáno shromáždení. Na takovou moudrost byl policejní duch náležite hrdý. Nazýval to "preventivní opatrení k zabráneni nezákonnosti".

Odhodlaný bandita má tedy v každé dobe možnost, aby zabránil rádnému obcanovi v jeho politické cinnosti. Pod heslem "klid a porádek" se státní autorita sklání pred banditou a vyzývá obcana, aby jej laskave neprovokoval. Napríklad chtejí-li nacionální socialisté usporádat na urcitém míste své shromáždení a odbory reknou, že by to vedlo k neprátelskému odporu jejich clenu, neposadí policie tyto vyderace za mríže, ale zakáže naše shromáždeni. Ano, tyto orgány zákona mají dokonce tu neuveritelnou nestydatost, že nám nescetnekrát oznámily takové rozhodnutí písemne. Abychom se uchránili pred takovými eventualitami, museli jsme se starat o to, aby byl každý pokus o narušení zmaren již v zárodku.

Je ale treba vzít v úvahu i následující: Každé shromáždeni, které je ochranováno pouze policií, diskredituje poradatele v ocích širokých mas. Shromáždení, jehož porádáni je zabezpeceno policejne, nepusobí pritažlive, tudíž snižuje predpoklady ke získání nižších vrstev obyvatelstva, které je evidentne vždy použitelnou silou. Tak jako odvážný muž získá srdce ženy snáze než zbabelec, tak získá srdce lidu hrdinné hnutí dríve než zbabelci, kterí jsou drženi pri živote jen policejní ochranou.

Práve z tohoto posledního duvodu se musí mladá strana postarat o uhájení své existence, o svou ochranu a obranu pred nepráteli.

Ochrana schuze se zakládá:

1. Na energickém a psychologicky správném vedeni shromáždení.

2. Na organizované porádkové službe.

Když jsme my, nacionální socialisté porádali tenkrát shromáždení, byli jsme sami jeho pány a ne nekdo jiný. Na toto panské právo jsme kladli v každé minute velký duraz. Naši neprátelé vedeli

velice presne, že kdo provokoval, ten letel. A to nás byl jen tucet uprostred poloviny tisíce. Na tehdejších shromáždeních, predevším mimo Mnichov, nás bylo pet, deset, šestnáct nacionálních socialistu mezi peti, šesti, sedmi nebo osmi sty protivníky. Netrpeli jsme žádné provokace. Návštevníci našich shromáždení vedeli velice dobre, že se radeji necháme umlátit, než abychom kapitulovali. Bylo to casteji než jednou, že se hrstka našich soudruhu hrdinne prosadila proti rvoucí a mlátící rudé presile. Jiste by v takových prípadech onech patnáct nebo dvacet našich mužu nakonec podlehlo. Avšak ti druzí vedeli, že predtím by nejméne dvojnásobek nebo i více z nich melo rozbité lebky a to neradi riskovali.

Ucili jsme se studiem technik marxistických a obcanských shromáždení a neco jsme se naucili. Marxisté meli odjakživa slepou disciplínu, takže myšlenka na rozbití jejich shromáždení z obcanské

strany nepripadala v úvahu. O to více se zabývali rudí takovými zámery. Privedli je témer k dokonalosti a šli až tak daleko, že ve velkých oblastech Ríše bylo nemarxistické shromáždení oznacováno jako provokace proletariátu. Obzvlášt poté, co jejich vudcové zavetrili, že se pri shromáždeních muže jednat také o jejich seznam hríchu, címž by došlo k odhalení jejích lživých a podvodných praktik. Když bylo nejaké takové shromáždení ohlášeno, zdvihl se zbesilý pokrik rudého tisku. Pritom se tito principiální pohrdaci zákony ihned zacali obracet na úrady s nutnou i výhružnou prosbou: okamžite zabránit "provokování proletariátu". Podle velikosti úredního plešatce si volili taktiku a docilovali úspechy. Když se však na takovémto míste mimorádne nacházel skutecný nemecký úredník a nikoliv jen úrednická kreatura a ten zamítl tuto nestydatou drzost, následoval známý požadavek, takovou "provokaci proletariátu" netrpet, masove se príslušné schuze zúcastnit a "pestí delnické trídy prekazit meštáckým kreaturám jejich hanebné dílo".

Je treba alespon jednou videt obcanské shromáždení a zažít jeho plactivé, ustrašené predsednictvo! Casto bývají taková shromáždení odvolána již po pouhých výhružkách. Byl zde stále velký strach, takže místo toho, aby shromáždení zacínalo v osm hodin, zacínalo vetšinou v tri ctvrte na devet nebo až v devet. Predsedající si dal záležet a nejméne dvaceti devíti poklonami vysvetloval prítomným "pánum z opozice", jak on a všichni prítomní jsou vnitrne potešeni (jasná lež!) návštevou pánu, kterí na jejich strane nestojí, protože jedine na spolecných diskusních vecerech (které tímto dopredu slavnostne prislíbil) se mohou názory sobe priblížit a dospet ke vzájemnému porozumení. Pritom ješte jedním dechem dodával, že není v žádném prípade úmyslem tohoto shromáždení vyvracet lidem jejich dosavadní názory. To v žádném prípade, každý by se mel chovat podle svých vlastních názoru a nechat druhému také tuto možnost, a proto prosí nechat prednášejícího dokoncit jeho projev, který stejne nebude trvat dlouho, a nenabízet svetu také na tomto shromáždení zahanbující predstavení vnitrní nemecké bratrské nelásky... Brrrr!

Ale bratrský lid na levici nemel pro to vetšinou žádné pochopení a prednášející, ješte než zacal, musel pod tlakem divokých urážek skoncit, a clovek mel nezrídka dojem, že snad ješte dekuje osudu za rychlé skoncení svého martýria. Teatrálne opoušteli meštanští toreadori schuzí arénu, pokud neleteli ze schodu s boulemi na hlavách, což se také casto stávalo.

Konecne tu bylo pro marxisty neco nového, naše první shromáždení a obzvlášt jejich organizace. Pricházeli dovnitr s presvedcením, že u nás budou samozrejme predvádet tytéž hrátky, na které byli zvyklí. "Dnes je s tím konec!" Mnohý z nich pronášel velkohube tuto vetu pri vstupu do našeho sálu, ale než se stacil podruhé ozvat, už byl venku. U nás bylo úplne jiné vedení schuzí. Nikdy jsme neprosili, aby nekdo milostive nechal dokoncit prednášejícího, nikomu jsme predem neslibovali nekonecnou diskusi, nýbrž jsme dali jasne najevo, že pány shromáždení jsme my a z tohoto duvodu zde máme domácí právo a každého, kdo se snažil výkriky rušit, jsme okamžite a bez milosti vyhodili. Pokud zbude cas a bude-li se nám to hodit, bude diskuse, když ne, tak ne, a nyní má slovo náš referent pan XY.

Byli z toho prekvapeni. Meli jsme prísne organizovanou porádkovou ochranu sálu. U obcanských partají se skládala tato ochrana nebo lépe porádková služba z mužu, kterí verili na respekt a autoritu

vzhledem ke svému stárí. Protože se ale marxisticky poštvaná masa ani v nejmenším nestarala o autoritu, stárí a respekt, byla existence této obcanské ochrany sálu prakticky bezvýznamná. Já jsem hned na zacátku rady našich velkých shromáždení zavedl organizaci ochrany sálu jako porádkovou službu, která zahrnovala zásadne silné a zdatné mladíky. Zcásti to byli kamarádi, které jsem znal z vojenské služby, další byli nove získaní stranictí soudruzi, jež byli školeni a vychováváni v tom smyslu, že teror lze premoci pouze terorem, že na této zemi mají úspech pouze lidé odvážní a rozhodní, že bojujeme za obrovskou ideu, která je tak veliká a vznešená, že si zaslouží být zaštitována a chránena do poslední kapky krve. Byli proniknuti ucením, že když mlcí rozum a násilí má poslední slovo, nejlepší obranou je útok, že náš porádkový oddíl musí mít takovou povest, že není debatním klubem, nýbrž ke všemu odhodlaným bojovým spolecenstvím.

Jak by se této mládeži taková hesla nelíbila! Tato válecná generace je zklamaná a pobourená, naplnená hnusem a ošklivosti nad meštáckou zbabelou impotencí.

Tak bylo každému hned jasné, že revoluce byla možná skutecne jen díky katastrofálnímu obcanskému vedení našeho národa. Tenkrát by zde byly pesti, ochotné chránit nemecký národ, ale chybely mozky, které by rozhodly o jejich nasazení. Oci mladých se rozsvítily, když jsem jim vysvetloval nutnost jejich mise a ujištoval je, že všechna moudrost na této zemi nebude mít úspech, nevstoupí-li do jejich služeb síla, která ji zaštítí a ochrání, že mírná a laskavá bohyne míru muže pusobit pouze po boku boha války a že každý velký cin tohoto míru vyžaduje ochranu a pomoc síly. Jak si nyní uvedomovali mnohem živejším zpusobem myšlenku povinné vojenské služby! Nikoliv v zkostnatelém smyslu starých úrednických duší, stojících ve službách mrtvé autority mrtvého státu, nýbrž v živém poznání povinnosti jednotlivce položit život za bytí svého národa, vždy a kdekoliv.

A jak nastupovala tato mládež? Jako hejno sršnu vlétli na rušitele našich shromáždení, bez ohledu na jejich presilu, at byla sebevetší, bez ohledu na rány a krvavé obeti, zcela naplnena velkou myšlenkou vytvorit volnou cestu svaté misi našeho hnutí. Již v léte 1920 dostávala organizace porádkových oddílu pevnou formu, pocátkem roku 1921 se tyto zacaly clenit do setnin a ty zase do skupin. Bylo to nezbytne nutné, Nebot mezitím se naše prednášková cinnost neustále rozrustala. Scházeli jsme se i nadále casto v sále mnichovského Dvorního pivovaru, ješte casteji však ve vetších sálech tohoto mesta. Slavnostní sál Obcanského pivovaru a mnichovský Kindl-Keller zažily na podzim a v zime 1920/21 stále mohutnejší masová shromáždení a obraz byl stejný: Shromáždeni NSDAP musela být již tehdy vetšinou pred zahájením policejne uzavrena kvuli preplnení. Organizace našich porádkových oddílu nastolila jednu velmi duležitou otázku, kterou bylo treba rešit. Hnutí nemelo dosud žádný stranický znak a žádnou vlajku. Neexistence techto symbolu nepredstavovala pouze okamžitou nevýhodu, byla neprijatelná i pro budoucnost. Nevýhody spocívaly predevším v tom, že stranickým soudruhum chybelo jakékoli vnejší oznacení sounáležitosti, zatímco pro budoucnost bylo neakceptovatelné, obejít se bez znaku, který by mel charakter symbolu hnutí a jako takový by byl protikladem Internacionály.

Psychologický význam takového symbolu jsem mel možnost poznat nejednou již za svého mládí a také citove pochopit. Po válce jsem zažil v Berlíne masové shromáždení marxismu pred Královským zámkem a parkem. More rudých vlajek, rudé pásky a rudé kvety propujcily tomuto shromáždení, jehož se zúcastnilo odhadem sto dvacet tisíc lidí, vnejškove velmi mocný dojem. Sám jsem mohl cítit a porozumet tomu, jak lehce muže prostý clovek z lidu propadnout sugestivnímu kouzlu tak grandiózne pusobivé podívané. Meštanský tábor, který z pohledu politických stran neprezentuje nebo nezastává vubec žádný svetový názor, nemel také žádné vlastní vlajky. Sestával z "vlastencu" a ti behali v ríšských barvách. Kdyby tyto barvy byly symbolem urcitého svetového názoru, dalo by se pochopit, že majitelé státu spatrují v jeho vlajce a jejích barvách také symboliku svého svetového názoru. Tak tomu však nebylo. Ríše vznikla bez pricinení nemeckého meštanstva a její vlajka se zrodila z klínu války. Tím však byla ve skutecnosti pouhou státní vlajkou a neobsahovala žádný význam ve smyslu zvláštní svetonázorové mise.

Pouze na jednom míste nemecky mluvící oblasti existovalo neco jako obcanská stranická vlajka, a to v nemeckém Rakousku. Cást tamního nacionálního meštanstva si zvolila za stranickou vlajku barvy osmactyricátého roku - cernou, rudou a zlatou - címž vznikl symbol, který byl sice svetonázorove bez významu, avšak z hlediska státní politiky mel revolucní charakter. Nejvetšími nepráteli této cerno-rudo-zlaté vlajky byli - a to by se dnes nemelo zapomínat - sociální demokraté a krestanšti sociálové, prípadne klerikálové. Nebot práve oni tenkrát tyto barvy nadávkami znecistili a pošpinili, stejne jako pozdeji roku 1918 vláceli špínou vlajku cerno-bílo-rudou. Ostatne byly barvy cerná-rudá-zlatá nemeckých stran starého Rakouska barvami roku 1848, tedy doby, která mohla být fantastická a kterou reprezentovaly jednotlivé cestné nemecké duše, i když neviditelne stál v pozadí Žid jako strujce všeho. Teprve však vlastizradou a nestydatým zacachrováním nemeckého národa a majetku se stala tato vlajka pro marxismus a Centrum sympatickou, takže ji dnes uctívají jako nejvyšší svátost a zakládají korouhve na ochranu této, jimi zneuctené vlajky.

Až do roku 1920 nestála proti marxismu ve skutecnosti žádná vlajka, která by svetonázorove ztelesnovala polární protiklad vuci tomuto. Nebot když se nemecké meštanstvo po roce 1918 neodhodlalo k tomu, aby jako svuj symbol prevzalo onu nyní náhle znovuobjevenou cerno-rudo-zlatou Ríšskou vlajku, nemelo by stejne žádný program pro budoucnost, jež by odpovídal novému vývoji, ledaže by se rozhodlo pro myšlenku rekonstrukce bývalé Ríše.

A této myšlence vdecí cerno-bílo-rudá vlajka staré Ríše za své znovuzrození jako vlajka našich takzvaných národne meštanských stran.

Je jasné, že symbol pomeru, které byl y za neslavných okolností a pruvodních jevu marxismem prekonány, se sotva hodí jako znamení, pod kterým má být tentýž marxismus znicen. Jakkoliv posvátné a drahé musejí být tyto staré prekrásné barvy v jejich mladistvém seskupeni každému slušnému Nemci, který pod nimi bojoval a videl obeti mnoha dalších, není tato vlajka vhodná jako symbol boje o budoucnost.

Na rozdíl od meštanských politiku jsem v našem hnutí vždy zastával názor, že pro nemecký národ je štestím to, že ztratil svou starou vlajku. Co delá republika pod svou vlajkou, to nám muže být jedno. Z hloubi srdce však bychom meli dekovat osudu za to, že milostive uchránil nejslavnejší válecnou vlajku všech dob pred tím, aby byla použita jako prosteradlo potupné prostituce. Soucasná Ríše, která prodává sebe a své obcany, nesmí používat cestnou cerno-bílo-rudou vlajku hrdinu.

Dokud trvá listopadová hanba, a¦ si nosí svuj vnejší obal a nepokouší se ukrást ten, který pochází z pocestné minulosti. Naši meštanští politici by si meli vrýt do svedomí: kdo si preje pro tento stát cerno-bilo-rudou vlajku, dopouští se krádeže na naší minulosti. Nekdejší vlajka se hodila skutecne pouze pro nekdejší Ríši a to stejne tak, jako si díkybohu nynejší republika zvolila pro sebe odpovídající vlajku. Hnutí, jež v tomto smyslu dnes bojuje proti marxismu, musí již ve své vlajce nést symbol nového státu.

Otázka nové vlajky, tzn. jak má vypadat, nás tehdy velmi zamestnávala. Ze všech stran pricházely návrhy, které však byly vetšinou víc dobre mínené než zdarilé. Nebot nová vlajka mela být jednak symbolem našeho boje a stejne tak mela mít silnou plakátovou pusobnost. Kdo se zabýval intenzivne masou lidu, uvedomí si ve všech techto zdánlivých malickostech duležitost veci. Pusobivý znak muže dát ve stotisících prípadu prvotní podnet k zájmu o hnutí.

Z tohoto duvodu jsme museli zamítnout všechny návrhy identifikovat naše hnutí bílou vlajkou, jak bylo navrhováno, se starým státem ci správneji se slabošskými stranami, jejichž jediný politický cíl je znovunastolení starých pomeru. Krome toho bílá není nijak strhující barva. Hodí se pro spolecenství cudných panen, avšak nikoliv pro prevratné hnutí revolucní doby.

Také cerná barva byla navrhována: sama o sobe je vhodná pro dnešní dobu, avšak neobsahuje žádnou nejak významnou symboliku úsilí našeho hnutí. Krome toho není dost strhující.

Kombinace bílo-modrá, pres její esteticky nádherné pusobení, byla zamítnuta proto, že se jedná o barvy jednoho nemeckého státu a jednoho politického postoje nevalné povesti vzhledem k partikulární úzkoprsosti. Ostatne i zde bylo možné steží nalézt odkaz na naše hnutí. Totéž platilo pro kombinaci cerná-bílá.

Cerno-rudo-zlatá nepricházela v úvahu. Stejne tak cerno-bílo-rudá, a to z výše uvedených duvodu, a urcite nikoli v dosavadním pojetf.

Já jsem se vždy zasazoval za ponecháni si starých barev, nikoliv pouze proto, že jsou pro mne jako vojáka tím nejposvátnejším, co znám, ale také proto, že ve svém estetickém pusobení nejvíce odpovídají mému citu. Musel jsem bez výjimky odmítat nescetné návrhy, jež tenkrát pricházely z kruhu našeho mladého hnutí, pricemž vetšina z nich do staré vlajky vkládaly Svastiku. Jako vudce jsem nechtel okamžite vystoupit na verejnost s vlastním návrhem, nebot bylo prece možné, že ten ci onen bude stejne dobrý nebo i lepší. Skutecne jeden zubní lékar ze Štarnberku dodal nikoliv špatný návrh, který se ostatne velmi blížil tomu mému, mel však jednu chybu, a sice Svastika s ohnutými háky byla vkomponována do bílého kruhu. Sám jsem mezitím po nescetných pokusech stanovil definitivní formu, vlajku z rudé základní látky s jedním bílým kruhem a v jeho stredu cerná Svastika. Posléze jsem našel urcitý pomer mezi velikostí vlajky a velikostí bílého kruhu, jakož i formu a proporce Svastiky. A pri tom zustalo.

Ve stejném duchu byly ihned objednány pásky na rukávy pro poradatelské oddíly, a to rudá páska, na níž se rovnež nachází bílý kruh s cernou Svastikou. Také stranický znak byl navržen podle stejného vzoru: bílý kruh na rudém pozadí a uprostred Svastika. Mnichovský zlatník Suß dodal první použitelný a dosud používaný návrh.

V léte 1920 byla poprvé nová vlajka prezentována verejnosti. Hodila se výtecne k našemu mladému hnutí. Byla stejne mladá a nová jako hnutí samo. Nikdo ji predtím nevidel, pusobila tenkrát jako horící pochoden. Všichni jsme tenkrát pocitovali témer detskou radost, když jedna verná stranická soudružka návrh poprvé zhotovila a vlajku dodala. Již o nekolik mesícu pozdeji jsme se zabývali v Mnichove tím, jak rozšírit nový symbol hnutí, k cemuž prispely zejména stále významnejší porádkové oddíly.

A v pravde je to symbol! Nejen proto, že prostrednictvím námi všemi vroucne milovaných barev, které kdysi prinesly nemeckému národu tolik cti, projevujeme naši úctu pred minulostí, ale byla rovnež i nejlepší personifikací úsilí našeho hnutí. Jako nacionální socialisté spatrujeme v naší vlajce náš program. V rudé barve vidíme sociální myšlenku našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalistickou, ve Svastice úkol boje za vítezství Árijského cloveka a soucasne s tím také myšlenku vítezství tvurcí práce, jež byla vždy antisemitská a antisemitskou stále bude.

Dva roky pozdeji, když se z porádkové služby dávno stal mnohotisícový útocný oddíl, vyvstala nutnost dát této branné organizaci mladého svetového názoru zvláštní symbol vítezství: standartu. I tu jsem sám navrhl a nechal ji zhotovit starým, verným stranickým soudruhem, zlatnickým mistrem Gahrem. Od té doby patrí i standarta k charakteristickým a válecným znakum nacionálnne socialistického boje.

Verejná cinnost formou lidových shromáždení, která se v roce 1920 stále stupnovala, došla tak daleko, že jsme porádali mnohdy dokonce i dve shromáždení týdne. Pred našimi plakáty se shromaždovali lidé, nejvetší sály ve meste byly vždy plné, desetitisíce svedených marxistu nacházely cestu zpet do svého národního spolecenství, aby se z nich stávali bojovníci za budoucí, svobodnou Nemeckou Ríši. Mnichovská verejnost nás poznala. Mluvilo se o nás a slovo "nacionální socialista" bylo mnoha lidem bežné a znamenalo program. Zástupy stoupencu a dokonce i clenu zacaly nepretržite vzrustat, takže v zime 1920/21 jsme mohli v Mnichove vystupovat již jako silná strana.

Neexistovala tehdy krome marxistických stran žádná jiná strana, predevším žádná nacionální, která by se mohla vykázat takovými masovými shromáždeními jako my. Mnichovský Kindl-Keller, kam se vešlo pet tisíc osob, byl nejednou preplnen a jediný prostor, pro nejž jsme se dosud neodhodlali, byl cirkus Krone.

Koncem ledna 1921 nastaly pro Nemecko opet težké casy. Parížská dohoda, podle níž se Nemecko zavázalo k zaplacení pošetilé cástky sto miliard zlatých marek, se mela stát formou londýnského diktátu skutecností.

Pracovní spolecenství takzvaných národních svazu, které v Mnichove existuje již dlouho, chtelo pri této príležitosti usporádat spolecný protest. Cas velmi tlacil a já sám jsem byl velmi nervózní z neustálého improvizování pri provádení již prijatých usnesení. Nejprve byla rec o shromáždení na Královském námestí, potom se od toho upustilo ze strachu pred rudými, že by mohli shromáždení rozbít, a plánovalo se protestní shromáždení pred Síní vojevudcu. I z toho nakonec sešlo a bylo navrženo spolecné shromáždení v restauraci Kindl-Keller. Mezitím ubíhal den za dnem, velké strany nebraly tuto hroznou událost vubec na vedomí a Pracovní spolecenství se nemohlo rozhodnout stanovit pevný termín pro plánovanou akci.

V úterý 1. února 1921 jsem požádal naléhave o definitivní rozhodnutí. Byl jsem odkázán na stredu. Ve stredu jsem vyžadoval bezpodmínecne jasnou zprávu, jestli se bude shromáždení konat a kdy. Odpoved byla opet neurcitá a vyhýbavá. Došla mi trpelivost a rozhodl jsem se, že usporádáme protestní shromáždení sami. Ve stredu v poledne jsem behem deseti minut nadiktoval do psacího stroje text plakátu a soucasne jsem nechal objednat na príští den, na ctvrtek 3. Tutora, cirkus Krone. Bylo to tehdy velmi riskantní. Nejen proto, že se zdálo problematické, naplníme-li tak obrovský sál, ale bylo zde i nebezpecí rozbití shromáždení.

Naše poradatelská služba nebyla ješte dostatecná pro tento kolosální prostor. Nemel jsem také jasnou predstavu o zpusobu možného postupu v prípade pokusu o rozbití shromáždení. Ten jsem tenkrát považoval za mnohem obtížnejší v cirkusové budove než v normálním sále. Avšak, jak se pozdeji ukázalo, bylo tomu práve naopak. V obrovském prostoru bylo skutecne snazší zvládnou výtržnickou skupinu než v preplneném sále.

Jedno však bylo jisté: jakýkoliv neúspech by nás vrhl o dlouhou dobu zpet. Nebot jediné úspešné rozbití našeho shromáždení by rázem zrušilo náš nimbus a osmelilo protivníky, aby se znovu a znovu pokoušeli o to, co se jim už jednou podarilo. Mohlo by to vést k sabotáži naší cinnosti porádání verejných shromáždení, což by bylo možné prekonat teprve po mnoha mesících a po težkých bojích. K plakátování jsme meli pouze jediný den a to práve ctvrtek, kdy se shromáždení melo konat. Bohužel od rána pršelo a zdály se oprávnené obavy, zda za techto okolnosti nezustanou mnozí lidé radeji doma, než aby se v dešti a snehu vydali na shromáždení, na nemž by mohlo dojít k nejhorším násilnostem.

Ve ctvrtek dopoledne jsem dostal najednou strach, že se prostor nenaplní (mel bych také ostudu pred Pracovním spolecenstvím), takže jsem ješte narychlo nadiktoval nekolik letáku a dal je vytisknout, aby mohly být odpoledne rozdány. Obsahovaly prirozene výzvu k návšteve shromáždení.

Dva nákladní automobily, které jsem pronajal, byly zahaleny do množství cervených látek, nahore bylo zastrceno nekolik našich vlajek a každý byl obsazen patnácti až dvaceti stranickými soudruhy, dostali rozkaz projíždet pilne ulicemi mesta, rozhazovat letáky a delat propagandu pro vecerní masové shromáždení. Bylo to tehdy poprvé, co jezdily nákladní automobily s vlajkami po meste a nebyla to akce marxistu. Meštáci civeli s otevrenou hubou na rude dekorované vozy s vlajícími vlajkami se Svastikou, pricemž v okrajových ctvrtích se zvedaly i zataté pesti, jejichž majitelé zurili nad touto nejnovejší "provokací proletariátu". Nebot pouze marxisté meli právo porádat shromáždení, stejne jako jezdit sem a tam nákladními automobily.

V sedm hodin vecer nebyl ješte cirkus naplnen. Každých deset minut jsem byl telefonicky informován a byl jsem docela neklidný, nebot v sedm hodin nebo ve ctvrt na osm bývaly jiné sály vetšinou plné. Nevzal jsem totiž v úvahu obrovské dimenze nového prostoru: tisíc osob predstavovalo opticky v sále Dvorního pivovaru již docela dobrou úcast, zatímco v cirkusu Krone tento pocet nijak nevynikal. Krátce na to však zacaly pricházet príznivejší zprávy a ve tri ctvrte na osm byl prostor zaplnen ze trí ctvrtin a masa lidí stála ješte u pokladen. Vyjel jsem tam.

Dve minuty po osmé jsem prijel pred cirkus. Porád ješte bylo videt mnoho lidí pred budovou, cástecne to byli zvedavci, bylo mezi nimi i mnoho protivníku, kterí chteli vyckat venku, jak to dopadne.

Když jsem vstoupil do obrovské haly, zmocnila se me stejná radost jako pred rokem pri prvním shromáždení v Slavnostním sále mnichovského Dvorního pivovaru. Ale teprve, když jsem se prodral radami lidí a vystoupil na vyvýšené pódium, spatril jsem náš úspech v celé jeho velikosti. Jako obrovitá mušle ležel tento sál prede mnou, zaplnen tisíci a tisíci lidí. Dokonce i manéž byla obsazena do posledního místa. Více než pet tisíc šest set vstupenek bylo vydáno, a pripocteme-li k tomu celkový pocet nezamestnaných, chudých studentu a naše porádkové síly, mohlo tam být nejakých šest a pul tisíce lidí.

"Budoucnost nebo zánik" znelo téma a moje srdce jásalo v presvedcení, že budoucnost leží tam dole prede mnou.

Zacal jsem mluvit a mluvil jsem asi dve a pul hodiny, již po pul hodine jsem cítil, že shromáždení bude mít velký úspech. Spojení se všemi temito tisíci lidí bylo navázáno. Již po hodine me zacínaly prerušovat stále vetší vlny spontánního potlesku, po dvou hodinách potlesk upadal a nastával posvátný klid, který jsem pozdeji v tomto sále prožíval vždy stále znova, klid, který je nezapomenutelný pro každého z úcastníku. Nebylo slyšet víc než dech tohoto obrovského množství lidí a teprve když jsem vyrkl poslední slovo, ticho se prolomilo v osvobozující záver, vroucný zpev nemecké hymny.

Ješte jsem se díval, jak se obrovský prostor zvolna zacínal vyprazdnovat a nesmírné more lidí proudilo ven obrovským stredním východem skoro dvacet minut. Teprve poté jsem štasten opustil své místo a vydal se domu.

Z tohoto prvního shromáždení v cirkusu Krone v Mnichove byly porízeny zábery. Ukazují lépe než slova velikost tohoto shromáždení. Obcanské noviny prinesly snímky a krátké zprávy, v nichž se však uvádelo jen to, že se jednalo o "nacionální" shromáždení, pricemž poradatel byl jako obvykle zamlcen.

Touto akcí jsme poprvé výrazne prekrocili rámec bežné politické strany. Nyní už nebylo možné nás ignorovat. Aby nevyvstal dojem, že se v prípade tohoto úspechu jednalo pouze o výjimecnou událost s jepicím životem, rozhodl jsem okamžite o konání dalšího shromáždení v cirkusu Krone a to hned príští týden - a úspech byl stejný. Zase byl obrovský sál naplnen k prasknutí, takže jsem následující týden potretí usporádal shromáždení ve stejne velkém stylu. A i potretí byl obrovský cirkusový sál preplnen lidmi.

Po tomto úvodu roku 1921 jsem ješte více vystupnoval prednáškovou cinnost v Mnichove. Nikoliv jednou týdne, ale nekdy i dvakrát za týden se konala masová shromáždení, v léte a na podzim to bývalo dokonce i trikrát v týdnu. Scházeli jsme se nyní vždycky v cirkuse a mohli jsme se zadostiucinením konstatovat, že všechny naše vecery mely stejný úspech. Výsledkem byl stále rostoucí pocet príznivcu hnutí a velký príliv nových clenu.

Takové úspechy nenechaly prirozene naše protivníky v klidu. Museli sami poznat, že jejich dosavadní taktika, pohybující se mezi terorem a ignorováním, nemohla ani jedním ani druhým zbrzdit vývoj hnutí. S vypetím posledních sil se odhodlali k teroristickému aktu, aby znemožnili s konecnou platností naši verejnou cinnost.

Jako vnejší podnet k této akci byl použit nanejvýš záhadný údajný atentát na jistého poslance zemského snemu jménem Erhard Auer. Recený Erhard Auer mel být údajne jednoho vecera kýmsi postrelen. Tedy postrelen ve skutecnosti nebyl, ale nekdo se prý pokusil po nem strílet. Bájecná duchaprítomnost, jakož i príslovecná statecnost tohoto sociálne-demokratického stranického vudce tento hanebný útok nejen že odvrátily, ale hanebné pachatele zahnaly ješte na zbabelý útek. Tito prchali tak rychle a uprchli tak daleko, že policie po nich ani pozdeji nemohla najít sebemenší stopu. Tento tajuplný prípad byl orgánem sociálne-demokratické strany v Mnichove využit k nehoráznému štvaní proti našemu hnutí, pricemž s obvyklou užvanenosti bylo naznacováno to, co melo následovat. Je prý postaráno o to, aby naše stromy nevyrostly do nebe, a že ted pocítíme sílu proletárských pestí. O nekolik dní pozdeji nadešel den útoku.

Za místo konecného zúctování bylo zvoleno naše shromáždení ve Slavnostním sále mnichovského Dvorského pivovaru, na nemž jsem mel vystoupit.

Dne 4.11.1921 odpoledne mezi šestou a sedmou jsem obdržel zarucenou zprávu, že naše shromáždení má být bezpodmínecne rozbito a že za tímto úcelem budou z nekolika rudých provozu vyslány na shromáždení davy delníku.

Neštastnou náhodou jsme nedostali toto vyrozumení už dríve. Nebat téhož dne jsme opoušteli naše ctihodné ústredí v mnichovské Sterneckergasse a stehovali se jinam. Presneji receno, staré kanceláre jsme opustili, ale nemohli jsme se ješte nastehovat do nových, protože tam dosud pracovali remeslníci. Jelikož také telefon byl ve starém ústredí již odpojen a v novém ješte zapojen nebyl, nedostali jsme radu telefonátu, které nám chtely sdelit zamýšlené rozbití naší schuze.

V dusledku toho bylo shromáždení chráneno pouze pocetne slabou poradatelskou službou. Prítomen byl oddíl približne šestactyriceti mužu, poplachový systém nebyl dosud vybudován tak, aby bylo možné navecer behem jedné hodiny privolat dostatecné posily. Krome toho: podobné alarmující povesti jsme slyšeli nescetnekrát, aniž se potom neco zvláštního stalo. Stará pravda, že ohlášené revoluce se obvykle nekonají, se také u nás až do té doby vždycky potvrdila. Proto i z tohoto duvodu snad nebylo podniknuto vše, co ten den podniknuto být melo, aby bylo možné vystoupit s brutální rozhodností proti úmyslu rozbít naše shromáždení.

Slavnostní sál mnichovského Dvorního pivovaru jsme navíc považovali za nejméne vhodný pro rozbití schuze. Toho jsme se obávali víc ve vetších sálech, zejména v cirkusu Krone. Nicméne tento den nám prinesl cenné poucení. Pozdeji jsme tyto otázky, mohu ríct, studovali s vedeckou metodikou a dospeli jsme k výsledkum, které byly zcásti stejne neuveritelné jako zajímavé a v následující dobe mely základní význam pro organizacní a taktické vedení našich útocných oddílu SA.

Když jsem ve tri ctvrte na osm vstoupil do predsálí Dvorního pivovaru, nemohly být již žádné pochybnosti o existujícím zámeru. Sál byl preplnen a tudíž policejne uzavren. Naši protivníci, kterí se dostavili velmi záhy, byli v sále a naši prívrženci stáli z vetší cásti venku. Malá skupina SA me ocekávala v predsálí. Nechal jsem zavrít dvere do velkého sálu a nastoupit onech petactyricet ci šestactyricet mužu. Objasnil jsem tem mladým, že pravdepodobne dnes poprvé jde do tuhého, že budou muset prokázat svou opravdovou vernost hnutí a že nikdo z nás nesmí opustit sál, ledaže by nás vynášeli jako mrtvé, já sám že zustanu v sále a neverím tomu, že me jeden jediný z nich opustí, avšak spatrím-li koho, že se projevil jako zbabelec, osobne mu strhnu pásku z rukávu a odeberu stranický odznak. Potom jsem je vyzval, aby pri sebemenším pokusu o rozbití shromáždení neprodlene zakrocili a uvedomili si, že nejlepší obrana sebe sama je útok.

Odpovedí bylo trojnásobné "Heil!", které tentokrát znelo drsneji než kdy jindy.

Poté jsem vešel do sálu a spatril situaci na vlastní oci. Sedeli tesne vedle sebe a snažili se me probodnout už ocima. Nescetné obliceje se ke mne obracely se zarputilou nenávistí, zatím co jiní s výsmešnými grimasami vydávali jednoznacné výkriky. Prý dnes s námi "skoncují", máme si dávat pozor na své vnitrnosti, prý nám s konecnou platnosti zacpou hubu a další takové pekné recnické obraty, kolik jich jenom je. Byli si vedomi své presily a cítili se podle toho.

Presto mohla být schuze zahájena a já jsem zacal mluvit. Stával jsem v Dvorním pivovare vždy u delší strany sálu a mé pódium byl pivní stul. Nacházel jsem se tedy vlastne uprostred mezi lidmi. Snad tato okolnost prispívala k tomu, že v práve tomto sále vždycky vznikala taková atmosféra, s jakou jsem na žádném jiném míste nikdy nesetkal.

Prede mnou a zejména vlevo ode mne sedeli a stáli samí naprátelé. Byli to vesmes robustní muži a mladíci, vetšinou z fabrik firem Maffei, Kustermann apod. Podél levé steny sálu se dostali již docela tesne až k mému stolu a zacali shromaždovat težké litrové pivní korbely, tzn. objednávali si další a další piva a zpola vypité korbely staveli pod stoly. Byly jich celé baterie a velice by mne udivilo, kdyby to všechno dnes znovu dopadlo stejne dobre, jako tenkrát.

Približne po puldruhé hodine - tak dlouho jsem mohl pres všechen pokrik mluvit - se zdálo, jako bych byl pánem situace. Vudcové bojuvek to asi cítili také, nebot byli stále neklidnejší, stále casteji vycházeli ven, opet pricházeli a viditelne nervózní mluvili na své lidi.

Malá psychologická chyba, jíž jsem se dopustil pri reakci na jeden z prerušujících výkriku a kterou jsem si uvedomil, sotva jsem to slovo vyslovil, se stala signálem k útoku. Nekolik zlostných výkriku a jeden muž vyskocil náhle na židli a zarval do sálu: "Svobodu!". Na toto znamení se dali bojovníci za svobodu do práce. V nekolika vterinách se celý sál naplnil rvoucím a kricícím lidským davem, nad nímž, jako strely z houfnic, létaly nescetné pivní korbely, mezi tím praskání lámajících se židlí, rozbíjejících se pivních korbelu, rev, povyk, výkriky. Byla to bláznivá podívaná.

Zustal jsem stát na svém míste a videl jsem, jak obetave moji mladí plnili svou povinnost. To bych chtel videt na nejakém obcanském shromáždení!

Ten tanec ješte nezacal, když se moji útocníci, nebot tak se od tohoto dne jmenovali, zaútocili. Jako vlci se vrhali ve smeckách osmi až deseti mužu na neprátele a zacali je skutecne postupne mlátit ven ze sálu. Už po peti minutách jsem nevidel témer nikoho z nich, který by nebyl zbrocen krví. Kolik z nich jsem tehdy teprve správne poznal, v jejich cele výborný Maurice, muj dnešní soukromý sekretár Heß a mnoho jiných, kterí, ac težce zraneni, útocili stále znova, pokud jenom mohli stát na nohou. Dvacet minut trval tento pekelný rámus, potom však byli neprátelé, jichž mohlo být snad sedm ci osm set, mými ani ne padesáti muži z vetší cásti vymláceni ze sálu a shozeni ze schodu. Jenom v protejším levém rohu se ješte držel jejich vetší houf, jenž kladl zarputilý odpor. V tom náhle padly od vchodu do sálu smerem k pódiu dva výstrely z pistole a poté se rozpoutala divoká strelba. Srdce skoro jásalo pri takovém osvežení starých zážitku z války. Kdo strílel, to se již nedalo z mého místa zjistit, lze jen konstatovat, že od tohoto okamžiku zbesilost mých krvácejících hochu ješte vzrostla, až nakonec premohli i poslední narušitele a vyhnali je ze sálu.

Ubehlo asi petadvacet minut, sál vypadal tak, jako kdyby tam vybuchl granát. Mnozí z mých stoupencu byli ošetrováni, nekteré bylo nutné odvézt, avšak my jsme zustali pány situace. Hermann Esser, jenž tento vecer prevzal rízení shromáždení, prohlásil: "Schuze pokracuje. Slovo má referent", a já jsem pokracoval.

Když jsme poté sami schuzi zakoncili, objevil se náhle rozcílený porucík od policie a s divokou gestikulací zakrákoral do sálu: "Schuze je rozpuštena".

Nechtene jsem se musel tomu opoždenci za událostmi zasmát. Pravý policejní chvastoun. Cím jsou tito lidé menší, tím vetšími se musí alespon zdát.

Tohoto vecera jsme se skutecne mnohému naucili, ale taky naši protivníci dostali za vyucenou tak, že na to nikdy nezapomenou. Až do podzimu 1923 nám potom noviny Munchener Post pestmi proletariátu už nevyhrožovaly.

Index

HOME