Mein Kampf
ADOLF HITLER
8
SILNÝ JE NEJMOCNEJÍ SÁM
V predchozím textu jsem se zmínil o existenci Pracovního spolecenství nemeckonárodních svazu a chtel bych na tomto míste krátce vysvetlit problematiku techto pracovních spolecenství.Pod pojmem pracovní spolecenství se obecne rozumí skupina svazu, jež za úcelem usnadnení své práce vstoupí do urcitého vzájemného vztahu, zvolí si spolecné vedení s více ci méne rozsáhlými kompetencemi a spolecne realizují spolecné akce. Již z toho vyplývá, že se pritom musí jednat o spolky, svazy ci strany, jejichž programové cíle a postupy si nejsou príli vzdálené. Vždycky se tvrdí, že je tomu tak. Na normálního prumerného obcana pusobí uklidnujícím dojmem, slyí-li, že tyto svazy konecné tím, že jsou ve spolecném "pracovním spolecenství" naly to, co je "vzájemne spojuje" a prekonaly to, co je "rozdeluje". Pritom panuje veobecné presvedcení, že takové spojení prinese enormní nárust síly, címž dosavadní jinak slabé skupinky získaly náhle moc. Toto je vak vetinou patná predstava!
Je zajímavé a podle mne k lepímu pochopení této otázky nutné ujasnit si, proc vlastne muže docházet k vytvárení svazu, spolku a podobne, které vechny tvrdí, že sledují stejný cíl. Samo o sobe by bylo prece logické, že tento cíl vybojuje pouze jeden svaz a že nemusí za stejný cíl bojovat více svazu. Bezpochyby byl tento cíl na pocátku stanoven pouze jedním svazem. Jeden muž zvestuje nekde urcitou pravdu, vyzve k reení urcité otázky, stanoví cíl a vytvorí hnutí, které má sloužit uskutecnení jeho zámeru.
Tím je založen spolek nebo strana, jež - podle svého programu - usiluje budto o odstranení existujících nevaru nebo o dosažení zvlátního stavu v budoucnosti. Jakmile zacne takové hnutí existovat, má tím prakticky urcité prioritní právo. Bylo by vlastne samozrejmé, že by se vichni lidé, kterí hodlají bojovat za stejný cíl, shromáždili v tomto hnutí a umocnili by tím jeho sílu, aby tak lépe posloužili spolecnému zámeru. Zejména každý schopnejí mozek by musel v takovém zaclenení spatrovat predpoklad ke skutecnému úspechu spolecného zápasu. Nebot za predpokladu poctivosti (a o tu jde predevím, jako chci dále ukázat) je rozumné, aby pro dosažení urcitého cíle existovalo pouze jedno hnutí.
Že tomu tak není, lze pripsat na vrub dvema prícinám. Jednu z nich bych oznacil za témer tragickou, zatímco ta druhá je ubohá a je dusledkem lidské slabosti. V nejhlubí podstate vak vidím v obou techto prícinách skutecnosti vhodné ke stupnováni vule, její energie a intenzity, a prostrednictvím takového vypestení lidské cinorodosti umožnení vyreení daného problému.
Tragická prícina toho, proc pri reení urcitého úkolu obvykle nezustane u jediného svazu ci hnutí, je následující: Každý cin velkého stylu na tomto svete obecne znamená splnení dlouhodobého prání milionu lidí a jejich v tichosti chované touhy. Muže se stát, že staletí si toužebne preji vyreení nejaké otázky, nebot trpí pod nesnesitelností existujícího stavu, aniž by ke splnení této touhy dolo. Národy, které v této nouzi nenacházejí žádné heroické reení, lze oznacit za impotentní. Zatímco my spatrujeme životní sílu národa a touto
silou zarucené predurcení k životu nejjasneji v tom, že tomuto národu je za úcelem osvobození z velkého útlaku nebo odstranení kruté nouze ci uklidnení jeho neklidné, protože znejistené due, jednoho dne osudem poslán vyvolený muž, který prinese naplneni toužebného ocekáváni.
Podstatou takzvaných velkých otázek doby je, že se na jejich reení podílejí tisíce lidí, že se mnozí cítí povolaní a že osud sám ruzné lidi navrhuje, aby potom ve volné hre sil dal definitivne prednost tomu nejsilnejímu a nejschopnejímu z nich a sveril mu reení daného problému. Tak se mohlo stát, že století, nespokojená s usporádáním náboženského života, toužila po jeho obnove a že z tohoto duchovního tlaku povstaly desítky mužu, kterí se na základe svého náhledu a vule cítili být povoláni k reení této situace a projevili se jako proroci nového ucení, nebo alespon jako bojovníci proti existujícímu stavu.
Jiste bude i zde, silou prírodního rádu, ten nejsilnejí urcen ke splnení tohoto velkého misijního poslání, avak k poznání, že práve ten je výhradne povolán, docházejí ti ostatní vetinou velmi pozde. Naopak, vichni se cítí stejne oprávneni a povoláni k reení úkolu a okolní svet obvykle nerozeznává, který z nich zasluhuje jako nejschopnejí podporu.
V prubehu staletí a casto i v rámci stejného casového úseku se objevují ruzní mužové a zakládají hnutí, aby bojovali za cíle, které jsou, alespon deklarativne, stejné, anebo je iroké masy za stejné považují. Národ chová neurcitá prání a veobecná presvedcení, aniž by si byl jasne vedom vlastní podstaty daného cíle ci vlastního prání nebo i možnosti jejich splnení. Tragika spocívá v tom, že oni muži, kterí ruznými cestami smerují ke stejnému cíli, aniž by se znali a tím pádem v cisté víre ve své poslání se cítí být povinování jít svou cestou bez ohledu na vechny ostatní.
Že taková hnutí, strany ci náboženská seskupení vznikají naprosto nezávisle na sobe pouze ze veobecné potreby doby a vyvíjejí aktivity ve stejném smeru, je skutecnost, jež se alespon na první pohled jeví jako tragická, Nebot obecne se kloníme k názoru, že tato roztrítená síla, kdyby byla spojená, by vedla rychleji a jisteji k úspechu. Avak není tomu tak. Príroda sama prináí ve své neúprosné logice rozhodnutí tím, že nechá tato ruzná seskupení navzájem si konkurovat a soutežit o palmu vítezství, aby privedla k cíli to hnutí, které zvolilo nejjasnejí, nejlepí a nejjistejí cestu.
Jak jinak vak muže být zvencí urcena správnost nebo nesprávnost cesty, nežli tak, že se nechá volný prubeh hre sil a rozhodování se odejme doktrinárnímu urcení lidských rozumbradu a prenechá se neklamnému dukazu viditelného úspechu, který v posledku vždy potvrzuje správnost nejakého konání!
Pochodují tedy ruzná seskupení ruznými cestami ke stejnému cíli, jakmile se dozví o existenci podobného úsilí, zacnou peclive zkoumat zpusob své cesty, budou ji chtít pokud možno zkrátit a koncentrací vekeré své energie se pokusí dosáhnout cíle rychleji než ostatní. Výsledkem tohoto soutežení je vypestení jednotlivých bojovníku, pricemž lidstvo vdecí nezrídka za své úspechy poucení z nejakého neúspeného úsilí. Tak poznáváme ve skutecnosti prvotního, nikým nezavineného trítení sil, které se na první pohled jevila jako tragická, prostredek, kterým bylo nakonec dosaženo nejlepího postupu.
V dejinách vidíme, že podle názoru vetiny oba postupy, které by byly mohly vést k vyreení nemecké otázky a jejichž hlavními reprezentanty byly Rakousko a Prusko, tj. Habsburkové a Hohenzollernové, by musely být od pocátku slouceny, podle tohoto názoru se mela sjednocená síla od pocátku sverit jednomu nebo druhému reení. Tenkrát ale padla volba na významnejího reprezentanta, nebot rakouský zámer by nikdy nevedl k Nemecké Ríi.
Ríe nejpevnejí nemecké jednoty vznikla práve z toho, co miliony Nemcu s krvácejícím srdcem pocitovaly za poslední a stralivé znamení naeho bratrského sváru: nemecká císarská koruna byla ve skutecnosti získaná na bojiti u Hradce Králové a nikoliv v bojích pred Paríži, jak se posléze ríkalo.
Založení Nemecké Ríe nebylo výsledkem nejaké spolecné vule na spolecné ceste, nýbrž výsledkem vedomého, nekdy i nevedomého zápasu o hegemonu, z nemž zvítezilo Prusko. Kdo se ve svém stranickém zaslepení nezríká pravdy, musí potvrdit, že takzvaná lidská moudrost by nikdy nezvolila ono správné rozhodnutí, které nakonec uskutecnila moudrost života, tj. volnou hru sil. Nebot kdo by v nemeckých zemích pred dvema sty lety vážne veril tomu, že nikoliv Habsburk, ale hohenzollernovské Prusko bude jednou východiskem, zakladatelem a ucitelem nové Ríe?! A kdo by naproti tomu chtel dnes popírat, že osud tak neucinil správne? Kdo by si dnes vubec dovedl predstavit Nemeckou Ríi na pilírích prohnilé a zchátralé dynastie? Prirozený vývoj, i když po stoletém boji, privedl nakonec toho lepího na místo, na které patril. Tak tomu vždy bylo a tak tomu také vždy bude.
Proto není duvod ke stížnostem, jestliže se ruzní lidé vydají na cestu, aby dosáhli stejného cíle: tímto zpusobem bude rozpoznán ten nejsilnejí a nejrychlejí a stane se vítezem.
Existuje jete jedna prícina, proc v živote národu casto zdánlive stejná hnutí usilují o dosažení zdánlive stejného cíle a to ruznými cestami. Tato prícina není tragická, nýbrž velmi ubohá. Spocívá ve smutné smesici závisti, žárlivosti, ctižádosti a zlodejského založení, se kterou lze bohužel setkat u mnoha lidských subjektu.
Jakmile vystoupí nejaký muž, který hluboce rozpoznal bídu svého národa a poté, co se detailne seznámil s podstatou této nemoci, se vážne pokouí tuto vylécit, stanovil cíl a zvolil cestu, která k tomuto cíli muže vést - malí a nejmení duchové zpozorní a pilne sledují konání tohoto muže, který na sebe upoutává zraky verejnosti. Stejne jako vrabci, kterí zdánlive zcela bez zájmu, ve skutecnosti vak s nejvetím napetím nepretržite sledují svého tastnejího soudruha, který nael kousek chleba, aby mu ho v nestreženém okamžiku ukradli, stejne tak se chovají tito lidé. Sotva se tento shora zmínený vydá na novou cestu, mnozí neužitecní povaleci zpozorní a zacnou vetrit žvanec, který by snad mohl ležet na konci této cesty. Jakmile se dozvedí, kde asi onen muž je, zacnou horlive pospíchat, aby dosáhli cíle jiným, pokud možno rychlejím zpusobem.
Jakmile je nové hnutí založeno a prijalo urcitý program, zacnou se hlásit o slovo a tvrdí, že bojují za stejný cíl, avak nikoliv tak, že by se cestne postavili do rad tohoto hnutí a uznali tím jeho prioritu, nýbrž vykradou jeho program a založí na tom svou vlastní novou stranu. Pritom jsou natolik nestydatí, že bezmylenkovitý okolní svet ujitují o tom, že již dávno pred tím druhým usilovali o totéž a nezrídka se jim podarí dostat se tím do príznivého svetla, namísto toho, aby se jim dostalo zaslouženého opovržení. Nebot není to snad nestoudná drzost, predstírat, že úkol, který nekdo jiný vepsal na svou korouhev, vepsat na svou vlastní, vypujcit si jeho programové smernice a potom, jako kdyby si to vechno sám vymyslel, vydat se vlastni cestou? Nestoudnost se vak projevuje zejména také v tom, že tytéž subjekty, které svým zakládáním nových seskupení zaprícinili roztrítenost, nejcasteji hovorí o nutnosti jednoty a jednotnosti, jakmile se domnívají, že již nedoženou náskok protivníka. Takovým postojum vdecí "roztrítení národních sil" za svou existenci.
Avak na vytvárení celé rady seskupení, stran atd., které se oznacují jako národní, nenesli v letech 1918/19 vinu jejich zakladatelé, nýbrž bylo podmíneno prirozeným vývojem. Ze vech již v roce 1920 pozvolna vykrystalizovala jako vítez NSDAP. Zásadní cestnost jednotlivých zakladatelu shora uvedených seskupení nemohla být skveleji prokázána než obdivuhodným rozhodnutím obetovat silnejímu hnutí své viditelne méne úspené vlastní hnutí, tzn. toto rozpustit nebo bezpodmínecne zaclenit do NSDAP.
Platí to zejména o hlavním bojovníkovi nekdejí Nemecko-socialistické strany v Norimberku, jímž byl Julius Streicher. NSDAP a DSP vznikly se stejným konecným cílem, avak naprosto nezávisle na sobe. Hlavním prukopníkem DSP byl, jak receno, norimberský ucitel Julius Streicher. Zpocátku byl i on svatosvate presvedcen o poslání a budoucnosti svého hnutí. Jakmile vak jasne a nepochybne rozpoznal silnejí rust NSDAP, skoncil svou cinnost pro DSP a vyzval své stoupence, zaradit se do NSDAP, která vyla vítezne ze vzájemného zápasu, a nadále bojovat v jejích radách za spolecný cíl. Bylo to osobne težké, avak zásadní rozhodnutí.
Z doby pocátku hnutí nezustalo žádné roztrítení, nýbrž témer beze zbytku vedla cestná vule tehdejích mužu k cestnému a správnému konci. To, co dnes oznacujeme jako "roztrítenost národních sil", vdecí za svou existenci bez výjimky druhé, mnou shora popsané prícine: ctižádostiví muži, jež predtím nemeli žádné vlastní mylenky a tím méne vlastní cíle, zacali se cítit "povolaní" v tom okamžiku, kdy videli zrát nesporný úspech NSDAP.
Náhle vznikaly programy, které byly beze zbytku opsány podle naeho programu, byly prosazovány ideje, jež si od nás vypujcili, stanoveny cíle, za které jsme my již po léta bojovali, voleny cesty, po nichž se NSDAP již dávno vydala. Se vech sil se snažili zduvodnovat, proc byli nuceni zakládat tyto strany, prestože NSDAP již dávno existovala. Avak cím vzneenejí motivy byly predkládány, tím méne pravdivejí byly tyto fráze.
Ve skutecnosti byl rozhodující pouze jediný duvod: osobni ctižádost zakladatelu, kterí chteli hrát nejakou roli, k niž jim jejich vlastní trpaslicí predpoklady nedovolily nic jiného, než velikou opovážlivost prebírat cizí mylenky, opovážlivost, která se jinak v obcanském svete nazývá zlodejstvím.
Neexistovaly tenkrát žádné predstavy a ideje jiných, které by takový politický kleptoman neshromáždil v krátké dobe pro svuj nový obchod. Ti, kterí tak cinili, pozdeji se slzami v ocích naríkali nad "roztrítením národních sil", hovorili o "nutnosti sjednocení" a tie doufali, že budou moci napálit ty jiné a to v tom smyslu, že k ukradeným idejím získají zlodeji i hnutí, založené k jejich uskutecnení. Když se jim to nepodarilo a rentabilita techto nových podniku nesplnovala v dusledku duchovních rozmeru svých majitelu to, co si od ní slibovali, byli nakonec tastní, že mohli pristát v "pracovním spolecenství".
Vechno, co tenkrát nemohlo stát na vlastních nohou, sloucilo se do tohoto pracovního spolecenství, vycházelo se pritom z názoru, že osm chromých, spojených dohromady, vydá jiste za jednoho gladiátora. Jestliže se vak mezi temito chromými snad nael jeden zdravý, potreboval vyvinout vekerou svoji sílu k tomu, aby ty ostatní udržel na nohou, pricemž se nakonec stal chromým sám. Sdružování se do techto pracovních spolecenství je treba vždy považovat za otázku taktiky, pricemž nesmíme nikdy prestat brát na zretel následující zásadní poznatek:
Založením pracovního spolecenství se slabé svazy nikdy nezmení v silné, avak silný svaz muže být a nezrídka bude tímto spolecenstvím oslaben. Názor, že sloucením slabých seskupeni musí vzniknout seskupeni silné je nesprávný, nebot zkuenost ucí, že majorita v jakékoliv forme a za vech okolností je reprezentantkou hlouposti a zbabelosti, címž jakákoliv množina svazu, jež bude dirigována zvoleným víceclenným vedením, bude vystavena zbabelosti a slabosti. Tímto sloucením je také omezena volná hra sil, odstranen boj o urcení toho nejlepího a tím s konecnou platnosti zabráneno vítezství zdravejích a silnejích. Taková sloucení jsou tedy nepráteli prirozeného vývoje, nebot obvykle mnohem více zabranují onomu reení problému, za nejž se bojuje, mnohem více, než aby je podporovala.
Muže se stát, že z ciste taktických pohnutek presto uzavre nejvyí vedení hnutí, jež má budoucnost, s podobnými svazy na velmi krátkou dobu spojenectví a podnikne spolecné kroky v nejaké konkrétní otázce. To vak nesmí nikdy vést k zvecnení tohoto stavu, pokud se nechce hnutí zríci svého poslání. Nebot pokud se definitivne zapletlo do takového spojení, ztratí tím možnost a také právo, ve smyslu prirozeného vývoje nechat plne pusobit své vlastní síly, tím prekonat své rivaly a jako vítez dosáhnout vytceného cíle.
Nikdy nezapomínejme, že vechno skutecne velké na tomto svete nebylo vybojováno koalicemi, nýbrž že to bylo vždy úspechem jednotlivého víteze. Koalicní úspechy nesou v sobe již svým puvodem zárodek budoucího drolení a možné ztráty toho, ceho bylo dosaženo. Velké, vpravde svetove prevratné revoluce duchovního typu jsou vubec možné a uskutecnitelné jako titánské zápasy jednotných formací, nikoliv vak jako koalicní akce.
Také národní stát nebude nikdy vytvoren prostrednictvím kompromisního chtení nejakého národního pracovního spolecenství, nýbrž pouze ocelovou vulí jednotného hnutí, jež se prosadilo proti vem.
HOME
Svenska
English
German
French
French
English
German
Italian
Spanish.
Norsk
The Jewish
Plots!
Must
Germany
Perish?
A Jewish plan
for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her
people!
| English
|
French
|
Deutsch
| Svenska
|
Portug
|
Russian
|
Spanish
|
|
English
|
French
|
Deutsch
|
Svenska
|
Portug
|
Russian
|
Spanish
|
Italian
|
Danish
|