O príbehu šesti miliónu, který byl podán soudním znalcem na Norimberských procesech s nemeckými vudci v letech 1945 až 1949, dokázaly spisy, že je to ta nejhanebnejší fraška v historii. Pro ješte podrobnejší prostudování krivd, které se udály behem procesu, o kterém i polní maršál Montgomery rekl, že udelaly zlocin z toho, když nekdo prohraje válku, jsou ctenárum doporucovány knihy uvedené dole, ale hlavne vynikající kniha právníka F. J. P. Veala Advance to Barbarism (Barbarský postup, Nelson, 1953).

Na úplný zacátek, Norimberské procesy postupovaly na základe hrubých statistických chyb. V projevu obžaloby z 20. listopadu 1945 Sindey Alderman prohlásil, že na Nemeckem okupovaném území žilo 9 600 000 židu. Naše drívejší studie dokazuje, že toto císlo je vysoce nadhodnocené. Je to kvuli: (a) úplné ignoraci všech židovských emigrací v letech 1939 - 1945 a (b) kvuli tomu, že tam byli pridáni i ruští židé v poctu dvou milionu nebo více, kterí nikdy nebyli na území okupovaném Nemeckem. To stejne nafouklé císlo, trochu zvetšené na 9 800 000, použil prof. Shalom Baron proti Eichmannovi na jeho soudu.

Údajných šest milionu obetí se poprvé objevilo v Norimberku pri zakládání obžaloby a po tamejším rádení tisku s deseti a nebo více miliony nakonec dosáhlo mezinárodní popularitu a souhlas. Je velmi duležité, že ackoliv toto zvláštní císlo se dalo použít v nedbalé atmosfére obvinování v roce 1945, tak už nebylo používané pri Eichmannove procesu v roce 1961. Jeruzalémský soud se zámerne vyhýbal poznámce o šesti milionech a obžaloba vypracovaná Gideonem Hausnerem jednoduše mluvila o "nekolika" milionech.

Kdyby byl nekdo presvedcený, že vyhlazení židu bylo v Norimberku dokázané pomocí "dukazu", mel by popremýšlet o základních podstatách soudu, které jsou založené na celkem rozumných právních principech jakéhokoliv druhu. Viníci vystupovali jako žalobci, soudcové a kati; "vinní" byli známí už od zacátku. (Mezi soudci byli samozrejme i Rusové, jejich zlociny jsou nespocitatelné, jako treba masakr 15 000 polských dustojníku, jejichž cást tel byla Nemci objevena v Katynském lese blízko Smolensku. Ruský žalobce se pokoušel z tohoto masakru obvinit obžalované Nemce.) V Norimberku byla dodatecne udelaná legislativa, podle které jste mohli být souzení za "zlociny", které byly vyhlášeny za zlociny až po tom, kdy jste je spáchali. Do toho casu bylo nejzákladnejším právnickým principem to, že osoba muže být souzená jen z porušovaní toho zákona, který byl platný v té dobe, kdy ho osoba porušila. "Nulla Poena Sine Lege."

Pravidla dukazu, která byla po staletí britskou právní vedou utvárena, aby se s maximální presností, jaká byla možná, zjistila pravdivost obvinení, byla v Norimberku úplne ignorována. Bylo narízeno, že "Tribunál by se nemel zabývat technickými pravidly dukazu", ale mel by pripustit "jakýkoliv dukaz, o kterém se zdálo, že má podmínecný význam", to jest, který by podporil uznaní vinným. V praxi to znamenalo príjímání neprímých dukazu a svedectví, která jsou v normálním právním rádu neprípustná jako neverohodná. To, že takové dukazy byly povolené, má velký význam, nebot to je jeden ze základních postupu, pri kterém byla pomocí necestného "písemného prísežného prohlášení" vyrobena legenda o vyhlazení. Prestože behem procesu bylo k soudu povoláno jen 240 svedku, bylo soudem na podporení obžaloby prijato ne méne jak 300 000 takových "písemných prísežných prohlášení", a to bez toho, aby byl tento dukaz vyslechnut pod prísahou. Za techto okolností mohl kdokoliv z deportovaných a nebo obyvatel tábora udelat takové pomstychtivé tvrzení, jaké jen chtel. Asi nejvíc neuveritelný je fakt, že právníci obžalovaného nemohli podrobit svedky obžaloby krížovému výslechu. Trochu podobná situace vládla i pri soudu s Adolfem Eichmannem, kde bylo prohlášeno, že Eichmannuv obhájce muže být kdykoliv prerušen, "když položí nesnesitelnou otázku", což pravdepodobne znamenalo, když jeho obhájce zacne dokazovat nevinu.

Skutecné pozadí Norimberského procesu odhalil americký soudce Justice Wenersturm, predseda jednoho z tribunálu. Byl tak znechucený tamními postupy, že odletel zpet do Ameriky a v Chicago Tribune zanechal svoji výpoved, kde byl vyjmenován bod za bodem, spolu s jeho negativními komentári k procesu (Mark Lautern, Das Letzte Wort über Nürnberg, str. 56). Body 3-8 jsou následující:

3. Clenové oddelení verejné žaloby, na místo snahy zformulovat a dosáhnout nových právních principu, byli hnáni jen osobními ambicemi a pomstou.

4. Obžaloba udelala maximálne vše možné, aby zabránila pripravení se obhajobe na svuj prípad a znemožnila predložení dukazu.

5. Obžaloba, vedená generálem Taylorem, udelala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila uskutecnení jednohlasného usnesení vojenského soudu, t.j. požádat Washington o to, aby byly soudu predloženy a zprístupneny další dokumentacní dukazy, které byly ve vlastnictví americké vlády.

6. 90 procent osob zainteresovaných do Norimberských procesu se skládalo z lidí, kterí, at z politických nebo rasových duvodu, napomáhali obžalobe.

7. Obžaloba zrejme vedela, jak naplnit všechny administrativní úrady vojenského soudu "Americany", jejichž naturalizacní osvedcení bylo skutecne velmi nové a kterí pri administrativních službách anebo prekládání atd. vytvorili obžalovaným neprátelskou atmosféru.

8. Skutecným cílem Norimberských procesu bylo ukázat Nemcum zlociny jejich Führera a zároven záminka, na které byl proces urcený... Kdybych sedm mesícu dopredu vedel, co se v Norimberku stane, nikdy bych tam nešel.

Co se týce bodu 6, že 90 procent osob zainteresovaných do Norimberských procesu bylo ovlivneno budto z politických anebo rasových duvodu, to byl fakt potvrzený i jinými zúcastnenými. Podle Earla Carrola, amerického právníka, 60 procent personálu Úradu verejné obžaloby byli nemectí židé, kterí opustili Nemecko po vyhlášení Hitlerových rasových zákonu. Zpozoroval, že ani ne deset procent Americanu zúcastnených na Norimberských procesech byli skutecní Americané od narození. Vedoucí Úradu vedení obžaloby, který pracoval po generálovi Taylorovi, byl Robert M. Kepner, nemecký židovský emigrant. Jemu asistoval Morris Achman. Mark Lautern, který celý proces pozoroval, píše ve své knize: "Prišli všichni: Solomonové, Schlossbergerové a Rabinovitchové, clenové Úradu verejné obžaloby" (viz. str. 68). Z toho faktu je zrejmé, že základní právní princip, že nikdo nemuže být prísedícím na soudu, pokud jde o jeho vlastní prípad, byl úplne zanedbaný. A co víc, vetšina svedku byli také židé. Podle prof. Maurice Bardécha, který byl rovnež pozorovatelem procesu, jediným zájmem techto svedku bylo neukázat jejich nenávist príliš otevrene a pokoušet se podávat dojem objektivity (Nuremberg ou la Terre Promise, Paríž, 1948,str. 149).

Avšak úplne ohromující jsou metody používané v Norimberku na dostání výpovedi a "priznání", hlavne u tech dustojníku S.S., kterí byli zneužiti k podporování obvinení z vyhlazení. Americký senátor Joseph McCarthy ve svém doznání americkému tisku z 20. kvetna 1949 privolal pozornost na následující zpusoby mucení, které mely zabezpecit priznání. Uvádí, že ve vezení Schwabisch Hall byli dustojníci S.S. Leibstandarte Adolf Hitler tak dlouho bicováni, dokud se netopili ve své vlastní krvi, a potom, když leželi vysílení na dlažbe, byly jejich pohlavní orgány rozdupány. Jako v preslavném Mulmadyho procesu prostých vojáku vezni byli vytahováni do vzduchu a biti, dokud nepodepsali ta priznání, která se po nich žádala. Na základe techto "priznání", získaných od generálu S.S. Seppa Dietricha a Joachima Paipera, byla Leibstandarte uznaná jako "vinná organizace". Generál S.S. Oswald Pohl, ekonomický správce systému koncentracních táboru, byl mlácen, dokud nezmenil svoji výpoved. V souvislostech k tomuto prípadu rekl senátor McCarthy tisku:

"Slyšel jsem svedectví a cetl jsem dokumentacní dukazy o tom, že obžalované osoby byly mláceny, muceny a fyzicky týrány metodami, které se mohly zrodit jen v nemocné mysli. Byli vystaveni predstíraným popravám a výslechu ze strany soudu, bylo jim receno, že jejich rodiny budou zbaveny prídelových lístku. Všechny tyto veci byly uskutecneny se schválením verejné obžaloby, aby byla zabezpecena psychologická atmosféra potrebná na vydíraní požadovaných priznání. Když Spojené státy nechají tyto zlociny, které spáchalo pár lidí, nepotrestané, potom nás muže celý svet v každém páde kritizovat a navždy pochybovat o správnosti našich pohnutek a o našem morálním zaclenení."

Popsané zastrašující metody byly používané i behem procesu ve Frankfurtu nad Mohanem a v Dachau, a velké pocty Nemcu byly uznány vinnými z krutosti na základe jejich použití. Americký soudce Edward L. van Roden, jeden ze trí clenu Simpsonovy armádní komise, která byla pozdeji poverena vyšetrováním správnosti metod používaných pri dachauském procesu, odhalil metody, které 9. ledna 1949 uverejnil ve washingtonském Daily News. Jeho zpráva se také objevila 23. ledna 1949 v britských novinách Sunday Pictorial. Metody, které popsal, byly: "Prevlékli se za kneze, aby slyšeli priznaní a pritom vynesli absoluci; mucení s horícími sirkami, které byly vražené pod nehty; vykopávání zubu a lámání celistí; samovazba a prídel potravin, které prispívaly k pomalému vyhladovení". Van Roden vysvetlil: "Výroky, které byly prijaty za dukazy, byly získány od lidí držených tri, ctyri a nebo pet mesícu v samovazbe... Vyšetrovatel položil na hlavu obžalovanému cernou kuklu a potom ho mosaznou trubkou uderil do tváre, kopali ho a bili ho gumovými hadicemi... Ve všech 139 prípadech, které jsem vyšetroval krome dvou, byli obžalovaní kopáni do genitálií. Takový standardní operacní postup používali naši americtí vyšetrovatelé.

Zodpovední "americtí" vyšetrovatelé, kterí pozdeji pri procesech vystupovali jako žalobci, byli por. Burton F. Ellis (predseda komise pro válecné zlociny) a jeho asistenti, kpt. Raphael Schumacker, por. Robert E. Byrne, por. William R. Perl, Morris Elowitz, Harry Thon a Krischbaum. Právním poradcem soudu byl plk. A. H. Rosenfeld. Ctenár z techto jmen okamžite pochopí, že vetšina techto lidí byla, tak jak to rekl Justice Weersturm, "ovlivnena z rasových duvodu" - to znamená, byli to židé, a proto nemeli být nikdy zapojeni do nejakého vyšetrování.

Pres fakt, že "priznání" týkající se vyhlazení židu bylo získané za techto podmínek, norimberská svedectví jsou spisovateli jako Reitlinger a jinými považována za nezvratný dukaz o šesti milionech, a tato iluze je udržována tím, že proces byl nestranný a bezúhonný. Když se hlavního verejného žalobce generála Taylora zeptali, odkud získal pocet šest milionu, odpovedel, že to je založené na priznaní generála S.S. Otta Ohlendorfa. I on byl mucený a jeho prípad je vyšetrovaný níže. Ale pokud se tito "priznaní" berou vubec v úvahu, nemužeme udelat nic lepšího, než citovat britský Sunday Pictorial, kde se znovu zamerují na zprávu soudce van Rodena: "Ze silných mužu se staly zlomené trosky pripravené zamumlat jakékoliv priznaní, které od nich žalobci požadovali."

Ted se podíváme na nekteré norimberské dokumenty. Dokument, který je pri podporování legendy o šesti milionech nejvíce citovaný a který figuruje hlavne v Poliakove a Wulfove knize Das Dritte Reich und die Juden: Dokumente und Aufsätze, je výpoved kapitána S.S. Dietera Wisliczenyho, asistenta úradu Adolfa Eichmanna a pozdejšího velitele Gestapa na Slovensku. Tato výpoved byla získána za ješte extrémnejších podmínek, než jsou ty, které jsou popsány výše, nebot Wisliczeny padl do rukou ceským komunistum a byl "vyslýchán" v listopadu 1946 v sovety kontrolované bratislavské veznici. Vystavený mucení se Wysliczeny zmenil na nervózní trosku a ješte pred jeho odsouzením se stal obetí nekontrolovatelných záchvatu, pri kterých hodiny vzlykal. I když podmínky, pri kterých byla získána výpoved, jsou úplne neprijatelné, Poliakov to radeji ignoruje a píše jen: "Ve vezení napsal nekolik pametí, které obsahují velmi zajímavé informace" (Harvest of Hate (Plod nenávisti), str. 3). Tyto pameti obsahují i nefalšované výpovedi, jako napríklad, že Himmler byl nadšený zastánce židovské emigrace, a že emigrace židu z Evropy pokracovala i behem války, ale vcelku jsou to typická komunistická "priznání" udelaná na sovetských ukázkových soudech. Je tam dost castá zmínka o vyhlazování židu a taky hanebný pokus namocit do toho tolik vudcu S.S., jak to jen bylo možné. Celkem bežné jsou i faktické chyby, hlavne výpoved, že válka s Polskem pridala do území, které okupovalo Nemecko, víc jak 3 miliony židu, což už ale bylo vyvráceno.

Ve Wisliczenyho výpovedi se na nekterých místech vzpomínají einsatzgruppen anebo akcní skupiny, které byly nasazené v Rusku. U Norimberských procesu byly vykreslovány jako jeden druh, který vyvraždil "šest milionu", což se pozdeji ukázalo jako nejvetší zvelicování a falšovaní. Einsatzgruppen byly ctyri speciální oddíly vybrané z Gestapa a S.D. (Bezpecnostní služba S.S.), jejichž úkolem bylo znicit partyzány a komunistické komisare, takže to znamenalo pokracovat ve stopách nemeckých jednotek, které postupovaly stále hloubeji do Ruska. Už v roce 1939 se k Rudé armáde pripojilo 34 000 techto politicky orientovaných komisaru. Behem Norimberských procesu mel na starosti aktivity einsatzgruppen sovetský žalobce Rudenko. Obžaloba z roku 1947 tvrdila, že ctyri skupiny behem jejich operací údajne v Rusku zabily ne méne jak jeden milion židu jen z toho duvodu, že byli židé.

Toto nepodložené tvrzení bylo potom peclive vypracováno; doposud se tvrdí, že vyvraždení sovetských židu za pomoci einsatzgruppen tvorilo první cást vyhlazených židu, cást druhá mela být transport evropských židu do Polska. Reitlinger priznává, že skutecný termín "konecné rešení" se vztahoval na emigraci a s likvidací židu nemel nic spolecného, ale potom tvrdí, že politika vyhlazování zacala v roce 1941, v case nemecké invaze do Ruska. Má na mysli Hitleruv rozkaz z cervence 1941 na likvidaci komunistických komisaru a z toho vyvozuje, že rozkaz na vyvraždení všech sovetských židu vydal Hitler einsatzgruppen ústne (Dei Endlösung, str. 91). Jestli je tento predpoklad vubec na necem založený, tak je to pravdepodobne bezcenná Wisliczenyho výpoved, která uvádí, že einsatzgruppen dostala rozkaz rozšírit jejich poslání nejen na znicení komunistu a partyzánu, ale i na "úplný masakr" ruských židu.

Je velmi duležité, že se zase jedná o "ústní rozkaz" na vyhlazení židu, o kterém se predpokládá, že byl doprovázený Hitlerovým nefalšovaným písemným príkazem - znovu jedna lstivá a nedokazatelná Reitlingerova domnenka. Skutecnou úlohu einsatzgruppen ukazuje Hitleruv rozkaz z brezna 1941 podepsaný polním maršálem Keitelem. Uvádí, že Reichsführer S.S. (Himmler) byl v ruském tažení poverený "úkoly na prípravu politické správy, úlohami, které budou vyplývat z boje, který mel být uskutecnený mezi dvema proti sobe stojícími politickými systémy" (Manvell & Frankl, viz str. 115). To se jasne vztahuje na eliminaci komunismu, hlavne na politické komisare, jejichž prvoradým úkolem bylo školit prostý lid o komunismu.

Nejvíc zavádejícím soudem v Norimberku v prípade "einsatzgruppen" je soud generála S.S. Otta Ohlendorfa, velitele S.D., která byla nasazená na Ukrajine a pripojená k 11. armáde polního maršála von Mansteina. Ke konci války byl na ministerstvu ekonomiky zamestnaný jako odborník na zahranicní obchod. Ohlendolf byl jeden z tech, kterí byli vystaveni výše popsanému mucení a pri psaní své výpovedi z 5. listopadu 1945 ho "presvedcili", aby se priznal, že na jeho osobní rozkaz bylo zabito 90 000 židu. Ohlendorf stál pred soudem až v roce 1948, což je velmi dlouho po Norimberském procesu a do této doby trval na tom, že jeho drívejší výpoved byla od neho získána za "pomoci" mucení. Ve své hlavní reci pred tribunálem využil Ohlendorf príležitosti odmítnutí tvrzení Philipa Auerbacha, židovského žalobce a generála Bavorského státního úradu pro restituci, který toho casu žádal náhradu za "jedenáct milionu židu", kterí trpeli v nemeckých koncentracních táborech. Ohlendorf zamítl toto smešné tvrzení a uvádí, že "ani ta nejmenší cást techto lidí, za které Auerbach požaduje odškodné, nikdy nevidela koncentracní tábor". Ohlendorf žil dost dlouho na to, aby videl, jak byl Auerbach uznán vinným ze zpronevery a podvodu (falšování dokumentu s cílem dostat obrovské sumy penez jako odškodné za neexistující lidi), což se stalo ješte pred Ohlendorfovou popravou v roce 1951.

Ohlendorf vysvetlil tribunálu, že jeho jednotky mely zabranovat židovským masakrum, které by po odchodu nemeckých vojsk zorganizovali antisemitistictí Ukrajinci, a poprel obvinení, že by einsatzgruppen jako celek vykonala aspon ctvrtinu obvinení, která tvrdila obžaloba. Dále trval na tom, že ilegální partyzánská válka v Rusku, proti které mel bojovat, si od nemecké regulérní armády vyžádala o moc vetší ztráty na životech - odhad potvrzený sovetskou vládou, která se chlubila, že partyzáni zabili 500 000 Nemcu. Ve skutecnosti byl i Franz Stahlecker, velitel einsatzgruppen A pro baltský region a Belorusko, zabitý v roce 1942 partyzány. Anglický právník F. J. P. Veale, co se týce akcních skupin, vysvetluje, že na ruské fronte vlastne nebyl žádný rozdíl mezi partyzány a civilním obyvatelstvem, nebot každý ruský civilista, který namísto vystupování jako terorista dodržoval statut civilisty, byl vystavený nebezpecí, že bude svými krajany odsouzený jako zrádce. Veale ríká o akcních skupinách toto: "Nejsou tu žádné pochybnosti, že jejich rozkazy byly bojovat proti teroru terorem", a považuje za zvláštní to, že krutosti, které v boji spáchali partyzáni, byly považovány za bezúhonné jen proto, protože se odehrávaly na vítezné strane (viz. str. 223). Ohlendorf mel ten stejný názor, a v trpkém odvolání, které napsal pred svojí popravou, obvinuje spojence z pokrytectví.

Sovetská obvinení, že akcní skupiny behem svých operací svévolne vyvraždily milion židu, se pozdeji vybarvila jako obrovský podvod. Ve skutecnosti tento pocet nepotvrzovaly ani ty nejbezvýznamnejší statistické záchytné body. Poliakov a Wulf v této souvislosti citují prohlášení Wilhelma Hoetla, pochybného amerického špiona, dvojitého agenta a predchozího Eichmannova asistenta. Hoettl, ješte to bude vzpomínané, tvrdil, že mu Eichmann "rekl", že bylo vyhlazeno šest milionu židu - a dodal, že dva miliony z toho zabily einsatzgruppen. Tento absurdní pocet prekracoval i ty nejdivocejší odhady sovetského žalobce Rudenka a neduveroval mu ani americký tribunál, který se pokoušel a nakonec i odsoudil Ohlendolfa.

Skutecný pocet obetí, za které byly akcní skupiny zodpovedné, byl zatím predložený ve studii anglického právníka R. T. Pageta s názvem Manstein, his Campaigns and his trial (Manstein, jeho tažení a jeho soud, Londýn, 1951). Ohlendorfovi vydával rozkazy Manstein. Pagetuv úsudek je, že Norimberský tribunál prijal pocet, který poskytla sovetská obžaloba, zvetšil pocet obetí o víc jak 1 000 procent a to ješte vykreslilo situace, ve kterých tyto obeti vznikly (tato otresná zkreslení jsou predmetem šesti stran knihy Williama Shirera The Rise and Fall of the Third Reich (Vzestup a pád Tretí ríše, str. 1140-46). Zde je potom legendárních šest milionu v malém: ne jeden milion mrtvých, ale sto tisíc. Samozrejme, jen malá cást z nich mohli být židovští partyzáni a komunistictí funkcionári. Ani netreba opakovat, že tyto obeti vznikly behem vedení dábelské partyzánské války na východní fronte a že sovetští teroristé tvrdí, že zabili petkrát tolik lidí jak nemecká armáda. Ale i presto pretrvává populární mýtus, že vyhlazovaní židu se zacalo akcemi einsatzgruppen v Rusku.

Na záver mužeme prozkoumat samotný Mansteinuv proces, který byl v mnoha vecech podobný norimberským postupum. Hlavne proto, že akcní skupina D byla pod Mansteinovým velením (i když se zodpovídala jedine Himmlerovi). Manstein byl dvaašedesátiletý, starý, invalidní polní maršál, který byl odbornou vetšinou považovaný za nejbrilantnejšího nemeckého generála své doby, ale procesem pro "válecné zlocince" odsouzen k hanebné potupe. Ze 16 obvinení 14 predložila ruská komunistická vláda a dve polská komunistická vláda. Na podání dukazu byl k tomuto procesu predvolaný jen jeden svedek a ten vypovedel tak neuspokojive, že obžaloba nakonec vzala jeho dukazy zpet. Soud duveroval 800 neprímým dokumentum, které prijal i presto, že neexistovaly vubec žádné dukazy o jejich autenticnosti a jejich autorství. Obžaloba predložila Ohledorfovo psané doznání a také doznání jiných celných predstavitelu S.S., ale když tito muži byli stále naživu, Mansteinuv obhájce Reginald Paget K.C. požadoval, aby sedeli na lavici svedku. Americké úrady tuto žádost zamítly a Paget prohlásil, že toto zamítnutí bylo zpusobené ze strachu, protože se báli, aby odsouzení neprozradili, jaké metody byly používané, aby je prinutili podepsat jejich doznání. Manstein byl nakonec osvobozen z osmi obvinení, vcetne dvou polských, o kterých Paget rekl, že "byla tak ocividne zfalšovaná, že se clovek musel divit, proc vubec byla predložena".

Prípad akcních skupin je odhalujícím pohledem do pozadí metod, které byly používané u Norimberských procesu a pri zhotovování mýtu o šesti milionech. Další proces je proces Oswalda Pohla z roku 1948, který je velmi duležitý, protože se týkal prímo správy koncentracních táboru. Pohl byl až do roku 1934 hlavní dustojník nemeckého námornictva, ale potom ho Himmler požádal, aby prestoupil do S.S. Jako šéf ekonomického a administrativního úradu S.S. byl hlavní vedoucí osobou uvnitr S.S., která se od roku 1941 zabývala prumyslovou produktivitou koncentracních táboru. Obžaloba dosáhla vrcholného bodu pokrytectví, když rekla Pohlovi, že "s vyrazením židu z jejich vlastního území, odmítnutím vydat jim nemecké obcanství, s jejich vyloucením z verejných úradu a nebo s podobnými domácími úpravami, na které si nemohl žádný jiný národ stežovat, dosáhlo Nemecko spokojenosti". Pravdou je, že Nemecko bylo kvuli delání techto vecí bombardováno urážkami a ekonomickými sankcemi a jeho vnitrostátní merítka vuci židum byla hlavne kvuli tomu, že demokrati vyhlásili Nemecku válku.

Oswald Pohl byl velmi citlivý muž a intelektuál, ze kterého se v prubehu procesu stala troska. Jak už poukázal senátor McCarthy, Pohl podepsal nekteré obvinující výpovedi poté, kdy byl vystavený težkému mucení, vcetne nepravého priznání, že v lete 1944 videl v Osvetimi plynovou komoru. Obžaloba houževnate predkládala toto obvinení, ale Pohl ho úspešne odmítal. Cílem obžaloby bylo ukázat tohoto sklíceného muže jako skutecného dábla v lidské kuži, což byl dojem, který byl v beznadejné neshode se svedectvím tech, kterí jej poznali.

Takové svedectví predložil i Heinrich Hoepker, antinacistický prítel Pohlovy ženy, který pricházel s Pohlem v letech 1942-45 casto do kontaktu. Hoepker si všiml, že Pohl byl v podstate tichá osoba s jemným chováním. Po cas návštevy u Pohla na jare 1944 se Hoepker setkal s obyvateli koncentracního tábora, kterí pracovali volným zpusobem a v pokojné atmosfére, bez jakéhokoliv nátlaku ze strany stráží. Hoepker prohlásil, že Pohl nezastával vuci židum nejaký emocionální postoj a nenamítal nic, když jeho žena hostila Hoepkerovu židovskou prítelkyni Annemarii Jacquesovou u nich doma. Zacátkem roku 1945 byl Hoepker presvedcený, že správce koncentracního tábora byl milosrdný, svedomitý a oddaný sluha, který jen plnil svoji úlohu a pozdeji v roce 1945 byl prekvapený, když slyšel o obvinení, která byla vznesena vuci Pohlovi a jeho kolegum. Paní Pohlová si všimla, že její muž udržoval klidnou tvár až do brezna 1945, když navštívil tábor Bergen-Belsen v dobe, kdy se tam vyskytla tyfová epidemie. Do této doby byl tábor ukázkou cistoty a porádku, ale chaotické podmínky ke konci války ho dostaly do stavu velkého trápení. Pohl, který kvuli hrozné tísni, která v tom case války prevládala, nebyl schopný zmírnit tamní podmínky, byl tímto zážitkem hluboce otresený a podle jeho ženy už nikdy nedosáhl svého predešlého duševního klidu.

Dr. Afred Seidl, velevážený právník, který na Norimberských procesech vystupoval jako hlavní obhájce, se houževnate pustil do práce, aby dosáhl Pohlova osvobození. Seidl byl dlouholetým osobním prítelem obžalovaného a byl úplne presvedcený o jeho nevine, pokud jde o zfalšování obvinení o plánované genocide židu. Spojenecký rozsudek, který Pohla uznal vinným, ani v nejmenším nezmenil Seidluv názor. Prohlásil, že obžalobe se vuci Pohlovi nepodarilo vytvorit ani jediný kousek rozumného dukazu.

Jednu z nejvetších obhajob Oswalda Pohla vypovedel ve svých doznání z 8. srpna 1947 podplukovník S.S. Kurt Schmidt-Klevenow, zákonný úredník v ekonomickém a administrativním úradu S.S. Toto doznání bylo schválne vynecháno z uverejnených dokumentu známých jako Trials of the War Crimeminals before the Nuremberg Military Tribunals 1946-1949 (Procesy válecných zlocincu pred Norimberským válecným tribunálem 1946-1949). Schmidt-Klevenow poukazoval, že Pohl plne podporoval soudce Konrada Morgena z úradu ríšské kriminální policie, jehož práce byla vyšetrovat kriminalitu v koncentracních táborech. Dále potom poukážeme na prípad, ve kterém Pohl omilostnil velitele S.S. který byl soudem S.S. obžalovaný ze špatného vedení. Schmidt-Klevenow vysvetlil, že Pohl byl nápomocný pri pripravování soudní pravomoci koncentracních táboru pro místní policejní predstavitele a prebral osobní iniciativu pri zabezpecování prísné disciplíny zamestnancu tábora. Ve zkratce, dukaz predložený pri Pohlove procesu ukazuje, že postupy se nezaobíraly nicím jiným, než úmyslným osocováním povesti cestného muže, aby podporily propagandu legendy o genocide židu v koncentracních táborech, které Pohl spravoval.

Nepravá svedectví v Norimberku, která obsahovala prepjatá priznání, která podporovala mýtus o šesti milionech, byla stále získávána od bývalých nemeckých dustojníku pod nátlakem nebo pod težkým mucením, jako v nedávno uvedených prípadech a nebo pod ubezpecením, že k tem, kterí podepíšou požadované priznaní, bude soud shovívavý. Príkladem toho druhého je svedectví generála S.S. Ericha von Bach-Zelewského. Kvuli potlacení povstání polských partyzánu ve Varšave v srpnu 1944 se mu vyhrožovalo popravou, nebot toto potlacení vedl on spolu s beloruskou brigádou S.S. Proto byl pripravený "spolupracovat". Bach-Zelewského dukaz se zakládal na bázi svedectví proti Reichsführerovi S.S. Heinrichovi Himmlerovi na hlavním Norimberském procesu (Trial of the Major War Criminals (Proces s hlavními válecními zlocinci) svazek IV., str. 29, 36). V breznu 1941, v predvecer ruské invaze, pozval Himmler na svuj hrad konferenci vyšších predstavitelu S.S., vcetne Bach-Zelewského, který byl odborníkem na partyzánskou válku. Ve svém norimberském svedectví vylícil Himmlerovu rec na konferenci o grandiózních termínech o likvidaci lidí ve východní Evrope, ale Göring mu v soudní síni do ocí rekl, že jeho svedectví je falešné. Toto velmi hanebné nepodložené tvrzení se dotýkalo údajného Himmlerova výroku, že jediným cílem válecného tažení v Rusku je "hromadne zabít okolo tri sta milionu Slovanu". Co ve skutecnosti Himmler rekl, to doložil jeho nácelník generálního štábu - že válka v Rusku bude mít urcite za následek miliony mrtvých (Manvel & Frankl, viz str. 117). Další nehoráznou lží bylo Bach-Zelewského obvinení, že 31. srpna 1942 byl Himmler prítomný, když oddelení einsatz v Minsku popravilo sto židu, což melo za následek, že skoro omdlel. Avšak je známé, že Himmler byl toho dne na konferenci v jeho hlavním polním stanu v Žitomiru na Ukrajine (K. Vonwickel, Dei Wehrmacht im Kampf (Wehrmacht v boji), svazek IV., str. 275).

Více se o Bach-Zelewského svedectvích uvádí ve všech knihách o Himmlerovi, hlavne v knize Williho Frischauera Himmler: Evil Genius of the Third Reich (Himmler: Zlý génius Tretí ríše, Londýn, 1953, str. 148). Avšak v dubnu 1959 se Bach-Zelewski pred západonemeckým soudem verejne zrekl svých norimberských svedectví. Priznal, že jeho drívejší svedectví se ani v nejmenším nezakládají na skutecnosti a že je vyslovil v zájmu prospešnosti a jeho vlastního prežití. Po opatrném zvážení nemecký soud prijal jeho odvolání. Netreba ani ríkat, co Veale hned po techto událostech nazýval "Železná opona diskrétní mlcenlivosti", nebot nemely vubec žádný vliv na knihy, které rozširovaly mýtus o šesti milionech a svedectví Bach-Zelewského se ješte stále prikládá stejná hodnota.

Pravda o Himmlerovi je ironicky poskytována antinacistum Felixem Kerstenem, lékarem a masérem. Protože Kersten odporoval režimu, má sklony podporovat legendu, že internování židu znamenalo jejich vyhubení. Ale když velmi dobre a osobne poznal Himmlera, nemuže mýtu jinak pomoc, než ríct pravdu o Himmlerove osobe. Ve své knize Memoirs 1940-1945 (Pameti 1940-1945, Londýn 1956, str. 119) zduraznuje, když uvádí, že Heinrich Himmler nechce židy likvidovat, ale mel radeji jejich emigraci za more. Kersten do toho nenamácí ani Hitlera. Avšak duveryhodnost jeho antinacistických pohádek je celkem rozbitá, když pri hledání alternativního zlocince prohlásil, že skutecným viníkem vyhlazování" je Dr. Goebbels. Toto hloupé tvrzení se lehce vyvrátí skutecností, že Goebbels se stále zabýval madagaskarským plánem i po tom, kdy ho nemecké ministerstvo zahranicí docasne zrušilo, což jsme si ukázali již drív.

To by už bylo asi všechno o falešných dukazech v Norimberku. Také jsou casto vzpomínané tisíce necestných "písemných prísežných prohlášení", které Norimberský soud prijal a ani se nepokusil presvedcit se o autenticnosti jejich obsahu a nebo aspon o jejich autorství. Tyto neprímé dokumenty, casto velmi bizardního charakteru, byly tak dlouho predstavované jako "dukaz", až pokud nenesly požadovaný podpis. Typickým prísežným prohlášením obžaloby pri procesu o koncentracních táborech z roku 1947 bylo prohlášení Aloise Hoellriegela, clena zamestnancu tábora Mauthausen v Rakousku. Toto prísežné prohlášení, o kterém obžaloba prokázala, že bylo zhotovené behem Hoellriegelova mucení, už bylo jednou použité na odsouzení generála S.S. Ernsta Kaltenbrunnera v roce 1946. Uvádí se v nem, že operace masového otrávení plynem se uskutecnila v Mauthausenu a že Hoellriegel byl svedkem toho, jak se Kaltenbrunner (krome Himmlera nejvyšší predstavitel S.S.) této operace osobne úcastnil.

O rok pozdeji, v case procesu o koncentracních táborech (Pohluv proces), bylo nemožné držet se tohoto kusu nesmyslu, když byl soudu znovu predložený. Obhajoba nejenže dokázala, že prísežné prohlášení bylo zfalšované, ale ukázala, že všechna úmrtí v Mauthausenu byla systematicky zapisována místními policejními úrady. Také se podívali do táborového registru a obžaloba se dostala do úzkých, když byl jeden z mauthausenských registru; z tech, co se zachovaly; predložený jako dukaz. Obhajoba také obdržela pocetná prísežná prohlášení bývalých obyvatelu Mauthausenu (vezenský tábor predevším pro kriminálníky), a ti potvrdili lidské a porádné podmínky v tábore.

K norimberské tyranii a tragédii neexistuje výrecnejší svedectví, než vášnivé prekvapení a nebo urážlivé zpochybnování obžalovaných ve chvíli, kdy slyšeli svoje obvinení. To se projevilo i v prísežném prohlášení generála majora S.S. Heinze Fanslaua, který za poslední roky války navštívil vetšinu nemeckých koncentracních táboru. I když patril k tem vojákum S.S., kterí bojovali v prední linii, velmi se zaobíral podmínkami v koncentracních táborech, a proto si ho spojenci pri svých obvineních o spiknutí znicit židy vybrali jako hlavní terc. O tom, že je v tom taky namocený, mely svedcit jeho mnohé kontakty. Když se poprvé uvažovalo, že bude souzený a uznaný vinným, byly proti nemu vyrobeny stovky prísežných prohlášení od obyvatelu tábora, které navštívil. Když si Fanslau 6. kvetna precetl všechna obvinení proti zamestnancum koncentracních táboru, pochybovacne rekl: "To nemuže být možné, nebot já bych o tom musel taky neco vedet".

Ted by se melo upozornit i na to, že všude v norimberských spisech je uvedené, že nemectí vudcové behem procesu ani na moment neverili nepodloženým tvrzením spojenecké obžaloby. Ani Hermanna Göringa, který byl vystavený plnému náporu norimberské propagandy o ukrutnostech, se nepovedlo presvedcit. Hans Fritzsche, na soudu nejvyšší funkcionár Goebbelsova ministerstva, uvádí, že Göring i po vyslechnutí Ohlendorfova prísežného prohlášení o einsatzgruppen a Hoessova svedectví o Osvetimi zustal presvedcený, že vyhlazování židu je jen propagandistická fikce (The Sword in the Scales (Mec spravedlnosti), Londýn, 1953, str. 145). O jednom bodu obžaloby rekl Göring dost presvedcive, že poprvé ho slyšel "presne zde v Norimberku" (Shirer, viz str. 147). Všichni židovští spisovatelé, Poliakov, Reitlinger, Manvell a Frankl, se snaží namocit Göringa do tohoto údajného vyhlazování, ale Charles Bewley ve svojí práci Hermann Göring (Goettingen, 1956) ukazuje, že v Norimberku nenašel ani ten nejmenší dukaz, který by opodstatnil toto obvinení.

Hans Fritzsche behem procesu dukladne zvažuje celou otázku a dospel k záveru, že tomuto obludnému obvinení nepredcházelo celkem dukazné vyšetrování. Fritzsche, který byl osvobozený, byl Goebbelsovým spolecníkem a zrucným propagandistou. Ukázal, že hlavním bodem obžaloby byl údajný masakr židu. Kaltenbrunner, který byl jako šéf Hlavního úradu pro ríšskou bezpecnost Heydrichovým nástupcem a taky kvuli Himmlerove smrti hlavním obhájcem S.S., si o obvineních z genocidy myslel to stejné, co Göring. Sveril se Fritzschemu, že obžaloba, díky její technice prinutit svedky k výpovedi a kvuli zadržování dukazu, získala ocividné úspechy, z cehož je predtím obvinili soudci Wenersturm a van Roden.