Právem a nebo neprávem Nemecko za doby Adolfa Hitlera považovalo židy za neloajální a lakomou složku v národní komunite, a také za viníka úpadku nemeckého kulturního života. Tento názor byl behem Výmarské republiky považován spíše za bláznivý, dokud židé nevystoupili na pozice, ve kterých meli viditelnou sílu a vliv na národ, hlavne v zákonech, financích a masových médiích, i když tvorili 5 procent celkové populace. Fakt, že Karl Marx byl žid a že židé jako Rosa Luxemburg a Karl Liebknecht byli prominentní v cele revolucních hnutí v Nemecku, mel také vliv na presvedcení nacistu o internacionálních a komunistických sklonech židovských lidí.

Cílem této diskuse není pojednávat o tom, jestli nemecký postoj vuci židum byl správný a nebo nikoliv anebo soudit, ci zákonodárné merení bylo správné nebo ne. Náš cíl je jednoduše, s faktem, že si mysleli o židech to, co si mysleli, dokázat, že nacistické rešení problému bylo zbavit je pomocí ruzných zákonodárných opatrení jejich vlivu na národ a nejhlavnejší cíl ze všech celkove podporit jejich emigraci ze zeme. V roce 1939 už vetšina nemeckých židu emigrovala, všichni se svými rozmernými majetky. Nikdy a nikde nepomýšlelo nacistické vedomí na jejich genocidu.

Avšak je nesmírne duležité, že urcití židé zacali velmi rychle predstavovat tuto politiku vnitrostátní diskriminace jako rovnocennou s vyhlazením. Kniha Leona Feuchtwagnera a dalších nazvaná Der Gelbe Fleck: Die Ausrottung von 500 000 deutschen Juden (Žlutý flek: Vyhlazení 500 000 nemeckých židu, Paríž 1936) byla soucástí antinemecké propagandy z roku 1936 a jeví se nám jako typický príklad. I pres její neopodstatnení se už od první stránky mluví o nicení židu - jednoduše emigrace byla považována za fyzickou "likvidaci" nemeckého židovstva. Nacistické koncentracní tábory pro politické vezne byly také pokládány za potencionální nástroje genocidy a v knize je speciální zmínka o stovce židu veznených v Dachau v roce 1936. Šedesát z nich tam bylo už od roku 1933. Dalším príkladem je senzacní kniha nemeckého komunisty židovského puvodu, Hanse Beimlera, nazvaná Four Weeks in the Hands of Hitler´s Hell-Hounds: The Nazi Murder Camp of Dachau (Ctyri týdny v rukách Hitlerových pekelných psu: Nacistický tábor smrti Dachau), která vyšla v New Yorku už v roce 1933. Beimler byl uveznený, protože se pridal k marxistum a tvrdí, že Dachau je tábor smrti, i když podle svého vlastního priznaní byl propušten už po mesíci. Bývalý režim ve Východním Nemecku udeloval cenu Hanse Beimlera za zásluhy komunismu.

Fakt, že antinacistická propaganda o genocide byla rozširovaná v takové nemožném a brzkém období lidmi ovlivnenými rasovým anebo politickým postavením, by mohl nezávisle myslícímu pozorovateli naskytnout extrémní varování, když pritom vezmeme v úvahu i stejné události z období války.

Podporování židovské emigrace by nemelo být spojováno s úcelem koncentracních táboru v predválecném Nemecku. Ty byly používané k uveznení politických odpurcu a rozvracecu - hlavne liberálu, sociálních demokratu a komunistu jakéhokoliv druhu, ze kterých jistá cást byli židé tak jako Hans Beimler. Narozdíl od milionu zotrocených v Sovetském svazu, pocet uveznených v nemeckých koncentracních táborech byl vždy velmi malý; Reitlinger priznává, že v roce 1934 až 1938 v celém Nemecku steží prekrocil hranici 20 000 a pocet židu nebyl nikdy vetší než 3000 (THE S.S.: Alibi of a Nation (S.S.: Alibi národa), Londýn, 1956, str. 253).

Nacistický názor na židovskou emigraci nebyl ohranicený negativní politikou vyhnání, ale byl utvoren v kruhu moderního sionismu. Zakladatel politického sionismu v 19. století Theodore Herzl puvodne ve svém díle The jewish State (Židovský stát) uvádel Madagaskar jako národní vlast pro židy a o této možnosti vážne uvažovali i nacisti. Pred rokem 1933 to byl hlavní clánek politického programu Národne socialistické strany a strana ho vydala v podobe letáku. Uvádí se v nem, že obnovení Izraele jako židovského státu je témer neprijatelné, protože by to melo za následek vecnou válku a trhlinu v arabském svete, a to byl i skutecný duvod. Nemci nebyli první, kdo navrhoval židovskou emigraci, polská vláda, která brala do úvahy židovskou populaci, už premýšlela nad tímto plánem a v roce 1937 vyslala na Madagaskar expedici Michaela Lepeckého doprovázeného židovskými zástupci, aby projednala tento složitý problém.

První návrhy sionistu o madagaskarském rešení byly vytvorené se Schachtovým plánem v roce 1938. Na Göringovu radu Hitler souhlasil s vysláním prezidenta ríšské banky, Dr. Hjalmara Schachta, do Londýna na diskusi se židovskými zástupci lordem Bearstedem a panem Rubleem z New Yorku (Reitlinger, The Final Solution (Konecné rešení), Londýn, 1953, str.20). Plánem bylo, že aktiva nemeckých židu budou zmražena jako ochrana na mezinárodní pujcku na financování židovské emigrace do Palestiny a Schacht informoval Hitlera o tomto zasedání v Berchtesgadenu 2. ledna 1939. Plán byl poprvé predložen 12. listopadu 1938 na konferenci, kterou svolal Göring, který prozradil, že Hitler už premýšlel o židovské emigraci do kolonie Madagaskar. Britské odmítnutí prijmout plánované požadavky zpusobilo neúspech tohoto plánu (viz. str. 21). Pozdeji v prosinci, M. Georges Bonnet, francouzský zahranicní kanclér, rekl Ribbentropovi, že francouzská vláda sama plánovala evakuaci 10 000 židu na Madagaskar.

Pred Schachtovými návrhy o Palestine v roce 1938, které byly v podstate predmetem dlouhých diskusí, jenž zacaly už v roce 1935, bylo uskutecneno více pokusu znemožnit židovskou emigraci do jiných evropských zemí a tyto snahy vyvrcholily na Evianské konferenci v cervenci 1938. Avšak v roce 1935 si plán židovské emigrace na Madagaskar postupne získával v nemeckých kruzích stále vetší sympatie. Je pravdou, že Helmut Wohltat z nemeckého ministerstva zahranicí diskutoval v Londýne o omezené židovské emigraci do Rodezie a Britské Guayany až v dubnu 1939; ale 24. ledna, kdy Göring napsal ministrovi vnitra Frickovi rozkaz na vytvorení Hlavního emigracního úradu pro židy a poveril Heydricha z Hlavního úradu ríšské bezpecnosti vyrešením židovského problému "ve významu emigrace a evakuace", Madagaskarský plán byl studovaný ve vší vážnosti.

V roce 1939 dusledné snahy nemecké vlády o odchod židu z Ríše zpusobily emigraci 400 000 nemeckých židu z celkového množství populace okolo 600 000 a dodatecných 480 000 emigrantu z Rakouska a z Ceskoslovenska, což tvorilo skoro celou židovskou populaci. Bylo to vykonáno pres Úrad pro židovskou emigraci v Berlíne a v Praze, který byl založen Adolfem Eichmannem, šéfem Úradu židovského vyšetrování Gestapa. Nemci tak moc chteli zabezpecit tuto emigraci, že Eichmann dokonce v Rakousku založil výcvikové centrum, kde se mohli mladí židé ucit farmarit s predstavou, že budou ilegálne propašováni do Palestiny (Manvell & Frankl, S.S. and Gestapo (S.S. a Gestapo) str. 60). Kdyby v sobe Hitler choval nejaký zámer na vyhlazení židu, je nepochopitelné, že by více jak 200 000 židum jen tak dovolil opustit území Ríše i s velkou cástí jejich majetku a o to méne by premýšlel o jejich masové emigraci do Palestiny anebo na Madagaskar. A dále uvidíme, že o masové emigraci židu z Evropy ješte stále uvažoval i behem válecného období, hlavne o Madagaskarském plánu, o kterém Eichmann po porážce Francie v roce 1940 diskutoval s odborníky z francouzského ministerstva kolonizace, nebot Francie se prakticky kolonií vzdala.