Bez jakýkoliv pochybností je nejduležitejší a nejpravdivejší studií o otázce vyhlazování práce francouzského historika profesora Paula Rassiniera. Pozoruhodná hodnota jeho práce spocívá v tom, že Rassinier sám poznal život vezne v nemeckém koncentracním tábore a také, že jako socialistického intelektuála a antinacistu ho nemuže nikdo obvinit z toho, že by obhajoval Hitlera a národní socialismus. Až do svojí smrti v roce 1966 strávil Rassinier svoje poválecné roky obhajováním spravedlnosti a historické pravdy a výzkumem, který vyložene odmítal mýtus o šesti milionech a legendy o nacistickém démonismu.

Od roku 1933 až do roku 1943 byl Rassinier profesorem historie na College d´enseignement v Belforte, na akademii de Besancon. Behem války se zapojil do odbojové cinnosti, až dokud ho 30. ríjna 1943 nezatklo Gestapo a potom byl až do roku 1945 umístnený v koncentracním tábore Buchenwald a Dora. Ke konci války dostal v Buchenwaldu tyfus, který tak podlomil jeho zdraví, že už dál nemohl pokracovat v ucení. Po válce byl Rassinier odmenený vyznamenáním Medaille de la Résistance a Reconnaisance Francaise a byl ve francouzské komore poslancu, ze které ho v listopadu 1946 vyhnali komunisti.

Rassinier se potom pustil do své významné práce, která se zabývala systematickou analýzou údajných krutostí Nemcu behem války, ale hlavne domnelým "vyhlazováním" židu. Jeho díla jsou samozrejme velmi málo známá; jen zrídka byly jeho práce preloženy do jiných jazyku a v anglictine se neobjevila ani jedna jeho práce. Jeho nejduležitejší díla jsou: Le Mensonge d´Ulysse (Odysea lži, Paríž, 1949), prozkoumání podmínek v koncentracních táborech, které byly založeny na jeho vlastních zkušenostech; a Ulysse trahi par le Siens (1960), pokracování, které nadále odmítalo podvody propagandy týkající se koncentracních táboru. Jeho velkolepá práce byla zakoncena dvema záverecnými pracemi, Le Véritable Procés Eichmann (1962) a Le Drame des Juifs européen (1964), ve kterých Rassinier pomocí peclivých statistických analýz odhaluje necestné a nedbalé prekrucování faktu o osudu židu. Poslední práce se také zabývá politickou a financní duležitostí legendy o vyhlazování a izraelským a komunistickým vykoristováním s jeho pomocí.

Jednou z mnohých zásluh Rassinierovy práce je vyvrácení mýtu o celkové nemecké "zkaženosti"; s nicivou sílou odhaluje, jak byla historická pravda zahlazena a nahrazena neproniknutelnou oponou partyzánské propagandy. Jeho zkoumání nakonec ukazuje, že osud židu behem 2. svetové války, jednou a pro vždy osvobozený od zkreslení a zmenšený do správných rozmeru, ztrácí svuj chvástající se "objem" a už se na nej dívá jako na jeden z mnohých skutku v o mnoho vetší a širší tragédii. Na svém rozsáhlém prednáškovém turné po Západním Nemecku na jare 1960 zduraznil profesor Rassinier svému nemeckém publiku, že už je nejvyšší cas na znovuzrození pravdy o legende vyhlazování, a že sami Nemci by s tím meli zacít co nejdrív, než se toto nepodložené tvrzení stane úplne neodstranitelnou skvrnou na jméne Nemecka v ocích celého sveta.

Rassinier nazval svoji první knihu Odyssea lží jako prirovnání ke skutecnosti, že cestovatelé se stále vracejí s neuveritelnými príbehy a až do svojí smrti vyšetroval všechny príbehy literatury o vyhlazování a pokoušel se vystopovat jejich autory. Ihned vyvrátil extravagantní tvrzení Davida Rousseta o plynových komorách v Buchenwaldu, která byla uvedena v knize The Other Kingdom (Jiné království, New York, 1947), a jako bývalý obyvatel Buchenwaldu Rassinier dokázal, že tam neexistovaly žádné takové veci (Le Mensoge d´Ulysse, viz str. 209). Rassinier také vystopoval Abbého Jean-Paula Renarda a zeptal se ho, jak muže s jistotou tvrdit ve své knize Chaines et Lumieres, že Buchenwaldu byly v cinnosti plynové komory. Renard odpovedel, že o jejich existenci mu rekli jiní a i presto chtel vystupovat jako svedek o vecech, které nikdy nevidel (viz. str. 209).

Rassinier také prošetril tvrzení Denisy Dufournierové v její knize Ravensbrück: The Women´s Camp of Death (Ravensbrück: Ženský tábor smrti, Londýn, 1948) a znovu zjistil, že autorka nemá o plynových komorách žádný jiný dukaz, krome nejasných "bludu", o kterých Charlotte Bormannová uvedla, že je schválne rozširovali komunistictí politictí vezni. Podobné prošetrení bylo vykonané i s knihami This was Auschwitz: The Story of a Murder Camp (Londýn, 1946) od Philipa Friedmana a The Theory and Practice of Hell (New York, 1950) od Eugena Kogona a zjistil, že ani jeden z techto autoru se nemuže prokázat autentickým svedkem, který by v Osvetimi videl na vlastní oci plynovou komoru a ani tito autori nevideli nikdy v živote nejakou takovou vec. Rassinier vzpomíná Kogonovo tvrzení, že nebohý bývalý vezen Janda Weiss rekl Kogonovi mezi ctyrmi ocima, že v Osvetimi videl na vlastní oci plynovou komoru. Ale samozrejme, když byla tato osoba po smrti, Rassinier nebyl schopný prošetrit toto tvrzení. Ovšem byl schopný bavit se s Benediktem Kautskym, autorem knihy Teufel und Verdammte, který tvrdil, že v Osvetimi prý byly vyvraždeny miliony židu. Avšak Kautsky jen priznal, že to napsal ve své knize, a vymluvil se, že toto tvrzení je založené na tom, co mu "rekli" jiní.

Další autorem knih o vyhlazování je Miklos Nyizli a jeho kniha Osvetimský doktor, ve které se nachází mnoho zfalšovaných faktu a evidentní protirecení a nejhanebnejší lži ukazují, že autor mluví o místech, která s nejvetší pravdepodobností nikdy nevidel (Le Drame des Juifs européen, str. 52). Podle tohoto "Osvetimského doktora" bylo behem ctyr a pul roku každý den vyhubeno 24 000 obetí, což je obrovský postup z 24 000 vyhlazených každý den behem dvou a pul roku podle Olgy Lengyelové. Do roku 1945 by to znamenalo 41 milionu obetí, dvaapulkrát víc, než jaká byla celosvetová predválecná židovská populace. Když se Rassinier pokoušel vypátrat tohoto divného "svedka", bylo mu receno, že "krátce pred vydáním knihy zemrel". Rassinier je presvedcený, že to není nic jiného než vymyšlená postava.

Od války Rassinier cestoval po Evrope, aby našel nekoho, kdo behem 2. svetové války videl v nemeckých koncentracních táborech na vlastní oci vyhlazování v plynové komore, ale nikdy takovou osobu nenašel. Zjistil, že ani jeden z autoru, kterí obvinovali Nemce z vyhlazení milionu židu, nevidel nikdy žádnou plynovou komoru, a už vubec ne v cinnosti, a ani jeden z techto autoru se nemuže prokázat svedkem, který by neco takového videl na vlastní oci. Bývalí vezni jako Renard, Kautsky a Kogon nikdy nezakládali svá tvrzení na tom, co oni sami videli, ale stále jen na tom, co "slyšeli" od jiných, vždy ze "spolehlivých" zdroju, které jsou zvláštní shodou pokaždé mrtvé, takže nejsou stavu potvrdit a nebo vyvrátit jejich tvrzení.

Urcite ten nejduležitejší fakt, který vychází najevo a o kterém není vubec žádných pochyb, je dukaz o vyložených podvodech s "plynovými komorami". Vážná vyšetrování vykonaná prímo v táborech s urcitostí ukazovala, že pres prohlášení "svedku" jmenovaných výše, v nemeckých táborech Buchenwald, Bergen-Belsen, Ravensbrück, Dachau, Dora anebo Mauthausen neexistovaly žádné plynové komory. Tento fakt, na který jsme už poukazovali, predložil Stephen Pinter a prijal ho i Institut soucastné historie v Mnichove. Ale Rassinier poukazuje, že i presto na Eichmannove procesu tito "svedkové" znovu tvrdili, že v Bergen-Belsenu videli vcházet vezne do plynové komory. Co se týce východních táboru v Polsku, Rassinier ukazuje, že jediným dukazem potvrzujícím existenci plynových komor v táborech Treblinka, Chelmno, Belzec, Majdanek a Sobibor jsou již výše vzpomenuté neduveryhodné pameti Kurta Gersteina. Puvodní tvrzení, pozdeji odvolané, uvádelo absurdních 40 milionu lidí vyhlazených behem války, pricemž v jeho prvních podepsaných pametech pocet snížil na 25 milionu. Další snížení bylo vykonáno v druhých pametech. Autenticnost techto dokumentu byla tak pochybná, že je neprijal ani Norimberský soud, presto jsou ješte stále v obehu ve trech rozdílných verzích, jedna v nemcine (distribuované na školách) a dve ve francouzštine, ale ani jedna se neshoduje s tou druhou. Nemecká verze vystupovala na Eichmannove procesu v roce 1961 jako "dukaz".

Nakonec Rassinier prenáší pozornost na duležité priznání Dr. Kuboveho, reditele Centra soucastných židovských dokumentací v Tel-Avivu, udelané 15. prosince 1960 v La Terre Retrouvée. Dr. Kubovy priznává, že od Hitlera, Himmlera, Heydricha a nebo Göringa neexistuje ani jediný rozkaz k vyhlazování (Le Drame des Juifs européen, str. 31,39).

Co se týce strašidelné propagandy o šesti milionech, profesor Rassinier ji odmítá na základe extrémne detailních statistických analýz. Poukazuje, že toto císlo bylo klamne založené na jedné strane kvuli nafouknutí predválecné židovské populace s tím, že všechny emigrace a evakuace byly ignorovány, a na strane druhé také kvuli stejné ignoraci poctu pozustalých v roce 1945. Takové metody používal i Svetový židovský kongres. Rassinier též odmítl jakékoliv písemné a nebo ústní doznání o šesti milionech pocházející ze skupiny "svedku" uvedených výše, nebot jejich doznání jsou plná nepresností, jedno vyvrací druhé, jsou prehnaná a vymyšlená. Poskytuje treba príklad obetí v Dachau, když uvádí, že v roce 1946 pastor Niemöller vícekrát zopakoval Auerbachových smešných údajných "230 800" úmrtí, pricemž v roce 1962 uvedl mnichovský biskup Nuehäusseler ve svém kázaní, že "z 200 000 osob ze 36 národností, které tam byly umístneny" zemrelo jen 30 000 lidí (Le Drame des Juifs européen, str. 12). Dnes se odhad zmenšil o nekolik dalších tisíc a to rozhodne není konecné císlo. Rassinier uzavírá, že priznání na podporu šesti milionu od odsouzených mužu jako Hoess, Hoettl, Wisliczeny a Hoellriegel, kterí celili predstave trestu smrti a nebo nadeji na obdržení odložení trestu a behem svého vezení byli casto muceni, jsou úplne neduveryhodná.

Rassinier považuje za velmi duležité, že behem Eichmannova procesu nebylo na soudu vzpomenuto císlo šest milionu. "Obžaloba na Jeruzalémském procesu byla cílene oslabená o její hlavní trumf, údajné vyhlazení šesti milionu židu v plynových komorách. Uprostred úplného duševního a materiálního chaosu si toto tvrzení získalo uznaní doslova den po válce. Dnes už byly zverejneny mnohé dokumenty, které nebyly v case Norimberských procesu dostupné, a které dokazují, že kdyby Hitleruv režim utiskoval a pronásledoval židy, urcite by to nemelo za následek šest milionu obetí" (viz str. 125).

S pomocí stovek stran plných statistických údaju v Le Drame des Juifs uzavírá profesor Rassinier, že pocet židovských obetí behem druhé svetové války nemohl být vyšší jak 1 200 000 a poznamenává, že to nakonec uznalo za právoplatné i Svetové centrum soucastných židovských dokumentací v Paríži. Avšak tento pocet považuje za maximum a dává prednost spíše 896 892 obetí, které uverejnil ve svojí studii o tom samém problému židovský statistik Raul Hilberg. Rassinier poukazuje, že stát Izrael i presto všechno požaduje odškodné za šest milionu, za každou jednu údajnou obet 5 000 marek.

Profesor Rassinier silne zduraznuje, že nemecká vláda nemela nikdy jinou politiku než emigraci židu z Evropy. Ukazuje, že po vyhlášení Norimberských rasových zákonu v zárí 1935 jednali Nemci s Brity o presunutí nemeckých židu do Palestiny na základe Balfourské deklarace. Když to nevyšlo, požádali o to stejné další zeme, ale všechny odmítly (viz str. 20). Palestinský projekt znovu ožil v roce 1938, ale upadl, nebot Nemecko neprevedlo za jejich odjezd základní 3 000 000 marek, jak to požadovala Británie, bez nejakého nároku na odškodné. Nehlede na tyto težkosti se Nemecko rozhodlo vykonat emigraci vetšiny jeho židu hlavne do Spojených státu. Rassinier se také odvolává na francouzské odmítnutí madagaskarského plánu ke konci roku 1940. "Ve zpráve z 21. srpna 1942 státního zástupce ministerstva zahranicních vecí Tretí Ríše Luthera se rozhodlo, že by mohlo být možné jednat s Francií v tomto smeru. Behem celého roku 1941 Nemci doufali, že by bylo možné znovuotevrít toto rokování a dovést ho do štastného konce" (viz str. 108).

Po vypuknutí války židé, kterí, jak nám Rassinier sdeluje, v roce 1933 vyhlásili ekonomickou a financní válku Nemecku, byli umístneni do koncentracních táboru; "takovým zpusobem jednají s neprátelskými cizinci v case války všechny zeme na svete... Rozhodlo se, že budou znovu roztrídeni a posláni na práce do velkých ghett, které by se po úspešné invazi do Ruska ke konci roku 1941 nacházelo v takzvaných východních teritoriích blízko bývalé hranice mezi Ruskem a Polskem: v Osvetimi, Chelmnu, Belzecu, Majdanku, Treblince atd... Tam by vyckali konec války, kdy by se znovu otevrely mezinárodní diskuse, které by rozhodly o jejich další budoucnosti" (Le Véritable Procés Eichmann, str. 20). Rozkaz na tuto koncentraci ve východním ghettu vydal, jak bylo již dríve poznamenáno, Heydrichovi Göring a byl oznacen jako "predehra k úspešnému konecnému rešení", jejich emigraci za oceán po skoncení války.

Podle profesora Rassiniera má velký význam zpusob, jakým je mýtus o vyhlazení schválne využíván na politické a financní výhody a z toho obvinuje hlavne Izrael a Sovetský svaz. Vzpomíná, jak se po roce 1950 objevila celá hromada literatury o vyhlazení, a to pod pecetí dvou organizací, o kterých by i hlupák pochopil, že jsou si rovny. Jedna byla "Komise pro vyšetrování válecných zlocinu a zlocincu" založená pod komunistickou záštitou ve Varšave, a druhá se jmenuje "Svetové centrum soucastných židovských dokumentací" a svoje pobocky má v Paríži a v Tel-Avivu. Jejich publikace se objevují vždy v ten správný cas v tom správném politickém klimatu a Sovetský svaz je používá jako výstražné znamení pred nacismem, což byl obycejný manévr na odvrácení pozornosti od jejich vlastních aktivit.

A co se týce Izraele, Rassinier je presvedcený, že mýtus o šesti milionech je inspirovaný ciste materiálním problémem. V Le Drame des Juifs européen (str. 31, 39) píše:

"...Je to jen jednoduchá otázka doložení úmerného poctu mrtvých tel, za které Nemecko platí Izraeli každý rok jako náhradu za krivdy, které mu nebyly ani morálne ani legálne spáchány, protože když se odehrály tyto údajné ciny, neexistoval ješte žádný stát Izrael; takže se tu jedná o cistý a opovrženíhodný materiální problém.

"Možná zde mužu pripomenout, že stát Izrael byl založen až v kvetnu 1948, a že židé byli soucástí všech státu krome Izraele. Chtel bych zduraznit rozmery toho podvodu; na jedné strane platí Nemecko Izraeli sumy, které jsou vypocítané na šesti milionech mrtvých, a na strane druhé, když nejméne ctyri petiny z tech šesti milionu byly na konci války urcite naživu, Nemecko platí obrovské sumy jako náhradu obetem Hitlerovského Nemecka tem, kterí jsou ješte ve všech zemích sveta naživu a stejne i právoplatným nárokovatelum tech, kterí zemreli, což jednoduše znamená, že Nemecko platí dvakrát."