Nejvlivnejším zástupcem pri propagande mýtu o vyhlazování byl knižní a casopisový prumysl, který kvuli obchodnímu zisku seznamuje prumerne obeznámené ctenáre s mýtem, který mel ciste politický charakter a cíl. Vrchol rozkvetu techto knížek, které podporovaly nenávist vuci Nemecku, byl v 50-tých letech, když jedovatá germanofobie našla pripravený trh, ale tento prumysl ješte dnes rozkvétá a pokouší se o nový rozmach. Prumyslové výrobky se skládají hlavne z takzvaných "pametí", které spadají do dvou základních kategorií: ty, které údajne napsali bývalí príslušníci S.S., velitelé táboru a jiní jim podobní, a ty vzpomínky, pri kterých tuhne krev v žilách a údajne pocházejí od bývalých obyvatel koncentracních táboru.

Z toho prvního druhu mužeme jako príklad uvést nejznámejší knihu Rudolfa Hoesse Commandant of Auschwitz (Velitel Osvetimi), Londýn 1960), kterou komunistická vláda puvodne vydala v polském jazyce jako Wspomnienia. Hoess byl mladý muž, který vedl Osvetim od roku 1940. Poprvé ho zatkli Britové a veznili ho ve Flensburgu, ale krátce na to byl vydán dvema polským komunistickým úradum, které ho odsoudily na smrt a témer okamžite popravily. Takzvané Hoessovy pameti byly, jak si pozdeji dokážeme, falešne vyrobené pod komunistickou záštitou, i když samotní komunisté tvrdí, že Hoess dostal "príkaz napsat príbeh o svém živote" a vlastnorucne napsaný originál údajne existuje, ale ješte nikdo ho nevidel. Hoess byl komunisty behem jeho zatcení vystaven mucení a technikám vymývání mozku a jeho svedectví bylo v Norimberku vyslovováno v nedbalé jednotvárnosti, behem které tupe hledel do prostoru pred sebou. I Reitlinger odmítá jeho svedectví jako beznadejne nespolehlivé. Je ve skutecnosti pozoruhodné, kolik "dukazu" tykajících se šesti milionu pochází z komunistických pramenu; obsahují hlavne dokumenty, jako Wisliczenyho výpovedi a Hoessovy "pameti" a tyto knihy jsou v literature o vyhlazování nepochybne dve nejvíc citované položky, tak jako všechny informace o takzvaných "táborech smrti", jako napríklad Osvetim. Tato informace pochází od Židovské historické komise v Polsku, Ústrední komise pro vyšetrování válecných zlocinu ve Varšave a Ruské státní komise pro válecné zlociny v Moskve.

Reitliger uznává, že Hoessovo svedectví v Norimberku bylo jen výctem zvelicovaní, jako napríklad že v Osvetimi bylo každý den zbaveno života 16 000 lidí, což by melo ke konci války predstavovat celkový pocet 13 milionu. Namísto odhalení techto jasných sovetských lží si Reitliger a ostatní radeji myslí, že toto absurdní zvelicování bylo úmerné k "hrdosti" z udelané profesionální práce. To je ale úplne neslucitelné s údajne autentickými Hoessovými pametmi, které se pri naznacení opacného obrazu chytre pokoušejí o zdánlivou duveryhodnost. Hoess se mel "priznat", že v Osvetimi byly vyhlazeny tri miliony lidí, presto na jeho vlastním procesu ve Varšave snížila obžaloba císlo na 1 135 000. Avšak už jsme poznamenali, že v roce 1945 po "vyšetrení" tábora oznámila sovetská vláda oficiální pocet ctyri miliony. Tento druh lhostejného klamaní s miliony lidí ale vubec netrápí ty spisovatele, kterí píšou o vyhlazování.

Pohled zpet na Hoessovy "pameti" se všemi strašnými detaily by byl nudný. Mužeme se pozastavit u tech stránek o mýtu vyhlazování, které jsou navrhnuty se zrejmým cílem predcházet jakémukoliv dukazu jejich falešnosti. Takový je napríklad zpusob, jakým je popsáno nepodložené vyhlazování židu. Prý bylo vykonávané "speciálním oddílem", který se skládal ze židovských veznu. Vzali si na starost nove pricházející kontingenty, vedli je do obrovských "plynových komor" a potom se zbavili tel. S.S. proto delala tak málo, že vetšina táborových clenu S.S. byla ponechána v úplné nevedomosti o "vyhlazovacím programu". Samozrejme, nikdy se nenašel žádný žid, který by tvrdil, že byl clenem tohoto strašného "speciálního oddílu", takže celé tvrzení je nedokázané. Ani není treba opakovat, že žádný živý autentický svedek nebyl nikdy prokázaný.

Záverecný dukaz, že Hoessovy pameti jsou zfalšované lži, které vymysleli komunisti. Hoess údajne rekl, že svedci Jehovovi údajne schvalovali zabíjení židu v Osvetimi, nebot židé jsou neprátelé Krista. Je dobre známé, že za dob sovetského Ruska a také ve všech satelitních zemích ve východní Evrope vedli komunisti horkou potlacující kampan proti svedkum Jehovovým, které považovali za sektu, která je komunistickým myšlenkám nejvíc nebezpecná. To, že je tato sekta v Hoessových pametech schválne a hrube osocována, bez jakékoliv pochybnosti dokazuje, že dokumenty jsou komunistického puvodu.

"Pameti" Adolfa Eichmanna jsou urcite ty nejvíc zfalšované, jaké dodnes vyšly. Pred jeho ilegálním únosem v kvetnu 1960, který spáchali Izraelité a pred peclive pripraveným procesem pred ocima mezinárodní verejnosti o nem slyšelo jen pár lidí. Ve skutecnosti to byla pomerne velmi duležitá osoba, šéf úradu A4b v oddelení IV (Gestapo) Hlavního úradu pro ríšskou bezpecnost. Jeho úrad spravoval transportace do vezenských táboru hlavne ze skupiny neprátelských cizincu, židu. V roce 1960 zaplavila svet úplná potopa nesmyslu o Eichmannovi, ze kterých mužeme jako príklad citovat knihu Comera Clarka Eichmann: The Savage Truth (Eichmann: Pravda o bestii) ("Orgie casto trvaly až do šesti do rána, pár hodin pred posláním další hromady obetí na smrt," píše Clark v kapitole "Úmrtí jako na bežícím páse a Divoké sexuální orgie", str. 124).

Dost zvláštní je, že údajné "pameti" Adolfa Eichmanna se náhle objevily v dobe jeho únosu do Izraele. Bez jakéhokoliv posudku byly uverejneny v americkém casopise Life (28. listopad, 5. prosinec 1960) a údajne je Eichmann dal jednomu novinári krátce pred jeho zatcením - opravdu velmi zvláštní náhoda. Avšak jiné zdroje podaly úplne jiné vysvetlení o puvodu techto "pametí" tvrzením, že byly zaznamenané na základe Eichmannových poznatku, které v roce 1955 poskytl svému "spolecníkovi", i když se nikdo neznepokojoval identifikací této osoby. Stejnou zvláštní náhodou vyšetrovatelé válecných zlocinu krátce potom vyhlásili, že v archivech Kongresové knihovny Spojených státu, patnáct let po válce, práve "našli kompletní spis" Eichmannova oddelení. Doposud se "pameti zabývaly tím nejmožnejším strašným obvinováním bez toho, aby zabloudily príliš hluboko do ríše hluboké fantazie a Eichmann je tam zobrazovaný, jak s obrovskou chutí mluví o "fyzickém nicení židu". Jejich falešnost je také dokázaná faktickými chybami, jako napríklad, že Himmler byl už dubnu 1944 ve vedení záložní armády, namísto až po cervencovém spiknutí proti Hitlerovi; to je fakt, který musel Eichmann urcite vedet. Objevení techto "pametí" presne v tom pravém momentu nevzbuzuje žádnou pochybnost, že jejich cílem bylo predložit propagandistický obraz prapuvodního "nenapravitelného nacisty" a dábla v lidské kuži.

Okolnosti Eichmannova procesu se nás netýkají; dokumenty sovetského puvodu, které byly používané jako dukazy, jako Wisliczenyho výpoved, už byly prozkoumané a o vysvetlení trístupnové metody, která byla behem veznení Eichmanna používaná, aby "spolupracoval", se ctenár dozví v londýnské Židovské kronice z 2. srpna 1960. Pro literaturu o mýtu vyhlazování je duležitý list, který prý Eichmann dobrovolne napsal a odevzdal svým veznitelum v Buenos Aires. Není treba dodávat, že jeho izraelský puvod je príznacne ocividný. Nic v nem nenapne lidskou duveryhodnost tak jako fráze "toto prohlášení podávám z mojí vlastní vule", ale nejfalešnejší a nejprízracnejší je výpoved o jeho údajné vuli objevit se pred izraelským soudem, "aby tak mohl být dalším generacím odevzdán pravdivý dukaz".

Poslední vzpomínky, které se objevily v tisku, jsou od Fanze Stangla, bývalého velitele tábora Treblinka v Polsku, který byl v prosinci 1970 odsouzený na doživotní vezení. 8. ríjna 1970 byly uverejnené v clánku londýnského Daily Telegraph Magazin a údajne pocházely ze série vezenských rozhovoru se Stanglem. Zemrel jen pár dní potom, co byly dokonceny tyto jeho rozhovory. Tyto údajné vzpomínky jsou urcite ty nejkrvavejší a nejbizardnejší, jaké byly kdy vydané, i když mužeme být vdecní i za pár priznání od autora clánku, jako napríklad, že "dukazy predložené behem jeho procesu nedokázaly, že by sám Stangl spáchal urcité vražedné ciny" a že vysvetlení Stanglových zacátku v Polsku "byla trochu vymyšlená".

Typickým príkladem takového vymyšlení byl popis první Stanglovy návštevy v Treblince. Když se priblížil k tamejší železnicní stanici, údajne videl "tisíce tel" jak jsou roztroušena vedle trati, "stovky, ne, tisíce tel, jak se rozkládají a hnijí". A "na stanici byl vlak plný židu, nekterí byli už dávno mrtví, nekolik ješte stále naživu... vypadalo to, jako by tam byli už nekolik dní". Zpráva dosahuje úplné absurdity, když Stangl údajne vystoupil ze svého auta a "po kolena se zaboril do penez. Nevedel jsem, kterým smerem se mám otocit. Boril jsem se v papírových bankovkách, penezích, drahých kamenech, klenotech a šatech. Byly všude, roztroušené po celém námestí". Scénu uzavírají "prostitutky z Varšavy, které opilé mávaly, zpívaly, tancovaly a hrály hudbu" a byly na druhé strane zdi s ostnatým drátem. Na doslovné uverejnení této zprávy o zaborení se "po kolena" v židovských bankovkách a drahých kamenech, uprostred tisícu hnijících tel a bavících se a zpívajících prostitutek, by se vyžadoval ten nejfenomenálnejší stupen duveryhodnosti a za každých jiných okolností, které by se netýkaly mýtu o šesti milionech, by tato zpráva byla zamítnuta jako hanebná hloupost.

Výpoved, která urcite okrádá Stanglovy vzpomínky o nejaký náznak autenticnosti, je jeho údajná odpoved, když se ho zeptali, co si myslí, z jakého duvodu byli podle neho židé vyhlazováni. Odpovedel: "Oni chteli židovské peníze. Záležitost príslušnosti k urcité rase byla až na druhém míste." Série rozhovoru údajne ve skutecnosti skoncily na velmi pochybné poznámce. Když se ho zeptali, ci si myslí, že "v tomto hororu existuje nejaký možný smysl, bývalý nacistický velitel prý oduševnele rekl: "Ano, jsem presvedcený, že existoval. Možná, že pro židy melo toto velké utrpení znamenat, aby se vzchopili, aby se z nich stali lidé, aby se mohli ztotožnit s kýmkoliv jiným." Sotva jsme si mohli predstavit lépe vymyšlenou odpoved.

Z druhého druhu vzpomínek, tech které ukazují krehké židovstvo chycené do neresti nacismu, je nepochybne nejvíc oslavovaný Deník Anny Frankové a co se týce pravdivosti této knihy, je to strašný vnitrní pohled na vymyšlené propagandistické legendy. Když byl Deník Anny Frankové poprvé vydaný v roce 1952, okamžite se stal bestsellerem, od té doby byl vydaný ve 40 vydáních a byl natocený i úspešný hollywoodský film. Otto Frank, otec devcátka, získal z prodeje knihy celý majetek, jen co se týkalo autorských práv a kniha má za cíl vyprávet skutecnou tragédii života jeho dcery. Se svou prímou výzvou na city lidí kniha a film doslova ovlivnily miliony lidí, což se nepovedlo žádnému jinému príbehu tohoto druhu. A sedm roku po jeho prvním vydaní rozhodl nejvyšší newyorský soud, že kniha je podvod.

Deníky Anny Frankové byly prodávané jako skutecný deník mladého židovského devcátka z Amsterdamu, který napsala jako dvanáctiletá, pricemž se se svojí rodinou a ctyrmi jinými židy skrývala behem nemecké okupace v zadním pokoji jednoho domu. Nakonec byli zatceni a prevezeni do koncentracního tábora, kde jako 14-letá zemrela. Když byl Otto Frank na konci války osvobozen, opustil tábor, vrátil se do Amsterdamu a mezi hradbami "našel" skrytý deník své dcery.

Pravdu o Deníku Anny Frankové ukázaly poprvé v roce 1959 švédské noviny Fria Ord. Psalo se, že dialogy v "deníku" napsal židovský romanopisec Meyer Levin, který na soudním procesu proti Ottovi Frankovi požadoval mzdu za svojí práci. 15. dubna 1959 se zkrácené švédské clánky objevily v americkém Economic Council Letter:

"Historie nám predložila mnoho príkladu o mýtech, které žijí delším a bohatším životem, než pravda a mužou se stát o moc úspešnejší než skutecnost."

"Západní svet poznal pomocí médií príbeh židovského devcátka, jehož cílem bylo predložit to tak, jako by to psalo devcátko osobne, Deníky Anny Frankové. Každý zpravodajský výzkum této knihy ukázal, že je to nemožné, aby takovou práci napsalo devce jejího veku."

"Pametihodné usnesení Nejvyššího newyorského soudu schválilo, že otec Anny Frankové má zaplatit dobre známému americkému židovskému spisovateli Mayerovi Levinovi 50 000 $ jako honorár za Levinovu práci na Deníku Anny Frankové. Ve Švýcarsku slíbil pan Frank svému rasovému bratrovi, že zaplatí ne mín jak 50 000 $, nebot použil Levinuv dialog a "vsunul" ho do deníku, který potom vydával za vynikající práci svojí dcery."

Další pruzkum prinesl 7. kvetna 1962 odpoved firmy newyorských právníku, která znela:

"Byl jsem státním zástupcem Meyera Levina ve veci jeho obžaloby proti Ottovi Frankovi a ostatním. Je pravdou, že soudní porota pridelila panu Levinovi 50 000 $ odškodné, jako to bylo naznacené ve vašich novinách. Toto rozhodnutí soudu bylo pozdeji soudcem Samuelem C. Colemanem zrušeno z duvodu, že odškodnení nebylo dokázané zpusobem, jaký si vyžaduje zákon. Obžaloba byla pozdeji vyrízená, pricemž odvolání soudce Colemana zustalo nevyrešené."

"Obávám se, že samotný prípad není oficiálne zapsaný, pokud se bere do úvahy rozhodnutí samotného soudu a nebo i dokonce soudce Colemana. Presné postupy byly zapsané v Newyorském dodatku 141, druhá cást a v 5. druhé cásti 181. Císlo správního spisu v kancelári Místních newyorských právníku je 2241-1956 a spis je pravdepodobne porádne hrubý..."

V celé sérii podvodu spáchaných na podporu mýtu o "holocaustu" a ságy o šesti milionech je ješte jedna lež. Samozrejme, rozhodnutí soudu o autenticnosti Deníku Anny Frankové nebylo "oficiálne oznámeno".

Krátká zmínka muže být udelána i o dalším deníku, který vyšel jen krátce po príbehu Anny Frankové a nesl název Notes from the Warsaw Ghetto: Journal of Emanuel Ringelblum (Poznámky z varšavského ghetta: deník Emanuela Ringelbluma, New York, 1958). Ringelblum byl vudcem sabotáže proti Nemcum v Polsku, jako i povstání ve varšavském ghettu v roce 1943 pred tím, než byl nakonec zatcen a roce 1944 popraven. Ringelblumuv deník, který mluví o obycejných "bludech", které bez jakéhokoliv podloženého tvrzení rozširují vyhlazování židu v Polsku, vyšel pod tou stejnou komunistickou záštitou jako Hoessovy pameti. McGraw-Hill, vydavatel americké verze, priznává, že mu odmítli prístup k puvodním necenzurovaným svazkum, které v roce 1952 vydala ve Varšave komunistická vláda. Všechny "dukazy"" o holocaustu, které pocházejí z komunistických zdroju, jsou jako historické dokumenty úplne bezcenné.

Od války nastal bohatý rust senzacních knih o koncentracních táborech, vetšinou židovského puvodu a každá z nich hromadí jednu hruzu za druhou, smíšené úlomky pravdy s temi nejsmešnejšími výmysly a podvody, nemilosrdne tvorící budování pohádek, ze kterých už dávno zmizel jakýkoliv vztah k historickým faktum. Z techto typu jsme už upozornili na absurdních Pet komínu od Olgy Lengyelové ("každý den odstranení 24 000 tel"), Doctor at Auschwitz (Osvetimský doktor) od Miklose Nyiszliho, ocividne bájná a vymyšlená postava, This was Aushwitz: The Story of Murder Camp (To byla Osvetim: Príbeh o tábore smrti) od Philipa Friedmana a tak dále, až do nekonecna.

Poslední z této rady je kniha Martina Greye For Those I Loved (Pro ty, které jsem miloval, Bodley Head, 1973), která se snaží být zprávou o jeho zážitcích z tábora Treblinka v Polsku. Pred tím, než se Grey rozhodl, že napíše pameti, zabýval se prodejem falešných starožitností do Ameriky. Avšak okolnosti, které doprovázely jeho knihu, byly jedinecné, nebot poprvé se vážne zapochybovalo nad autenticností obsahu knihy tohoto druhu. Dokonce i židé, znepokojeni škodou, kterou by to mohlo zpusobit, oznacili jeho knihu za falešnou a ptali se, zda vubec byl v Treblince, pricemž rádio BBC ho vinilo, proc pred napsáním zážitku cekal 28 roku.

Zajímavé zjištení bylo, že v rubrice "osobních názoru" londýnské Židovské kroniky z 30. brezna 1973 se Greyova kniha úplne odmítá, ale i tak tam byly udelány velké dodatky k mýtu o šesti milionech. Uvádí se tam, že: "Za jeden rok byl v Treblince zavražden skoro milion lidí. Plynové komory byly den co den zásobované 18 000 lidmi". Je to skutecne hloupé, protože hodne lidí si precte a prijme takový nesmysl bez toho, aby si ho overili. Kdyby bylo každý den zabito 18 000 lidí, pocet jeden milion by byl dosažen za 56 dní, ne "za jeden rok". Tento gigantický výkon by zanechal zbylých deset mesícu roku úplne cistých. 18 000 lidí každý den by "za jeden rok" znamenalo celkem 6 480 000. Znamená to tedy, že tech šest milionu zemrelo v Treblince behem jednoho roku ? Co potom ty údaje tri a nebo ctyri miliony v Osvetimi ? Tato vec jednoduše ukazuje, že si jednou absurdní zkompromitovaný údaj o šesti milionech získal halasný úspech a stal se mezinárodne prijatelným, takže mohou být vykonány jakékoli nesmyslné obmeny a nikdo ani nepomyslí na to, že by je mohl kritizovat. Ve zpetném pohledu na Greyovu knihu doprovázenou kolonkou Židovské kroniky také odhaluje pohled dovnitr zfalšovaných tvrzení o plynových komorách: "Gray pripomíná, že podlahy plynových komor nebyly v rovine, pricemž jiný pozustalý, který je pomáhal stavet, tvrdí, že byly v jedné rovine..."

Príležitostne se objevují knihy bývalých obyvatel koncentracních táboru, které podávají úplne jiný obraz o podmínkách, jaké v nich prevládaly. Taková je i kniha Under Two Dictarors (Pod dvema diktátory), Londýn, 1950) od Margarety Buberové. Byla to nemecko-židovská žena, která strávila nekolik let v brutálních podmínkách ruského vezenského tábora predtím, než byla v roce 1940 poslána do Ravensbrücku, nemeckého tábora pro ženy. Všimla si, že v jejím kontingentu deportovaných z Ruska byla jediná židovská osoba, která nebyla prímo osvobozena Gestapem. Její kniha predkládá výrazný rozdíl mezi táborem v sovetském Rusku a Nemecku. V porovnání se zanedbaností, necistotou a hladovením v ruském tábore našla Ravensbrück jako cistý, civilizovaný a dobre spravovaný. Pravidelné koupele a cisté bílé prádlo se jí zdálo být po její drívejší zkušenosti prepychem a její první jídlo, bílý chleba, omácka, sladká kaše a sušené ovoce ji navádelo zeptat se druhých obyvatel, zda je 3. srpen 1940 nejaký svátek a nebo slavnostní príležitost. Taky si všimla, že ravensbrücké baráky byly rozlehlejší v porovnání s chatrcemi z nahromadeného bahna v sovetském tábore. V posledních mesících roku 1945 poznala postupný úpadek táborových podmínek, jehož príciny si vysvetlíme pozdeji.

Další zpráva, která je v úplné neshode s populární propagandou je Die Gestapo Lässt Bitten (Gestapo vás zve) od Charlotty Bormannové, komunistického politického vezne, která byla také umístnena v Ravensbrücku. Nepochybne nejduležitejším odhalením je výpoved autorky, že bludy o plynových komorách byly zámerné a zlomyslné výmysly, které mezi vezni šírili komunisti. Tato skupina neprijala Margaretu Buberovou kvuli jejímu veznení v sovetském Rusku. Další šokující obraz o poválecných soudech je fakt, že Charlotte Bormannová nebyla pripuštena svedcit na Rastadském procese se zamestnanci tábora Ravensbrücku, který se odehrával ve francouzské okupacní zóne, což byl obvyklý osud tech, kterí odmítli bajky o vyhlazování.