Existuje jeden prehled o židovské otázce behem 2. svetové války a podmínkách v nemeckých koncentracních táborech, který je nejcestnejší a nejobjektivnejší, trísvazkový Report of the International Comitee of the Red Cross on its Activities during the Second World War (Zpráva Mezinárodní komise cerveného kríže o jeho aktivitách behem druhé svetové války), Ženeva, 1948). Tato podrobná zpráva z úplne neutrálního zdroje sloucila a rozepsala svoje nálezy ve dvou zprávách: Documents sur lactivité du CICR en faveur des civils detenus dans les camps de concentraton en Allemagne 1939-1945 (Ženeva, 1946) a Inter Arma Caritas: the Work of the ICRC during the Second World War (Ženeva, 1947). Tým autoru, kterému predsedal Fréderic Siordet, na úvodních stranách zprávy vysvetluje, že jejich cílem byla, v tradicích Cerveného kríže, prísná neutralita, a v tom spocívá její obrovská hodnota.

Mezinárodní komise cerveného kríže (ICRC) se v roce 1929 úspešne zúcastnila Ženevského vojenského sjezdu, aby získala prístup k civilním veznum, které ve strední a západní Evrope zadržovaly nemecké úrady. Naopak ICRC nebyla schopná získat jakýkoliv prístup do Sovetského svazu, který usnesení sjezdu neprijal. Miliony civilistu a vojenských zajatcu zadržovaných v SSSR, o jejichž podmínkách se vedelo, že jsou jedny z nejhorších, byly tímto úplne odríznuty od jakéhokoliv mezinárodního spojení a nebo dozoru.

Zpráva Cerveného kríže je první, ve které jsou opodstatneny okolnosti, za kterých byli židé dopraveni do koncentracních táboru, tzv. jako neprátelští cizinci. Pri popisování dvou typu jako kategorii civilních zajatcu rozeznává zpráva druhý typ jako "Civilisti deportovaní z administrativních duvodu (v nemcine "Schutzhäftlinge"), jejichž zatcení melo politický a nebo rasový charakter, nebot jejich prítomnost byla považována jako nebezpecí vuci státu a nebo okupacní síly" (svazek III, str. 73). Pokracuje, že tyto osoby "se nacházely ve stejném stavu, jako osoby zatcené a nebo uveznené podle zákona z bezpecnostních duvodu" (str. 73).

Zpráva priznává, že na zacátku se Nemci zdráhali povolit Cervenému kríži inspekci lidí, kterí byli uvezneni z bezpecnostních duvodu, ale ve druhé polovine roku 1942 obdržela ICRC od Nemecka duležité povolení. Od srpna 1942 mel dovoleno distribuovat balícky s jídlem do hlavních koncentracních táboru v Nemecku a pocátkem února 1943 bylo toto povolení rozšíreno na všechny tábory a veznice (svazek III, str. 78). ICRC se co nejdrív spojila s velitely táboru a zacala je podporovat jídlem, což fungovalo až do posledních mesícu roku 1945 a židovští zajatci se doslova vrhli do psaní dekovných dopisu.

Ve zpráve se uvádí, že "denne bylo zabaleno 9 000 balíku. Od jara 1943 do kvetna 1945 bylo do koncentracních táboru posláno asi 1 200 000 balíku s celkovou hmotností 4 500 tun." (svazek III, str. 80). Krome jídla obsahovaly i oblecení a léky. "Balíky byly poslány do táboru Dachau, Buchenwald, Sangerhausen, Sachsenhausen, Oranienburg, Flossenburg, Landsbergam-Lech, Flöha, Ravensbrück, Hamburg-Neuengamme, Mauthausen, Terezín, Osvetim, Bergen-Belsen, do táboru v blízkosti Vídne a ve stredním a jižním Nemecku. Hlavními príjemci byli Belgicané, Holandané, Francouzi, Rekové, Italové, Norové, Poláci a hlavne židé" (svazek III, str. 83). Behem války "komise rozbírala a rozdelila v podobe pomocných príspevku víc jak 20 milionu švýcarských franku, které dostala od židovských sociálních organizací, hlavne od americké Komise spolecné distribuce z New Yorku" (svazek I, str. 644). Této organizaci povolila nemecká vláda rídit v Berlíne svoji kancelár a to až do doby, dokud nevstoupili Americané do války. ICRC prohlásila, že stáhnutí jejích rozsáhlých podpurných operací pro židovské zajatce nebylo ze strany Nemecka, ale kvuli neprístupné spojenecké blokáde v Evrope. Vetšinu nákupu potravin byla uskutecnena v Rumunsku, Madarsku a na Slovensku.

ICRC udelila zvláštní pochvalu bohatým podmínkám, které až do její poslední návštevy v dubnu 1945 prevládaly v Terezíne. Tento tábor, "kde bylo z ruzných zemí deportováno 40 000 židu, byl pomerne privilegovaným ghettem" (svazek III, str. 75). Podle zprávy "delegáti komise mohli navštívit tábor v Terezíne, který byl jen pro židy a vládly tam zvláštní podmínky. Z informací, které posbírala komise, byl tento tábor založen jako experiment, který uskutecnili jistí vudcové Ríše... Tito muži si práli dát židum prostredky na založení komunálního života ve meste s jejich vlastní správou a možností skoro úplné autonomie... Dva vyslanci navštívili tento tábor 6. dubna 1945. Potvrdili príznivý dojem, který získali už behem první návštevy" (svazek I, str. 642).

ICRC také udelila pochvalu režimu Iona Antonesca ve fašistickém Rumunsku, kde mohla komise rozšírit svoji pomoc mezi 180 000 rumunských židu, a to až do dob sovetské okupace. Pomoc byla potom ukoncena a komise horce poznamenala, že se nikdy nepodarilo "poslat neco takového do Ruska" (svazek II, str. 62). Taková situace se vztahovala na mnoho nemeckých táboru po jejich "osvobození" Rusy. Poté, kdy bylo po zacátku sovetské okupace mnoho zajatcu evakuováno na západ, obdržela ICRC objemný príliv pošty z Osvetimi. Ale snahy Cerveného kríže poslat pomoc zajatcum, kterí byli v Osvetimi a zustali pod sovetskou kontrolou, byly marné. Avšak balíky s jídlem byly ješte poslány bývalým obyvatelum Osvetimi, kterí byli prevezeni do táboru jako Buchenwald a Oranienburg.

Jedna z nejduležitejších stránek zprávy cerveného kríže je, že objasnuje pravdivé príciny událostí, které se ke konci války v táborech nepochybne staly. Zpráva ríká: "V chaotických podmínkách, ve kterých se Nemecko behem invaze v posledních mesících války nacházelo, nedostaly tábory žádné zásoby jídla a hlad si vyžádal zvyšující pocet obetí. Nemecká vláda, sama znepokojená touto situací, naposled informovala ICRC 1. února 1945... V Breznu 1945 prinesly rozhovory mezi prezidentem ICRC a generálem S.S. Kaltenbrunnerem ješte rozhodnejší výsledky. Podporu mohla nadále poskytovat ICRC a do každého tábora byl povolán jeden vyslanec..." (svazek III, str. 83). Je jasné, že nemecké úrady i pres vetšinu problému maximálne ulehcovaly tuto strašnou situaci. Cervený kríž je celkem presný, když uvádí, že pomoc s jídlem byla v té dobe zastavena kvuli spojeneckému bombardování nemeckých transportu a v zájmu internovaných židu protestoval 15. brezna 1944 proti "barbarské vzdušné válce spojencu" (Inter Arma Caritas, str. 78). Kolem 2. ríjna 1944 varovala ICRC nemecké ministerstvo zahranicních vecí o hrozném úpadku nemeckého transportacního systému prohlášením, že podmínky hladomoru se pro lidi v Nemecku staly nezvratnými.

Co se týce teto podrobné trísvazkové zprávy, je duležité zduvodnit, že vyslanci Mezinárodního cerveného kríže nenašli v táborech v okupované Evrope, v tech, které byly pod správou Trojpaktu, ani jediný dukaz o úmyslné politice vyhlazování židu. Ani v jedné ze svých 1 600 stran nevzpomíná zpráva nejakou takovou vec, jako je plynová komora. Priznává, že židé, jako mnoho jiných národností zapletených do války, trpeli bídou a nedostatkem, ale jeho úplné mlcení o nejakém plánovaném vyvraždování je samo o sobe dostatecné vyvrácení mýtu o šesti milionech. Jako zástupci z Vatikánu, se kterými spolupracovali, tak i Cervený kríž považoval za nemožné, aby pripustili vykonávání genocidy, která se podle nekterých zdroju stala rozkazem dne.

Co se týce množství úmrtnosti, zpráva poukazuje, že vetšina židovských doktoru z táboru byla použita pri bojích na východní fronte, takže v roce 1945, když vypukla tyfová epidemie, nebyli k dispozici (svazek I, str. 204). Mimochodem, taktéž je casto tvrzeno, že masové popravy byly vykonávány v plynových komorách rafinovane zamaskovaných jako sprchy. Zpráva toto nepodložené tvrzení považuje za nesmysl. "Nejen prostory na umývání, ale i instalace pro koupelny, sprchy a pracovny byly delegáty prošetreny. Casto se museli dožadovat, aby udelali armatury ješte jednoduší a aby je opravili a nebo zvetšili" (svazek III. str. 594).

Tretí svazek zprávy cerveného kríže, kapitola c. III (I. Židovská civilní populace) se zabývá "pomocí, která byla dána židum, jenž byli na svobode", a tato kapitola celkem objasnuje, že do internacních táboru nebyli v žádném prípade umístneni všichni evropští židé, ale že nekterí z nich, i když byli vystaveni urcitým omezením, zustali soucástí civilního obyvatelstva. To ale prímo odporuje "dukladnosti" údajného "vyhlazovacího programu" a ve zfalšovaných Hoessových pametech se tvrdí, že Eichmann chtel se svojí posedlostí získat "každého žida, který byl v jeho dosahu". Napríklad o Slovensku, které mel na starost Dieter Wisliczeny, zpráva uvádí, že "povolení zustat v zemi mela velká cást židovské menšiny a v té dobe bylo Slovensko považováno za neco jako nebeské útocište pro židy a to hlavne pro ty, kterí pricházeli z Polska. Zdá se, že ti židé, kterí zustali na Slovensku, byli až do srpna 1944, kdy se tam uskutecnilo povstání proti nemeckým silám, v úplném bezpecí. I když je pravdou, že vydáním zákona z 15. kvetna 1942, který se týkal internování nekolika tisíc židu, tito lidé byli zadržováni v táborech s pomerne dobrým jídlem a ubytováním a zajatci mohli dobrovolne vykonávat placenou práci, jejíž podmínky a platové požadavky byly podobné tem na volném pracovním trhu" (svazek I, str. 646).

Nejenže se velký pocet z techto približne trí milionu vyhnul uveznení, ale emigrace židu pokracovala i behem války hlavne pres Madarsko, Rumunsko a Turecko. A co víc, emigraci z území, která predtím okupovali Nemci, ulehcila také Ríši, jako tomu bylo v prípade polských židu, kterí utekli do Francie ješte predtím, než bylo Polsko okupované. "Židé z Polska, kterí se nacházeli ve Francii a obdrželi vstupní vízum do Spojených státu, byli zadržováni nemeckými okupacními úrady, které pozdeji uznaly platnost asi trem tisícum cestovních pasu, které židum vydali konzultanti jihoamerických státu" (svazek I, str. 645). Tito židé byli jako budoucí americtí obyvatelé uvezneni v tábore pro americké cizince v jižní Francii ve meste Vittel.

Emigrace evropských židu zejména z Madarska pokracovala i behem války a nemecké úrady jí nekladly vubec žádné prekážky. "Až do brezna 1944," ríká zpráva cerveného kríže, "mohli židé, kterí meli vízum do Palestiny, svobodne opustit Madarsko" (svazek I, str. 648). I po nahrazení Horthyho vlády v roce 1944 (kvuli pokusu o prímerí se Sovetským svazem) vládou ješte víc závislou na nemeckých úradech emigrace židu ješte stále pokracovala. Komise ochranovala záruky Spojených státu i Británie, "aby všemi zpusoby podporovala emigraci židu z Madarska," a od vlády USA obdržela ICRC zprávu, kde stálo, že "Vláda Spojených státu... výslovne opakuje svoji záruku, že udelá prípravy na péci o všechny židy, kterí mají za soucasných okolností povolení odejít" (svazek I, str. 649).