Statistiky vztahující se na židovskou populaci nejsou všude udávané do detailu, takže odhady pro evropské zeme jsou dost rozdílné a také není presne známé, kolik židu bylo deportováno a umístneno na kterémkoliv míste behem let 1939 - 1945. Ve strucnosti, jakkoliv jsou tyto statistiky duveryhodné, hlavne ty vztahující se na emigraci, s jistotou ukazují, že ze šesti milionu židu nemohla být vyhlazena ani jejich cást.

Za prvé, toto tvrzení nemuže ani zdaleka potvrdit vyhlazení evropské židovské civilizace. Podle Chambersovy encyklopedie v celé predválecné Evrope žilo 6,5 milionu židu. Toto by celkem jasne znamenalo, ze byla vyhlazena skoro celá židovská populace. Ale Baseler Nachrichten, neutrální švýcarská publikace, která používala všechna statistická data, dokazuje, že v letech mezi 1933 až 1945 emigrovalo 1,5 milionu židu do Británie, Švédska, Španelska, Portugalska, Austrálie, Cíny, Indie, Palestiny a do Spojených státu. Dále to potvrzuje židovský novinár Bruno Blau, který 13. cervence 1948 v newyorských novinách Aufbau udává stejné císlo. Z techto emigrantu bylo tech, co odešli z Nemecka pred srpnem 1939, asi 400 000. Ve své publikaci Unity in dispersion to na str. 377 potvrzuje i Svetový židovský kongres, když uvádí, že "Vetšine nemeckých židu se podarilo emigrovat ješte pred vypuknutím války". Krome nemeckých židu emigrovalo do srpna 1939 také 220 000 rakouských židu z jejich celkového poctu 280 000, pritom Institut pro židovskou emigraci v Praze zabezpecil emigraci 260 000 židum z bývalého Ceskoslovenska. Takže celkove po srpnu 1939 zustalo v Nemecku, Rakousku a Ceskoslovensku jen 360 000 židu. Z Polska pred vypuknutím války emigrovalo 500 000 židu. Tato císla znamenají, že z ostatních evropských zemí (Francie, Holandsko, Itálie, zeme východní Evropy atd.) emigrovalo približne 120 000 židu.

Toto židovské vystehovalectví pred a behem válecného stavu zmenšilo pocet židu v Evrope na približne 5 milionu. Krome techto emigrantu musíme ješte pripocítat pocet židu, který po roce 1939 utekl do Sovetského svazu, a kterí byli pozdeji evakuováni z dosahu nemeckých útocníku. Pozdeji bude dokázáno, že vetšina z nich, asi 1 250 000, se odstehovala z Polska. Ale nehlede na Polsko, Reitlinger priznává, že v letech 1939 až 1941 uteklo na sovetské území ješte 300 000 jiných evropských židu. To dohromady predstavuje 1 550 000 židu, kterí emigrovali do Sovetského svazu. 9. cervence 1945 uvedl Freiling Foster v casopise Colliers o židech v Rusku, že "od roku 1939 se 2 200 000 prestehovalo, aby uniklo nacistum", ale náš nižší odhad je asi správnejší.

Židovská emigrace do Sovetského svazu proto snížila pocet židu, kterí byli v dosahu nemecké okupace na množství okolo 3,5 milionu, približne na 3 450 000. Z tech musí být odpocítáni židé v neutrálních evropských státech, které následkum války unikly. Podle Svetového almanachu (str. 594) z roku 1942 byl pocet židu žijících v Británii, Gibraltaru, Portugalsku, Španelsku, Irsku a Turecku 413 128.

A proto je približný pocet 3 milióny židu na území okupovaném Nemeckem správný, protože jsou správné také dostupné emigracní statistiky. Asi ke stejnému císlu se mužeme dopocítat, když stejným zpusobem prozkoumáme statistiky o židovské populaci, která zustala v zemích, které okupovala Ríše. Víc jak polovina tech židu, která se prestehovala do Sovetského svazu, prišla z Polska. Casto se tvrdí, že válka s Polskem prinesla do sfér nemeckého vlivu asi 3 miliony dalších židu, ze kterých byli skoro všichni "vyhlazení". Tento omyl je velmi duležitý. Scítání lidu v Polsku v roce 1931 uvádí pocet židu 2 732 600 (Reitliger, die Endlösung (Konecné rešení), str. 36). Reitliger uvádí, že na jare 1939 se nejméne 1 170 000 z nich nacházelo v zónách okupovaných Rusy, ze kterých byl asi jeden milion po nemecké invazi v cervenci 1941 evakuován na Ural a jižní Sibir (viz. str.50). Jak už bylo uvedeno, asi 500 000 židu emigrovalo z Polska ješte pred válkou. Dále novinár Raymond Arthur Davis, který strávil válku v Sovetském svazu, poznamenal, že v mezi lety 1939 a 1941 emigrovalo asi 250 000 židu ze zemí okupovaných Nemeckem do Ruska a rozprchli se do všech sovetských provincií (Odyssey through hell (Odysea pres peklo), N.Y., 1946). Odectením tohoto císla od celkové populace 2 732 600 a pripoctením normálního populacního prírustku nemohlo být koncem roku 1939 pod nemeckou vládou víc jak 1 100 000 polských židu (Gutachen des Institus für Zeitsgeschichte, Mnichov, 1956, str. 80).

K tomu císlu mužeme pripocítat i 360 000 židu, kterí po zdlouhavých emigracích zustali v Nemecku, Rakousku a v bývalém Ceskoslovensku (Cechy, Morava a Slovensko). Státní žalobce reprezentující cást obžaloby, která se pri Norimberském procesu vztahovala na Francii, uvedl, že z 320 000 francouzských židu bylo deportováno 120 000, i když Reitlinger odhaduje jejich pocet jen na 50 000. Tedy celkový pocet židu pod nacistickou vládou nepresahuje dva miliony. Deportace ze skandinávských zemí byla malá a z Bulharska dokonce žádná. Když pripocítáme židovskou populaci v Holandsku (55 000), Belgii (40 000), Itálii (50 000), Jugoslávii (55 000), Madarsku (380 000) a v Rumunsku (725 000), celkový pocet trochu presahuje tri miliony. Tento nadbytek zpusobuje fakt, že pozdejší císla jsou údaje z doby pred válkou, ve kterých není brána v úvahu emigrace, která v techto zemích predstavovala asi 120 000 židu (viz nahore). Takže to dokazuje, že pod nemeckou okupací byly asi tri miliony židu.

Presný pocet, co se týce ruských židu, je neznámý, a proto byl predmetem extremního prehánení. Židovský statistik Jacob Leszynski uvádí, že v roce 1939 žilo na pozdeji Nemeckem okupovaném území, tzv. západním Rusku, 2 100 000 židu. Krome toho asi 260 000 židu žilo v pobaltských státech jako Estonsko, Litva a Lotyšsko. Podle Louisa Levina, prezidenta Amerického židovského sboru pro Rusko, který po válce procestoval Sovetský svaz a predložil zprávu o postavení tamních židu, vetšina z nich utekla na východ po tom, co nemecká armáda provedla svojí invazi. 30. ríjna 1946 v Chicagu prohlásil, že: "Na zacátku války byli židé mezi prvními evakuováni ze západních oblastí, které ohrožovali Hitlerovi útocníci, a byli dopraveni na východ Uralu. Zachráneny byly tedy 2 miliony židu." Toto vysoké císlo potvrzuje i židovský novinár David Bergelson, který 5. prosince 1942 napsal do židovských moskevských novin Ainikeit, že "díky evakuaci byla vetšina (80%) židu z Ukrajiny, Beloruska, Lotyšska a Litvy zachránena ješte pred príchodem Nemcu." Reitlinger souhlasil se židovským znalcem Josephem Schechtmannem, který priznal, že bylo zachráneno velké množství, i když pocet ruských a baltských židu, kterí zustali pod nemeckou okupací, odhaduje asi na 650 000 až 850 000 (Reitliger, The Final Solution (Konecné rešení), str. 459). Vzhledem na tyto sovetské židy, kterí zustali na nemeckém území, bude pozdeji dokázáno, že behem války nezabily nemecké akcní skupiny víc jak 100 000 osob, což byli partyzáni a bolševictí komisari, z nichž nebyli všichni židé. Narozdíl od partyzánu, kterí o sobe tvrdili, že zabíjejí patnáctkrát víc než nemecká vojska.

Proto je jasné, že Nemci nemohli získat kontrolu nad a nebo vyhladit kolem šesti milionu židu. Kvuli znemožnení ze strany Sovetského svazu byl po emigracích pocet židu na územích okupovaných nacisty sotva víc jak 3 miliony, ze kterých v žádném prípade nemohli být všichni uveznení. Pripuštení vyhlazení, i když jen poloviny ze šesti milionu, by znamenalo likvidaci každého žida žijícího v Evrope. A je známé, že po roce 1945 žil v Evrope dost velký pocet židu. Philip Friedman v jeho knize Their Brother´s Keepers (Ochránci jejich bratru, N.Y., str. 13) uvádí, že "vystavení velmi težké zkoušce nacistického pekla prežil nejméne milion židu", pricemž oficiální císlo židovské Komise spolecné distribuce je 1 559 600. Ale i když nekdo prijme ten pozdejší odhad, pocet židovských úmrtí behem války by mohl presáhnout hranici 1,5 milionu židu. Práve tento záver udelaly uznávané noviny Beseler Nachrichten, které vycházely v neutrálním Švýcarsku. V clánku nazvaném "Wie hoch ist die Zahl der jüdischen Opfer?" ("Jak vysoké je císlo židovských obetí?", 13. cerven 1946) vysvetlují, že jen z ciste populacního a emigracního hlediska popsaného nahore mohlo existovat maximálne 1,5 milionu židovských válecných obetí. Avšak dále bude nezvratne dokázáno, že skutecný pocet je o mnoho nižší, nebot Baseler Nachrichten se odvolává na pocet Komise spolecné distribuce, která uvádí císlo 1 559 600 pozustalých po válce, ale my ukážeme, že toto císlo bylo kvuli nároku na odškodnení zdvojnásobené. Tato informace ješte nebyla ve Švýcarsku v roce 1946 dostupná.

Stejne nesporný dukaz je poskytnutý poválecným svetovými židovskými populacními statistikami. Svetový almanach z roku 1938 uvádí pocet židu na celém svete 16 588 259. Ale po válce, 2. února 1948 New York Times uvádí pocet židu 15 600 000 a maximální pocet 18 700 000. Tato císla celkem ocividne znemožnují pocítaní židovských válecných obetí. 15,5 milionu mínus údajných šest milionu se rovná 9 milionu, císla New York Times by tedy znamenala, že židé v prubehu deseti let vyprodukováním 7 milionu narozených svuj pocet skoro znásobili. To je samozrejme absurdní.

Proto nám to ukazuje, že velká cást ztracených "šesti milionu" jsou emigranti - emigranti do evropských zemí, Sovetského svazu a do Spojených státu pred, behem a po válce. A taky behem, ale hlavne ke konci války, vysoký pocet emigrantu do Palestiny. Po roce 1945 se ilegálne dostalo do Palestiny velké množství lodí plných židovských pozustalých, které svého casu zpusobily britské vláde citelné težkosti, dokonce tak velké, že je publikace c. 190 (5. listopad 1946) Zapisovacího úradu H.M. popsala jako "drív podobnému druhému Exodusu" Byli to tito emigranti do všech castí sveta, kterí do roku 1948 nafukovali celosvetovou židovskou populaci na 15 až 18 milionu a asi vetšina z nich byli emigranti do Spojených státu, kterí tam vstoupili s porušováním mnoha zákonu. 16. srpna 1962 David Ben Gurion, izraelský prezident, uvedl, že sice oficiální židovská populace v Americe je prý 5 600 000, "ale celkový pocet by nemel prekrocit 9 milionu" (Deutch Wochenzeitung, 23. listopadu ;1963). Duvod pro tento velký pocet zduraznil Albert Maisal ve svém clánku "Naši nejnovejší Americané" (Readers Digest, leden, 1957), nebot prozrazuje, že "krátce po druhé svetové válce bylo podle prezidentského narízení 90% všech víz pro strední a východní Evropu udeleno vykoristovaným".

Na této strane je otisknutý jen jeden dukaz ze stovek, které se pravidelne objevují v úmrtních rubrikách casopisu Aufbau, který je týdne vydávaný výlucne pro americké židy (16. cerven 1972). Ukazuje, jak si židovští emigranti v USA pozdeji zmenili jména; a jejich predchozí se objevují v závorkách. Napríklad jako Arthur Kingsley (predtím Dr. Königsberger z Frankfurtu). Mohlo se stát, že tito lidé, jejichž jména "zemrela", byli pricteni k chybejícím šesti miliónum.