Ve svojí knize Adolf Hitler, Colin Cross, který se k problémum této doby staví o mnoho inteligentneji, než jak je to zvykem, bystre zjištuje, že "Premistování židu a jejich zabíjení v case beznadejné válecné krize bylo z jakéhokoliv racionálního hlediska pohledu zbytecné" (str. 307). Presne tak, a z toho bodu se mužeme dobre zeptat na pravdepodobnost iracionalismu a zda to vubec bylo možné. Je pravdepodobné, že ke konci války, když Nemci bojovali o prežití na dvou frontách, by na míle preváželi miliony židu, aby podle predpokladu usporádali nákladná jatka ? Dopravení trech a nebo ctyr milionu židu jen do samotné Osvetimi (za predpokladu, že takové nafouklé množství existovalo, což není pravda), by se na nemecké transportacní možnosti uvalilo neprekonatelné bremeno, které by vysílilo podporování daleké ruské fronty. Transportování bájných šesti milionu a nevycíslitelné množství jiných národností do internacních táboru a jejich ubytování, oblecení a strava, by jednoduše paralyzovalo všechny vojenské operace. Není žádný duvod domnívat se, že úspešní Nemci by takto ohrozili svoji budoucnost.

Na druhé strane, rozumná transportace 363 000 veznu behem války do Osvetimi (množství, o kterém víme, že tam bylo zaregistrováno) dává smysl prinejmenším v pomeru k nuceným pracem, pro které tam byli dodávaní. Ve skutecnosti je jisté, že ze trech milionu židu v Evrope byly internovány ne víc jak dva miliony židu, a je pravdepodobné, že císlo se pohybuje kolem 1 500 000. Pozdeji ve Zpráve cerveného kríže uvidíme, že napríklad na Slovensku se uveznení v táborech vyhnula celá židovská populace, pricemž jiní byli umístneni ve spolecných ghettech jako v Terezíne. Krome toho deportací ze západní Evropy bylo o mnoho méne. Reitligeruv odhad, že z celkové populace 320 000 francouzských židu bylo deportováno jen okolo 50 000, už byl zmínen.

Otázka musí být položena i tak, zda bylo fyzicky možné znicit ty údajné miliony židu. Meli na to Nemci dost casu ? Je pravdepodobné, že by spalovali miliony lidí, když meli tak málo pracovních sil a každý vezen byl potrebný, aby se mohl zapojit do válecné výroby ? Bylo by to možné, za šest mesícu vyhubit milion lidí a zahladit po nich všechny stopy ? Dalo by se takové seskupení židu a jejich popravy udržet v tajnosti ? To jsou druhy otázek, na které by se kriticky myslící osoba mela zeptat. A velmi brzy objeví, že nejen statistické a dokumentacní dukazy, ale i jednoduchá logika znevažují bajku o šesti milionech.

I když to nebylo možné, aby se v nich zabíjely miliony lidí, povaha a možnosti koncentracních táboru byly obrovsky prehnané, aby mohlo být toto tvrzení aspon zdánlive duveryhodné. William Shirer v typicky lehkomyslné pasáži uvádí, že "Všechny ze triceti táboru hlavních nacistických koncentracních táboru byly tábory smrti" (viz str. 1150). To je úplná lež a ted ji neprijímají ani hlavní propagátori mýtu o vyhlazování. Shirer také cituje knihu od Eugena Kogona The Theory and Practice of Hell (Teorie a praxe pekla), New York, 1950, str. 227), která jako celkový pocet úmrtí ve všech táborech predkládá smešné císlo 7 125 000, presto Shirer v poznámce priznává, že je to "nepochybne vysoké".

Je pravdou, že spojenecká propaganda v roce 1945 tvrdila, že všechny koncentracní tábory, hlavne ty, které byly na území Nemecka, byly "tábory smrti", ale ne dlouho. K tomuto problému napsal významný americký historik Harry Elmer Barnes: "Tyto tábory smrti byly nejprve predložené v Nemecku, napríklad Dachau, Belsen, Buchenwald, Sachsenhausen a Dora, ale následne bylo dokázáno, že v techto táborech neexistovalo žádné systematické vyhlazovaní. Pozornost se potom obrátila na Osvetim, Treblinku, Belzec, Chelmno, Jonowska, Tarnow, Ravensbrück, Mauthausen, Breznia a Birkenau, což nevycerpává seznam, jehož délka se mení podle potreby" (Rampart Journal, léto 1967). To, co se stalo, bylo, že jistí celní pozorovatelé z britských a amerických okupacních vojsk v Nemecku zjistili, že mnoho obyvatel zemrelo behem posledních mesícu války na nemoci anebo hladem, ale konec koncu nenašli žádný dukaz o "plynových komorách". Výsledkem bylo, že východní tábory v ruské zóne, jako Osvetim a Treblinka, se náhle dostaly do popredí jako centrum vyhlazování (presto nikomu nebylo dovoleno je videt) a tato náchylnost pretrvává dodnes. V techto táborech se prý všechno odehrávalo, ale když je zahalila železná opona, nikdo nebyl schopný prozkoumat tato obvinení. Komunisti tvrdí, že v obrovských plynových komorách, které naráz pojmuly i 2 000 lidí, zemrely v Osvetimi ctyri miliony židu - a nikdo nemohl tvrdit opak.

A jaká je pravda o takzvaných "plynových komorách" ? Stephen F. Pinter, který jako právník pro Válecné oddelení Spojených státu sloužil v armáde v Nemecku a Rakousku šest roku po válce, udelal 14. cervna 1959 v rozsáhle cteném katolickém casopise Our Sunday Visitor následující výpoved:

"V Dachau jsem byl jako právní zástupce Válecného oddelení Spojených státu 17 mesícu po válce a mužu potvrdit, že v Dachau nebyla žádná plynová komora. To, co tam bylo návštevníkum a ohledávacum ukazované a nesprávne popsané jako plynová komora, bylo krematorium. Taky v žádném koncentracním tábore v Nemecku nebyla plynová komora. Bylo nám receno, že plynová komora je v Osvetimi, ale když to bylo v ruské okupacní zóne, nemeli jsme povolení jít tam vyšetrovat, nebot Rusové by to nedovolili. Z mých šesti poválecných roku strávených v Nemecku a Rakousku jsem byl schopen stanovit, že jisté množství zabitých židu tu bylo, ale tento pocet urcite nikdy nedosáhl císla milion. Povídal jsem si s tisíci židu, bývalých obyvatel koncentracních táboru v Nemecku a v Rakousku a v této veci se považuji za velmi kvalifikovaného".

Toto je príbeh, který se od obvyklé propagandy velmi odlišuje. Pinter má samozrejme velké znalosti o problému, ve kterém jsou krematoria predstavována jako plynové komory. Je to velmi frekventované, a protože v techto táborech nikdy neexistovaly plynové komory, zacal se používat zavádející výraz "plynová pec" s cílem poplést si plynovou komoru s krematoriem. Krematoria, samostatné pece podobné tem, jaké se používají i dnes, se používala jednoduše na zpopelnení tech osob, které v tábore zemrely z ruzných prirozených prícin, hlavne na infekcní nemoci. Tento fakt byl na záver dokázán i nemeckým arcibiskupem kardinálem Faulhaberem z Mnichova. Informoval Americany, že v zárí 1944 bylo behem náletu na Mnichov zabito 30 000 lidí. Toho casu požádal arcibiskup úrady, aby byla tela obetí zpopelnena v krematoriu v Dachau. Ale bylo mu bohužel receno, že tento plán nemuže být vykonaný; krematorium, které má jen jednu pec, nebylo schopné zvládnout kremaci tel obetí náletu. Proto je jasné, že si nemohlo poradit ani s 238 000 židovskými tely, která tam byla údajne zpopelnena. Aby se to dalo uskutecnit, muselo by být krematorium v nonstop provozu 326 roku a získalo by tím 530 tun popela.

Pocty obetí v Dachau jsou typickým príkladem zvelicování, které jsou od tehdy o dost upravené. V roce 1946 odhalil pametní desku Philip Auerbach, židovský státní kanclér bavorské vlády, který byl odsouzen za zproneveru penez, o kterých tvrdil, že to je odškodné pro židy, pricemž tyto osoby ve skutecnosti neexistovaly. Na desce stálo: "Tato plocha je památná jako svatostánek 238 000 osobám, které tu byly spáleny". Od tehdy se oficiální pocet obetí musel pravidelne posouvat smerem dolu a ted stojí na císle 20 600, z nehož vetšina zemrela ke konci války na tyfus a hladem. Toto snižování k deseti procentum puvodního poctu bude nepochybne pokracovat a jednoho dne se uplatní i pri celkovém vymyšleném císle šest milionu.

Dalším príkladem velkých oprav je soucastný odhad osvetimských obetí. Absurdní tvrzení o trech anebo ctyrech milionech už nejsou prijatelná ani pro Reitlingera. Celkový pocet obetí ted odhaduje na 600 000; a i když je toto císlo stále extrémne zvelicené, je to duležité ubrání a dají se ocekávat i další postupy. Sám Shirer cituje poslední Reitlingeruv odhad, ale to se neshoduje s jeho drívejším tvrzením, že polovina z toho poctu, okolo 300 000 madarských židu, byla údajne "zabita za 46 dní" - nejvetší príklad nejnespolehlivejšího nesmyslu, který je k této veci napsaný.

To, že ke konci války zahynulo v chaotických podmínkách nekolik tisíc obyvatel tábora, nás privádí k otázce o jejich podmínkách behem války. Ty byly v nespocetných knihách velmi hrozného a ošklivého druhu schválne zfalšovány. Zpráva Cerveného kríže, prozkoumaná pozdeji, na záver ukazuje, že behem války byly tábory rádne rízené. Pracující obyvatelé dostávají i behem roku 1943 a 1944 denní dávku ne méne jak 2 750 kalorií, což je víc než dvojnásobek prumerné civilní dávky v okupovaném Nemecku po roce 1945. Obyvatelstvo bylo pod pravidelnou zdravotní pécí a ti, kterí vážne onemocneli, byli preloženi do nemocnice. Narozdíl od sovetských táboru všichni obyvatelé mohli dostat od Speciální podpurné divize cerveného kríže balík s jídlem, oblecením a lékarským materiálem. Úrad verejné žaloby vedl dukladne vyšetrení každého prípadu kriminálního charakteru a ti, kterí byli uznáni nevinnými, byli osvobozeni z obvinení a ty, kterí byli uznaní jako vinní z težkých trestných cinu, odsoudil vojenský soud a nakonec byli popraveni. V kolbenských federálních archivech je Himmleruv príkaz z ledna 1943 týkající se poprav a souhlasí, že "žádná brutalita není dovolená" (Manvell & Frankl, viz str. 312). Príležitostne se udála nejaká brutalita, ale takové prípady okamžite peclive prozkoumal soudce S.S. Konrad Morgen z Úradu ríšské kriminální policie, jehož prací bylo vyšetrovat nesrovnalosti v ruzných táborech. Sám Morgen obžaloval buchenwaldského velitele Kocha z výtržnosti v jeho tábore a na tento proces byla prizvána i nemecká verejnost. Je duležité, že Oswald Pohl, správce systému koncentracních táboru, se kterým bylo v Norimberku tak hrube zacházeno, se priklánel k potrestání Kocha trestem smrti. Ve skutecnosti odsoudil soud S.S. Kocha na smrt, ale byla mu místo toho dána možnost sloužit na ruské fronte. Avšak predtím, než to mohl udelat, princ Waldeck, krajský vudce S.S., vykonal jeho popravu. Tento prípad je dostatecným dukazem toho, s jakou vážností se S.S. dívalo na nepotrebnou brutalitu. Behem války se kvuli zabránení výtržnostem vedlo nekolik podobných soudních žalob S.S. a pred rokem 1945 se vyšetrovalo víc jak 800 prípadu. Morgen v Norimberku svedcil, že o prevládajících podmínkách v tábore osobne diskutoval se stovkami jejich obyvatel. Zjistil, že ohledne nemocnice tam byly nejaké menší pripomínky a všiml si, že tempo a výkon byly pri nucených prácích o moc nižší než mezi nemeckými obcanskými zamestnanci.

Pinterovy dukazy a dukaz kardinála Faulhabera byly predloženy tak, aby znevážily obvinení o vyhlazování v Dachau a abychom videli, jak pocet obetí tohoto tábora postupne klesá dolu. Ve skutecnosti muže být tábor v Dachau, nedaleko Mnichova, brán jako prumerný príklad internacních míst. Nucená práce v továrnách a dílnách byla každodenním úkolem, ale komunistický vudce Ernst Ruff ve svém prísežném prohlášení z 18. dubna 1947 v Norimberku svedcil, že zacházení s vezni behem popsaných prací jako i v celém tábore Dachau zustalo lidské. Tajný polský vudce Jan Piechowiak, který byl v Dachau od 22. kvetna 1940 až do 29. dubna 1945, také 21. kvetna 1946 svedcil, že se s vezni dobre zacházelo, a že táboroví zamestnanci S.S. byli "disciplinovaní". Berta Schirotschin, která behem války pracovala v potravinárské službe v Dachau, svedcila, že až do roku 1945, i pres zvyšující se bídu v Nemecku, pracující obyvatelé dostávají každé ráno o 10. hodine svacinu.

Ve všeobecnosti stovky prísežných prohlášení z Norimberku svedcí o lidských podmínkách, které prevládaly v koncentracních táborech; ale duraz se stále kladl jen na ty, které na nemecké velení vrhaly zlý stín a mohly být použité pro cílenou propagandu. Studia dokumentu také ukazují, že židovští svedci, kterí se pohoršovali nad jejich deportací a umístení ve vezenských táborech, meli skon obrovsky zvelicovat tvrdost jich podmínek, pricemž clenové jiných národností, kterí tam byli internováni z politických prícin již výše uvedených, poskytli ve všeobecnosti ješte kolísavejší obraz. V mnoha prípadech vezni, jako napríklad Charlotte Bormannová, jejichž zážitky se neshodovaly s popisem, který byl predložený v Norimberku, nebyli pripušteni ke svedectví.

Klidná situace, která prevládala v nemeckých koncentracních táborech, se pomalu v posledních strašných mesících roku 1945 hroutila. Zpráva Cerveného kríže z roku 1948 vysvetluje, že nálety spojencu paralyzovaly transportacní a komunikacní systémy Ríše, takže se do táboru nedostávalo žádné jídlo a hlad si vyžádal narustající pocet obetí nejen ve vezenských táborech, ale i mezi nemeckým obyvatelstvem. Tato hrozná situace v tábore byla doprovázena velkou hustotou obyvatel a z toho vyplývajícím vypuknutím tyfové epidemie. Prelidnení bylo výsledkem toho, že vezni z východních táboru, napríklad z Osvetimi, byli pred ruským postupem evakuováni na západ. Kolony takových unavených lidí prišly do nekolika nemeckých táboru jako Belsen a Buchenwald, které se samy nacházely ve stavu velkých težkostí. V techto mesících byl hlavní belsenský tábor, nedaleko mesta Brémy, v chaotických podmínkách a Himmleruv lékar Felix Kersten, antinacista, vysvetluje, že neštastné pojmenování "tábor smrti" znamenalo jedine zurení tyfové epidemie, která tam vypukla v breznu 1945 (Memoirs 1940 - 1945 (Pameti 1940 - 1945), Londýn, 1956). Tyto strašlivé podmínky si nepochybne vyžádaly nekolik tisíc obetí na životech a tyto podmínky jsou ukazovány na fotografiích s vysílenými lidskými bytostmi a hromadami mrtvol, které propagandisté s potešením ukazují s tvrzením, že to jsou obeti "vyhlazování".

Prekvapující cestná zpráva o situaci v Belsenu se v roce 1945 objevila v Dejinách druhé svetové války (svazek 7, c. 15) od Russela Bartona, tehdejšího správce a konzultanta psychiatra v nemocnici Severalls v Essexe, který po válce jako medik strávil v tábore jeden mesíc. Jeho prohlášení žive zobrazuje skutecné príbehy o úmrtnosti, která se ke konci války v takových táborech vyskytovala a jak k temto extremním podmínkám, které tam prevládaly, došlo. Dr. Barton vysvetluje, že když v roce 1945 prevzal velení v Belsenu, "tak si myslel, že v tábore byly nejaké ukrutnosti", krome disciplíny a težké práce. "Mnoho lidí" píše Dr. Barton, "popsalo podmínky veznu tak, aby schválne poškodili Nemce... Obyvatelé táboru horlive citovali príklady brutality a zanedbávání a novinári z ruzných zemí, kterí tábor navštevovali, podávali tamní situaci podle potreby propagandy u nich doma."

Avšak Dr. Barton objasnuje, že podmínkám hladovení se za techto okolností nedalo vyhnout a že se odehrávala jen v mesících v roce 1945. "Z rozhovoru s vezni se zdálo, že podmínky v tábore nebyly až do konce roku 1945 až tak zlé. Mezi borovicovými stromy byly postaveny chatrce, z nichž byla každá zaopatrena laboratoremi, umyvadly, sprchami a pecemi na topení." Prícina nedostatku jídla je také vysvetlena: "Nemeckými dustojnickými lékari mi bylo receno, že behem nekolika mesícu bylo dovážení potravy do tábora složité. Na všechno, co se pohnulo, byla s nejvetší pravdepodobností shozena bomba... Byl jsem prekvapený, když jsem našel záznamy staré dva a nebo tri roky, kde stálo, že každý den se tam varila obrovská množství jídel. Od té doby jsem byl presvedcený, narozdíl od populárního názoru, že tam nikdy neexistovala politika úmyslného vyhlazování. Proc potom tolik lidí trpelo na podvýživu ?... Hlavní príciny takového stavu byly v Belsenu nemoci, velké prelidnení, nedostatek zákonu a porádku ve vnitrních chatrcích a nedostatek zásoby jídla, vody a léku". Nedostatek porádku, který vedl k výtržnostem pri rozdelování jídla, potlacili Britové palbou z automatických zbraní a ukázáním síly, když se britské tanky a obrnená vozidla dostaly do tábora.

Krome toho, za techto okolností neodvratných smrtí, Glyn Hughes odhaduje, že asi "dalších tisíc bylo zabito kvuli dobrote anglických vojáku, kterí jim dávali vlastní prídely a cokolády." Jako muž, který byl v Belsenu, si Dr. Barton velmi dobre uvedomuje lži bajek o koncentracních táborech a uzavírá: "Pokoušejíc se odhadnout príciny toho, co se odehrávalo v Belsenu, se musíte mít na pozoru pred hrozným popisem pro cíle propagandy, která ukazuje masy vyhladovelých tel." Mluvit o techto podmínkách "naivne v termínech ´dobrý´ a nebo ´zlý´ znamená ignorovat základní skutecnosti..."

Nejen že byly takové situace jako ty v Belsenu hanebne využívané k cílené propagande, ale tato propaganda také používala úplne zfalšované fotografie a filmy o ukrutnostech v táborech. Ve skutecnosti se extrémní belsenské podmínky odehrávaly ve velmi málo táborech, vetšinu táboru ty nejvetší težkosti nepostihly a jejich obyvatelé prežili v dobrém zdraví. Jako výsledek byly na zvelicování používány falzifikáty. Ohromující príklad takového falzifikátu byl 29. ríjna 1948 odhalený v britském listu Catholic Harald. Stálo tam, že v Casseli, kde byl každý dospelý Nemec prinucený videt film o "hruzách" v Buchenwaldu, videl jeden doktor z Goettigenu sám sebe na plátne, jak si prohlíží obeti. Ale on sám v Buchenwaldu nebyl. Po chvíli prekvapení usoudil, že to, co videl, byla cást filmu natocená po otresném spojeneckém náletu na Dráždany z 13. února 1945, kde dotycný doktor pracoval. Tento film byl 19. ríjna 1948 promítaný v Casseli. Po náletu na Dráždany, který zabil rekordních 135 000 lidí, hlavne žen a detí na úteku, byla behem nekolika týdnu pálena tela obetí v jamách, do kterých se vešlo asi 400 až 500 lidí. To byly scény, které mely pocházet z Buchenwaldu a které doktor poznal.

Falšování fotografií o ukrutnostech z válecných dob není novinka. Pro širokou informaci se ctenári doporucuje precíst kniha Arthura Ponsonbyho Falsehood in Wartime (Lži o válecných dobách), Londýn, 1928), která odhaluje zfalšované fotografie o nemeckých ukrutnostech z 1. svetové války. Ponsonby uvádí výmysly jako "továrna na lidské mrtvoly" a "bezruká belgická dvojcata", které podezrele pripomínají propagandu o nacistických "ukrutnostech". F. J. P. Veale ve své knize vysvetluje, že falešný "hrnec s lidským mýdlem", který v Norimberku celkem vážne predložila ruská obžaloba, byl výmysl, který se ztotožnoval s britskou fámou o "továrne na lidské mrtvoly", ve které prý Nemci jako upíri získávali ze zpracovaných mrtvol ruzné výrobky (Veale, viz str. 192). Za toto obvinení se musela britská vláda po roce 1918 omluvit. V roce 1945 znovu ožilo v príbehu o stínítkách vyrobených z lidské kuže, což bylo presne tak falešné, jako i sovetské "mýdlo z lidí". Ve skutecnosti podávají Manvell a Frankl neochotne priznání, že dukaz o stínítkách z buchenwaldského procesu "se pozdeji ukázal jako pochybný" (Neporovnatelný zlocin, str. 84). Jistý Andreas Pfaffeberger to uvedl ve svém "prísežnému prohlášení". O tomto druhu dukazu jsme už mluvili, ale generál Lucius Clay v roce 1948 pripustil, že prísežná prohlášení používaná na procesech se po dukladném prozkoumání ukázala jako velké žvásty.

Vynikající práci o zfalšovaných fotografiích o ukrutnostech týkajících se mýtu o šesti milionech odvedl Udo Walendy ve svojí knize Bild ´Dokumente´ für Geschichtsschreiburg? (Obrazové ´dokumenty´ pro psaní historie?), Vlotho/Weser, 1973) a z velkého množství uvedených príkladu predstavujeme jeden i v této knize. Puvod první fotografie je neznámý, ale ta druhá je fotomontáž. Bližší prozkoumání okamžite odhaluje, že stojící postavy byly prevzaty z první fotografie a pred ne byla položena hromada mrtvol. Stena byla premístena a takto vznikla úplne nová hruzná "fotografie". Tento do nebe volající podvod se objevuje na 341. strane knihy R. Schnabela o S.S., Macht ohne Moral: eine Dokumentation über die S.S. (Moc bez morálky: dokumentace o S.S.), Frankfurt, 1957), s nadpisem "Mauthausen" (Walendy uvádí ješte dalších osmdesát príkladu v schnabelove knize). Stejná fotografie se objevila v Proceedings of the International Military Tribunal (Spisy Mezinárodních válecných tribunálu), svazek XXX, str. 421), se stejným cílem ukázat tábor Mauthausen. Taky je bez jakéhokoliv overení použita Eugenovem Aroneanuovem v dokumentech F. 321 pro Mezinárodní norimberský tribunál Konzentrationlager (Koncentracní tábor); Heinzovem Kühnichovem KZ - Staat (Stát koncentracních táboru), Berlín, 1960, str. 81); Václavem Bedrychem Mauthausen (Praha, 1959); a v knize Roberta Neumanna Hitler - Aufstieg und Undergana des Dritten Reichtes (Hitler - vzestup a pád Tretí Ríše), Mnichov, 1961).