S príchodem války se situace, co se týká židu, drasticky zmenila. Není moc známé, že svetové židovstvo se samo prohlásilo za bojující stranu ve 2. svetové válce, a to byl pro Nemce dostatecný duvod k internaci židovského obyvatelstva jako neprátelské síly. 5. zárí 1939 Chaim Weizmann, hlavní sionistický vudce, vyhlásil jménem židu na celém svete válku Nemecku a prohlásil, že "židé stojí na strane Velké Británie a budou bojovat na strane demokratu... Židovské zastupitelstvo je pripraveno dát urychlene vše do porádku, aby použilo sílu židovských mužu, technické schopnosti, prostredky, atd...." (Jewish Chronicle (Židovská kronika), 8. zárí 1939).

Všichni židé byli oznaceni za agenty, kterí chtejí vést proti Nemecké ríši válku, a to melo za následek, že Himmler a Heydrich nakonec zacali s politikou internace. Stojí za to poznamenat, že Spojené státy a Kanada zacaly internovat do zajateckých táboru všechny japonské cizince a obyvatele japonského puvodu ješte pred tím, než Nemci uplatnili stejné obranné opatrení vuci židum. Krome toho neexistuje žádný dukaz a nebo prohlášení o jejich neloajálnosti, takové jaké ucinil Weizmann. Britové také internovali behem Burské války všechny ženy a deti z celkové populace, což melo za následek, že jich mnoho zemrelo a dodnes ješte nebyli Britové v žádném smyslu obvineni ze zámerného vyhlazování Buru.

Uveznení židu z okupovaných evropských území melo z nemeckého pohledu sloužit dvema cílum. První byl zabránit nepokojum a podvratným cinnostem. Himmler 11. ríjna 1942 informoval Mussoliniho, že nemecká politika vuci židum se z duvodu vojenské bezpecnosti ve válecném období zmenila od základu. Stežoval si, že židé v okupovaných oblastech vedli partyzánskou válku, vykonávali sabotážní a špionážní cinnost a toto tvrzení potvrdila i oficiální sovetská zpráva, která byla predána Raymondovi Arthurovi Davisovi, kde se uvádelo, že v Jugoslávii bojovalo s Titem minimálne 35000 židu jako partyzáni. To melo za následek, že židé byli transportováni do streženého území a zadržovacích táboru, jak do Nemecka, tak po breznu 1942 hlavne do Generálního gouvernementu v Polsku.

Jak válka pokracovala, politika se odvíjela od veznených židu, jejichž práce se využívala na vojenské úcely. Hlavní je otázka práce, jestliže vezmeme do úvahy údajný plán genocidy židu, nebot už jen na základe samotné logiky by to pozdeji melo za následek nejnesmyslnejší plýtvání pracovní silou, casu a energie, pricemž se na dvou frontách bojovalo o prežití. Myšlenka povinných prací získala prevahu nad nemeckými plány židovské emigrace práve po útoku na Rusko. Protokol ze 17. dubna mezi Hitlerem a madarským regentem Horthym ukazuje, že nemecký vudce osobne požádal Horthyho o vzdání se 100 000 madarských židu ve prospech prací na plánu Luftwaffe o "honbe za letadly" v case, kdy se pocet vzdušných náletu na Nemecko zvyšoval (The Final Solution (Konecné rešení), Berlín, 1956, str. 478). To se stalo v dobe, kdy meli už údajne vyhlazovat židy, ale Hitlerova žádost jasne dokazuje, že hlavním cílem bylo zvýšit pocet pracovních sil.

V souladu s tímto programem se koncentracní tábory ve skutecnosti staly prumyslovými komplexy. V každém tábore, kde byli židé a jiné národnosti uvezneni, byly rozsáhlé prumyslové továrny, které zásobovaly Nemce po vojenské stránce - napríklad továrna na výrobu gumy Buna v Bergen-Belsenu, I.G. Farben Industrie v Osvetimi a elektronická firma Siemens v Ravensbrücku. V mnoha prípadech se v koncentracních táborech používaly zvláštní bankovky, které se vydávaly jako mzda za práci a umožnovaly veznum nakupovat v táborových obchodech vetší zásoby potravin. Nemci chteli, aby se jim ze systému koncentracních táboru vrátilo co nejvíc ekonomických prostredku, což je úplne v rozporu s nejakým plánem vyvraždit miliony lidí. Ekonomický a administrativní úrad S.S., v jehož cele stál Oswald Pohl, mel za úkol postarat se o to, aby se koncentracní tábory staly hlavními prumyslovými výrobci.

Avšak viditelné faktory jsou i ty, že i ve válecných letech se Nemci stále snažili pokracovat v uskutecnení politiky židovské emigrace. Pádem Francie v roce 1940 se nemecké vláde naskytla možnost rokovat s Francouzi o preprave evropských židu na Madagaskar. Srpnové memorandum státního kanclére nemeckého ministerstva zahranicí Luthera roku 1942 ukazuje, že tato rokování vedl mezi cervencem a prosincem 1940, když byla potom Francouzy ukoncena. Obežník Lutherova oddelení z 15. srpna 1940 ukazuje, že detaily nemeckého plánu vypracoval Eichmann, nebot jsou podepsané jeho asistentem Denneckerem. Ve skutecnosti byl Eichmann poverený sestavením detailního madagaskarského plánu a Dannecker byl zamestnaný výzkumem na francouzském ministerstvu kolonizace (Reitliger, The Final Solution (Konecné rešení), str. 77). Návrhy z 15. srpna znely, že Interevropská banka by v prubehu fázového programu financovala emigraci ctyr milionu židu. Lutherovo memorandum z roku 1942 ukazuje, že Heydrich do konce srpna dostal Himmlerovo schválení plánu a že ho taky predložil Göringovi. To se presne dotýká Hitlerova souhlasu, nebot už 17. srpna se Hitleruv tlumocník Schmidt odvolal Mussolinimu na Hitlerovo nabádání se slovy, že "nekdo by mel na Madagaskaru založit stát Izrael" (Schmidt, Hitler´s Intepreter (Hitleruv tlumocník), Londýn, 1951, str. 178).

I když Francouzi v prosinci 1940 prerušili rokování o Madagaskaru, Poliakov, reditel Centra židovské dokumentace v Paríži, pripouští, že Nemci se i tak zabývali plánem a že Eichmann jím byl po dobu roku 1941 zaneprázdnený. Nakonec se to kvuli vývoji války stalo nepraktické, hlavne po ruské invazi a 10. února 1942 podalo ministerstvo zahranicí informaci, že plán byl docasne odložen. Toto rozhodnutí poslané na ministerstvo zahranicí Lutherovým asistentem Rademacherem je velmi duležité, nebot nezvratne dokazuje, že výraz "konecné rešení" znamená jen židovskou emigraci, a že transport do východních ghett a koncentracních táboru jako Osvetim mel jen povahu alternativního evakuacního plánu. Ve zpráve se píše: "Válka se Sovetským svazem zatím vytvorila pro konecné rešení možnost disponovat novým územím. To melo za následek, že Führer rozhodl, že židé nebudou vystehováni na Madagaskar, ale na východ. Od této chvíle se už Madagaskar nebude používat ve spojitosti s konecným rešením" (Reitlinger, str. 79). Podrobnosti tohoto vystehování byly rozebrány o mesíc drív na konferenci ve Wansee, kterou probereme pozdeji.

Oba dva, Reitlingen i Poliakov, vyvodili absolutne nepodložená tvrzení, predpokládajíc, že když byl madagaskarský plán odložen, tak Nemci museli jiste myslet na "vyhlazení". Jen o mesíc pozdeji, 7. brezna 1942, napsal Goebbels prohlášení, ve kterém uvedl madagaskarský plán jako "konecné rešení" židovské otázky (Manvell & Franklin, Dr. Goebbels, Londýn, 1960, str. 165). Zatím souhlasil s "koncentrováním židu na východe". Pozdeji Goebbelsovo prohlášení také zduraznuje deportaci na východ (tzv. polský Generální gouvernement) a klade duraz na potrebu tamejších nucených prací. Jen co vystehování na východ zacalo, použití židovské práce se stalo hlavní složkou operace. Z výše uvedeného celku jasne vyplývá, že výraz "konecné rešení" se používá jak na Madagaskar, tak i na východní oblasti, a proto znamená jen deportaci židu.

I pozdeji, jako v kvetu 1944, byli Nemci pripraveni povolit emigraci z Evropy jednomu milionu židu. Vysvetlení tohoto návrhu podává ve své knize Die Geschichte von Joel Brand (Príbeh Joela Branda, Kolín, 1956) Alexander Weissberg, prominentní sovetský židovský vedec deportovaný behem Stalinových cistek. Weissberg, který strávil válku v Krakove a tak ocekával, že ho Nemci umístí do koncentracního tábora, vysvetluje, že na speciální Himmlerovo povolení vyslal Eichmann budapeštského židovského vudce Joela Branda do Istanbulu s návrhem pro spojence dovolit behem války presun jednoho milionu židu z Evropy. (Když se má "vyhlazovatelským" spisovatelum verit, v kvetnu 1944 zustal už jen sotva jeden milion židu.) Gestapo priznalo, že transportace židu mela za následek velké težkosti na nemeckém válecném úsilí, ale byli ochotni pristoupit na ne jen pod podmínkou jejich výmeny za 10 000 plošinových veznu, kterí by se používali výhradne jen na ruské fronte. Bohužel, plán nevyšel: Britové udelali záver, že Brand musí být nebezpecný nacistický agent, a tak ho v Caire uveznili, pritom tisk jeho návrh popírá jako nacistický trik. Winston Churchill, i když hlásal, že zacházení s madarskými židy bylo asi "nejvetším a nejstrašnejším zlocinem, jaký byl spáchán v celosvetové historii", pricemž všem rekl, i Chaimovi Weizmannovi, že Brandovu nabídku nemohl prijmout, nebot by to znamenalo zradu vuci ruským spojencum. I když plán neprinesl žádné ovoce, dokonale ukazuje, že žádné uskutecnené "úplné" vyhlazení by nedovolilo emigrovat jednomu milionu židu, a také dokazuje, jak nesmírne duležití byli židé v nemeckém válecném snažení.