Z predešlého by tedy jasne vyplývalo, že pocet šest milionu zavraždených židu neznamená nic jiného, než jen nejasný kompromis mezi mnohými celkem neopodstatnenými dohodami; pricemž pro to, aby to bylo verohodné, neexistuje ani zlomek dokumentacního dukazu. Príležitostne ho spisovatelé zmenšili, to získalo odzbrojující pohled verohodnosti. Napríklad lord Russell z Liverpoolu ve své knize Scourge of the Swastika (Metla svastiky, Londýn, 1954) uvádí, že "ne méne jak pet milionu" židu zemrelo v nemeckých koncentracních táborech, pricemž se spokojil s tím, že je nekde mezi temi, co odhadovali 6 milionu a temi, co dávají prednost ctyrem milionum. Ale priznává, že "skutecné císlo nebude nikdy známé". Jestli je to tak, je velmi težké dozvedet se, jak mohl tvrdit "ne méne jak pet milionu". Komise spolecné distribuce používá 5 012 000, ale židovský "expert" Reitlinger navrhuje nové císlo, 4 192 200 "ztracených židu", ze kterých odhadovaná jedna tretina zemrela z prirozených duvodu. To by nám snížilo pocet "úmyslne vyhlazených" na 2 796 000. Avšak Dr. M. Perlzweig, newyorský delegát na tiskové konferenci Svetového židovského kongresu v roce 1948, prohlásil: "Cena za úpadek národního socialismu a fašismu je fakt, že díky ukrutnému antisemitismu prišlo o život sedm milionu židu". V tisku a podobných médiích je pocet casto vyzdvižen príležitostne na osm anebo nekdy až devet milionu. Jak jsme to už v predchozí kapitole dokázali, ani jeden z techto údaju není ani zdaleka verohodný, ve skutecnosti jsou absurdní.

Pokud je známo, první obvinení Nemcu z masového vydražování židu ve válecné Evrope udelal polský žid Rafael Lemkin ve své knize Axis Rule in Occupied Evrope (V okupované Evrope vládne Trojpakt) vydané v New Yorku v roce 1943. Nejakou zvláštní shodou náhod byl pozdeji Lemkin Spojenými národy poveren navrhnout konvenci o genocide, címž se pokoušel zakázat "rasismus". Ve své knize tvrdí, že nacisti vyhladili miliony židu, možná ješte jednou tolik než šest milionu. To by muselo být v roce 1943 opravdu neskutecné, nebot akce se údajne zacala až v roce 1942. Tímto zpusobem by do roku 1945 musela být znicena celá židovská populace.

Po válce se propagacní odhady vyšplhaly do ješte mnohem fantastictejších výšek. Kurt Gerstein, antinacista, který o sobe tvrdil, že pronikl do S.S., rekl francouzskému vyšetrovali Raymondovi Cartierovi, že ví, že ne méne jak 40 milionu obyvatel koncentracních táboru zemrelo na otrávení plynem. V jeho prvním podepsaném prohlášení z 26. dubna 1945 už snížil pocet na 25 milionu, ale i to bylo pro francouzské zpravodajství príliš bizardní a v jeho druhém prohlášení, podepsaném 4. kvetna 1945 v Rottweilu, ješte snížil pocet na 6 milionu, který uprednostnoval i Norimberský proces. Gersteinova sestra mela vrozenou nemoc a zemrela na eutanázii, což muže naznacovat urcité množství mentální nestability u samotného Gersteina. Ve skutecnosti byl v roce 1936 uznaný vinným z posílání excentrických listu. Po jeho dvou "výpovedích" se ve veznici Cherche Midi v Paríži obesil.

Gerstein uvedl, že informace týkající se vyvraždování židu poslal švédské vláde pres jednoho nemeckého barona, ale z nejakého nevysvetlitelného duvodu jeho zpráva "odešla a ztratila se". Podobne tvrdil, že v srpnu 1942 o celém "vyhlazovacím programu" informoval papežského diplomatického zástupce v Berlíne, ale duchovní osoba mu jednoduše odpovedela, aby "vypadl". Gersteinovy výpovedi oplývají tvrzeními, jako treba že byl svedkem nejgigantictejší masové popravy (v Belzecu 12 tisíc za jeden den), pricemž druhé prohlášení popisuje Hitlerovu návštevu ze 6. cervence 1942 v koncentracním tábore v Polsku, o které se ví, že se nikdy neuskutecnila. Gersteinovo fantastické zvelicování nedokázalo nic, krome toho zdiskreditoval všechna tvrzení okolo masového vyhlazování. Ve skutecnosti evangelický berlínský biskup Wilhelm Dibelius obvinil jeho prohlášení z "neduveryhodnosti" (H. Rothfels, "Augenzeugenbericht zu den Massenvergasungen" v Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, duben, 1953). Proto je neuveritelným faktem, že i pres tato obvinení schválila v roce 1955 nemecká vláda vydání druhého Gersteinova prohlášení (Dokumentation zur Massenvergasung, Bonn, 1955) pro distribuci do nemeckých škol. V nem se uvádí, že Dibelius vložil do Gersteina speciální duveru a že prohlášení bylo "bez jakékoliv pochybnosti právoplatné". Toto je výrazný dukaz o zpusobu, jakým je v Nemecku zvelicováno bezduvodné obvinení z nacistické genocidy, a to hlavne u mládeže.

Príbeh o vyhlazení šesti milionu židu behem války kladl hlavní duraz na výpovedi Dr. Wilhelma Hoettla pred Norimberským tribunálem. Byl Eichmannuv asistent, ale ve skutecnosti spíš divná osoba ve službách amerického zpravodajství, která napsala nekolik knížek pod pseudonymem Walter Hagen. Hoettl také pracoval pro sovetskou špionáž, spolupracoval s dvema židovskými emigranty z Vídne, Pergerem a Verberem, kterí behem prípravných vyšetrovaní Norimberského procesu vystupovali jako americtí dustojníci. Je zvláštní, že svedecká výpoved u této nanejvýš podezrelé osoby, Hoettla, byla ustanovena jako jediný "dukaz" týkající se vyvraždení šesti milionu židu. V jeho výpovedi ze 26. listopadu 1945 uvedl, že to nevedel, ale Eichmann mu v Budapešti v roce 1944 rekl, že celkem bylo vyhlazených 6 milionu židu. Je zbytecné uvádet, že Eichmann na svém soudu toto svedectví nikdy nepotvrdil. Hoettl behem celého pozdejšího období války pracoval jako americký špion, i proto je opravdu velmi zvláštní, že ackoliv pracoval prímo pod Heydrichem a Eichmannem, nikdy se nezmínil Americanum ani tím nejmenším náznakem o politice vyvraždování židu.

Melo by být hned na zacátku zdurazneno, že neexistuje ani jediný dokument, který by dokázal, že Nemci zamýšleli a nebo vykonávali zámerné vyvraždování židu. Poliakov a Wulf v jejich Das Dritte Reich und die Juden: Dokumente und Aufsätze (Berlín, 1955) se zmužou jen na svedectví takových lidí jako Hoettl, Ohlendolf a Wisliczeny a pozdeji na svedectví získaná mucením v sovetských veznicích. Kvuli nedostatku jakýchkoliv dukazu je Poliakov nucený napsat: "tri a nebo ctyri lidé, kterí byli zatáhnutí do vytvorení plánu o úplném vyhlazení, jsou mrtví a nezachovaly se žádné dokumenty". Tohle vypadá velmi uspokojive. Celkem ocividne nejsou obe veci, plán i "tri a nebo ctyri lidé", nicím jiným, než lstivým autorovým predpokladem, který se nedá dokázat. V dokumentech, které se zachovaly, samozrejme není žádná zmínka o vyhlazení, takže spisovatelé jako Poliakov a Reitlinger musí znovu delat uspokojivé predpoklady, že takové príkazy byly vetšinou podávané "ústne". I pres nedostatek jakýchkoliv dukazu tvrdí, že plán na vyvraždování židu musí pocházet z roku 1941, približne ve stejné dobe, kdy zacal útok na Rusko. První fáze musí údajne obsahovat masakr sovetských židu, o tomto tvrzení pozdeji dokážeme, že je neopodstatnené. O zbytku plánu se predpokládá, že v breznu 1942 zacal deportacemi a koncentrací evropských židu ve východních táborech polského Generálního gouvernementu, jako napríklad obrovský prumyslový komplex Osvetim blízko Krakova. Pres fantastické a celkove neopodstatnené predpoklady se dostaneme k tomu, že pod dozorem Eichmannova oddelení transporty na východ vlastne už po príjezdu znamenaly okamžitou smrt v pecích.

Podle Manvella a Frankla (Heinrich Himmler, Londýn, 1965) "se zdá , že politika genocidy vznikla" po "tajných rozhovorech" mezi Hitlerem a Himmlerem (str. 118), presto se jim to nepodarí dokázat. Reitliger a Poliakov se spolu domnívají o nekolika "ústních" kontaktech, pricemž prý nikomu jinému nebylo dovolené, aby byl na techto diskusích prítomen, a že se z nich nezachovaly žádné nahrávky. To je cistá vynalézavost, nebot nepodávají ani kousek dukazu, který by aspon dokazoval neco o tom, že se tato podivná setkání uskutecnila. William Shirer v jedné celkem divoké a neverohodné knize The Rise and Fall of the Third Reich (Vzestup a pád Tretí Ríše) podobne mlcí o nejakých predmetech dokumentacního dukazu. Opatrne uvádí, že Hitleruv domnelý rozkaz na vyvraždení židu "zdánlive nebyl nikdy zaznamenaný na papíre - ješte z neho nebyla objevena ani jedna kopie. Pravdepodobne byl ústne podaný Göringovi, Himmlerovi a Heydrichovi a ti ho predali dál..." (str. 48).

Manvell a Frankl nám predkládají typický príklad "dukazu" podporujícího legendu vyhlazovaní. Citují memorandum z 31. cervence 1941, poslané Göringem Heydrichovi, který byl v cele Hlavního úradu ríšské bezpecnosti a byl Himmleruv zástupce. Memorandum zacíná: "Dokoncení úlohy, která vám byla 24. ledna 1939 pridelená, vyrešit židovský problém ve smyslu emigrace a evakuace tím nejlepším zpusobem podle skutecných podmínek..." Dodatková úloha v memorandu je "celkové vyrešení (Gesamtlösung) židovského problému na místech nemeckého vlivu v Evrope", o kterém autori priznávají, že znamená koncentraci na východe, a to si taky žádá prípravy na "organizacní, financní a materiální záležitosti". Memorandum si potom dále žádá plán do budoucnosti "na ocekávané konecné rešení" (Endlösung), což ciste odpovídá ideálnímu a puvodnímu plánu emigrace a evakuace, které byly vzpomenuty již na zacátku narízení. Nikde není vzpomenuta poznámka o zabíjení lidí, ale Manvell a Frankl nás ubezpecují, že ve skutecnosti je memorandum o tom. Samozrejme, znovu byla konecná "pravá tvár" odlišná od konecného rešení, ta byla "oznámena Heydrichovi pres Göringa ústne" (viz. str. 118). Prakticnost techto "ústních" príkazu, které byly vydávány jen tak, když prišly, je ocividná.

Konecné detaily plánu na vyhlazení židu byly zpracovány 20. ledna 1942 na konferenci v Berlíne v Gross Wansee, které predsedal Heydrich (Poliakov, Das Dritte Reich und die Juden, str. 120; Reitlinger The Final Solution, str. 95). Úcastníci byli všichni úredníci všech nemeckých ministerstev a Hlavní úrad Gestapa reprezentovali Müller a Eichmann. Reitlinger, Manvell a Frankl považují návrhy této konference za svuj triumf v dokazování plánu o genocide, ale pravda je taková, že takový plán nebyl vubec vzpomenutý a co víc, svobodne to priznávají. Manvel a Frankl to radeji nepresvedcive zamlouvají slovy, že "Návrhy byly zahaleny závojem oficiálnosti, který maskuje skutecný smysl slov a termínu, které tam byly používány" (The incomporable Crime, Londýn, 1946, str. 46), což ve skutecnosti znamenalo, že oni vedeli, jak si to mají vysvetlit po svém. Co Heydrich skutecne rekl, bylo to, co už bylo nahore z memoranda citované, Göring ho poveril pripravením vyrešení židovského problému. Prozkoumal historii židovských emigrací a prohlásil, že válka udelala madagarský plán nepraktickým a pokracoval: "Emigracní program se ted nahradil dalším možným rešením, evakuací židu na východ, v souladu s predešlým Führerovým povolením". To vysvetluje, že jejich práce bude zužitkována. Tohle se považuje za hluboce zlý a závažne skrytý význam, že židé mají být vyhlazeni, i když prof. Paul Rassinier, Francouz umísteny v Buchenwaldu, vysvetluje, že to znamená presne to, co je receno, t.j. koncentraci židu na práci v obrovských východních ghettech polského Generálního gouvernementu. "Tam byli internováni, aby vyckali na konec války, kdy by se znovu otevrelo mezinárodní rokování, které by rozhodlo o jejich budoucnosti. Tohoto rozhodnutí bylo nakonec dosaženo na vnitroministerské konferenci Berlín - Wansee..." (Rassiner, Le Véritable Procés Eichmann, str. 20). Avšak Manvell a Frankl zustávají i pres úplné nedostatky v tvrzení o vyhlazování neohroženi. O konferenci ve Wansee píšou, že "pravým zmínkám o zabíjení se vyhýbali, Heydrich používal výraz "Arbeitseinsatz im Osten" (pracovní nasazení na východe) (Heinrich Himmler, str. 209). Proc nemáme pracovní nasazení na východe za pracovní nasazení považovat, není vysvetlené.

Podle Reitlingera a ostatních, v následujících mesících roku 1942 probehly mezi Himmlerem, Heydrichem, Eichmannem a velitelem Hoessem nevycíslitelné príkazy, které skutecne specifikovaly vyhlazování, ale samozrejme "ani jeden se nezachoval".

Celkový nedostatek dokumentacních dukazu, které by podporovaly existenci nejakého plánu na vyhubení, vedl obycejne k novým výkladum dokumentu, které se zachovaly. Napríklad tvrzení, že dokument pojednávající o deportaci není vubec o deportaci, ale jen vychytralý zpusob reci o vyhlazování. Manvell a Frankl uvádí, že na "zakrytí genocidy se používaly rozlicné termíny, vcetne "Aussiedlung" (vystehování) a "Abbefrörderung" (presídlování)" (viz. str. 265). Avšak, jak jsme už videli, predpokládá se, že slova neznamenají to, co ríkají, ale jen když dokazují prílišnou nevhodnost. Tento prípad se ubírá do neuveritelných extrému, jako napr. výklad Heydrichova príkazu na pracovní nasazení na východe. Dalším príkladem je zmínka o Himmlerove príkazu poslat deportované na východ, "to je zabít je" (viz. str. 251). Reitlinger, také bez jakýchkoliv dukazu, delá to stejné s prohlášením, že z rozvlácných slov na konferenci ve Wansee je zrejmé, že "bylo zamýšleno pomalé zabíjení celé rasy" (viz. str. 98).

Špatný pohled na dokumentacní situaci je duležitý, nebot prozrazuje mnoho dohadu a bezduvodných predpokladu, na kterých byla vybudována legenda o vyhlazování. Nemci mají zvláštní náchylnost zaznamenávat vše do nejmenších detailu na papír, presto doposud není v tisících zachycených dokumentu S.D. a Gestapa, v nahrávkách Úradu pro ríšskou bezpecnost, kartotékách Himlerových štábu ani ve vlastních Hitlerových príkazech ani jediný rozkaz na vyhlazení židu a nebo neco podobného. Pozdeji uvidíme, že to ve skutecnosti priznalo Svetové centrum soucasných židovských dokumentací v Tel-Avivu. Pokusy najít "zamaskované narážky" na genocidu v projevech, jako je napríklad Himmlerova rec v Posenu roku 1943 pred jeho S.S. Obergruppenführery, jsou pravdepodobne celkem beznadejné. Norimberská svedectví získaná po válce, pod stálým nátlakem, jsou prozkoumána v následující kapitole.