Koncentracní tábor v Osvetimi nedaleko Krakova v Polsku zustává jako základna údajného vyhlazování milionu židu. Pozdeji uvidíme, že když bylo po válce cestnými pozorovateli v britských a amerických zónách objeveno, že v nemeckých táborech jako Dachau a Bergen-Belsen neexistují žádné "plynové komory", pozornost se presunula na východní tábory, hlavne na Osvetim. Pece tu skutecne existovaly, tak jak to bylo tvrzeno. Naneštestí se východní tábory nacházely v ruské zóne, takže nikdo nemuže potvrdit, zda jsou tato tvrzení správná a nebo ne. Rusové ješte deset let po válce nedovolili nikomu videt Osvetim a za tuto dobu mohli zmenit její vzhled a poskytnout jistou duveryhodnost tvrzení, že tam byly vyhubeny miliony lidí. Když nekdo pochybuje, že by Rusové byli schopní takového podvodu, necht si vzpomene na památník, který byl vztycen na místech, kde v Rusku zabila Stalinova tajná policie tisíce lidí - ale tyto pomníky je prohlašovaly za obeti nemecké armády behem druhé svetové války.

Pravda o Osvetimi je, že to byl nejrozsáhlejší a nejduležitejší prumyslový koncentracní tábor, kde se vyrábely všechny druhy materiálu pro válecný prumysl. Tábor se zakládal na syntetickém uhlí a továrnách na gumu, které postavila I. G. Farben Industrie, pro kterou vezni pracovali. Osvetim také obsahovala polnohospodárskou výzkumnou stanici s laboratoremi, zahradnickými školkami a možnostmi pro dobytkárství, stejne jako Krupovy zbrojní závody. Už jsme podotkli, že hlavní funkcí tábora byl práve tento druh aktivit; všechny velké firmy v nich mely sesterské spolecnosti, i S.S. si zde dokonce otevrela své vlastní továrny. Zprávy Himmlerových návštev v táborech ukazují, že jeho hlavním cílem bylo úredne prozkoumat a odhadnout jejich prumyslnou výkonnost. Když v breznu 1941, doprovázený vysokými výkonnými úredníky I. G. Farben, navštívil Osvetim, nezajímal se o problém tábora, ale jen prikázal, že tábor bude rozšírený, aby mohl pribrat dalších 100 000 veznu, kterí by pracovali pro I. G. Farben. Toto se sotva shoduje s politikou vyvraždování milionu veznu.

I tak mela být údajne ve skutecnosti v tomto jediném tábore vyhubena polovina ze šesti milionu, nekterí spisovatelé uvádejí ctyri a nebo dokonce až pet milionu. Ctyri miliony byl senzacní pocet, který po tom, co komunisti "vyšetrili" tábor, oznámila sovetská vláda, v tom stejném case, kdy se pokoušeli obvinit z Katynského masakru Nemce. Reitlinger priznává, že informace, co se týká Osvetimi a jiných bývalých východních táboru, pocházejí z poválecných komunistických režimu ve východní Evrope: "Dukazy o polských táborech smrti byly po válce sbírané hlavne Polskou státní komisí a nebo Ústredním židovským výborem Polska" (The Final Solution (Konecné rešení), str. 631).

Avšak žádný žijící autentický svedek, který na vlastní oci videl "otrávení plynem", nebyl nikdy prokázán a nebo potvrzen. Benedikt Kautský, který v koncentracních táborech strávil sedm let, z toho tri v Osvetimi, tvrdí ve svojí knize Teufel und Verdammte (Dábel a prokletí (Zürich, 1946), že tam bylo zabitých "ne méne jak 3 500 000 židu". To byla rozhodne pozoruhodná výpoved, nebot podle jeho vlastního priznaní nikdy nevidel plynovou komoru. Priznal se: "Byl jsem ve velkých nemeckých koncentracních táborech. Avšak musím potvrdit fakt, že jsem nikdy v žádném tábore neprocházel okolo neceho, co by vypadalo jako plynová komora" (str. 272-3). Jediná poprava, které se zúcastnil, byla, když byli dva polští obyvatelé tábora popraveni, nebot zabili dva židovské obyvatele. Kautsky, který byl v ríjnu 1942 poslaný z Buchenwaldu, aby pracoval v Auschwitzu-Bune, zduraznuje ve své knize, že hlavní vlastností politiky koncentracního tábora bylo používaní veznu ve vojenském prumyslu, a to až do konce války. Toto se ale neshoduje s údajnou politikou vyvraždování židu.

Vyhlazování v Osvetimi se údajne delo mezi breznem 1942 a srpnem 1944, proto by pocet poloviny ze šesti milionu znamenal vyhlazení a zbavení se asi 94 000 lidí každý mesíc behem 32 mesícu - okolo 3500 lidí každý den a noc víc než dva a pul roku. Je to tak nesmyslné, že to sotva potrebuje shrnutí. A Reitlinger ješte celkem vážne tvrdí, že v Osvetimi se Nemci každý den mohli zbavit nejméne 6 000 lidí.

I když Reitlingerových 6 000 každý den by do ríjna 1944 znamenalo celkových 5 milionu, všechny takové odhady blednou pred divokou fantazií Olgy Lengyelové v její knize Five Chimneys (Pet komínu, (Londýn, 1959). Vydává se za bývalou obyvatelku Osvetimi a tvrdí, že v tábore bylo zpopelneno ne méne než "720 tel za hodinu a 17 280 za 24 hodin". Taky tvrdí, že krome toho bylo každý den v "jámách smrti" spáleno 8 000 lidí a že proto "bylo každý den vybavených 24 000 tel" (str. 80-1). To by samozrejme za jediný rok znamenalo osm a pul milionu. Takto by se v Osvetimi mezi breznem 1942 a ríjnem 1944 zbavili víc židu, než kolik v tom case bylo na celém svete. Komentár je zbytecný.

I když v samotné Osvetimi údajne zemrelo nekolik milionu, Reitliger pripouští, že za celé období mezi lednem 1940 a únorem 1945 bylo v tábore zaregistrováno jen 363 000 obyvatel (The S.S. alibi of a Nation (S.S. alibi národa), str. 268) a v žádném prípade nebyli všichni z nich židé. Casto se uvádí, že mnoho veznu nebylo nikdy zaregistrováno, ale nikdo o tom neposkytl žádný dukaz. I kdyby tam bylo tolik nezaregistrovaných jako zaregistrovaných, celkem by to znamenalo jen 750 000 veznu - což pravdepodobne není dost na eliminaci trech a nebo ctyr milionu. Krome toho velký pocet táborové populace byl osvobozený a nebo presunutý behem války nekam jinam a ke konci války, v lednu 1945, pred ruským postupem, bylo 80 000 veznu evakuováno na západ.

Na statistické podvody týkající se obetí v Osvetimi bude stacit jeden príklad. Shirer tvrdí, že v roce 1944 bylo za méne jako 46 dní usmrceno ne méne jak 300 000 madarských židu (viz str. 1156). To by bylo skoro celá madarská židovská populace, která obsahovala asi 380 000 židu. Ale podle Hlavního statického úradu v Budapešti bylo v Madarsku v roce 1946 260 000 židu (co se zhruba shoduje s poctem Komise spolecné distribuce - 220 000), takže jen 120 000 bylo oznaceno za více nepobývající na území Madarska. Z toho bylo 35 000 emigrantu, kterí utekli pred komunistickým režimem a dalších 25 000 zadrželi v Rusku po tom, co tam pracovali v nemeckých pracovních praporech. Zustává nám už jen 60 000 madarských židu, ale M. E. Namenyi odhaduje, že z Nemecka se do Madarska vrátilo 60 000 židu, i když Reitliger ríká, že tento pocet je príliš vysoký (The Final Solution, str. 497). Je to možné, ale když vezmeme do úvahy skutecnou emigraci madarských židu behem války (Report of the ICRC (Zpráva Mezinárodní komise cerveného kríže), vol. 1., str. 649), pocet obetí madarských židu musí být ve skutecnosti velmi malý.

Nekterá nová fakta o Osvetimi jsou nakonec zacátkem pri delání pokusných objevu. Jsou popsaná v díle nazvaném Die Auschwitz-Lüge: Ein Erlebnisbericht von Thies Chritopherson (Lži o Osvetimi: Zpráva Thiese Christophersona o jeho zážitcích), Roeden Verlag/Mohrkirch, 1973). Nemecký právník Dr. Manfred Roeden ji uverejnil v casopise Deutsche Bürger-Initiative a je to ocité svedectví o Osvetimi od Thiese Christophersona, který byl do továrních laboratorí Bunawerku poslaný, aby pro Kaiser Wilhelm Institute delal výzkum o výrobe syntetické gumy. V kvetnu 1973, nedlouho poté, co se tato zpráva objevila, židovský "lovec nacistu" Simon Wiesenthal napsal Frankfurtské komore právníku žádost, aby byl vydavatel a autor výše uvedeného, Dr. Roeder, postaven pred disciplinární komisi. Stací už, že vyšetrování se zacalo v cervenci, ale neobešlo se bez ostré kritiky ze strany tisku, který se ptal: "Je Simon Wiesenthal nový Gauleiter Nemecka?" (Deutsche Wochezeitung, 27. cervenec 1973). (gauleiter = v období nacistického Nemecka župní vedoucí.)

Z dokumentu, které vedou ke znovuzhodnocení Osvetimi, je Christophersonova zpráva urcite jednou z nejduležitejších. Strávil tam celý rok 1944, behem kterého navštívil všechny oddelené tábory, ze kterých se skládal rozsáhlý osvetimský komplex, vcetne Auschwitz-Birkenau, kde se údajne odehrály hromadné masakry židu. Christopherson však vubec nepochybuje, že to je úplná lež. Píše: "V Osvetimi jsem byl od ledna 1944. Po válce jsem slyšel o masových vraždách, které údajne vuci židovským veznum spáchalo S.S. a byl jsem prekvapený. I pres všechny svedecké výpovedi, zprávy v novinách a rádiové vysílání dodnes neverím, že se tyto ohavné ciny skutecne staly. Rekl jsem to už mnohokrát a na více místech, ale bez jakéhokoliv výsledku. Obycejnému cloveku se nikdy neverí." (str. 16).

Casový odstup brání detailnímu shrnutí autorových zážitku z Osvetimi, které obsahují fakta o porádku a o každodenním živote veznu, které jsou v úplné neshode s nepodloženými propagandistickými tvrzeními (str. 22-7). O mnoho duležitejší jsou jeho odhalení o údajné existenci vyhlazovacího tábora. "Behem mého celého pobytu v Osvetimi jsem si nevšiml ani nejmenšího dukazu o otravování plynem. Ba co víc, zápach horícího masa, o kterém se mluví, že visel nad táborem, je vyložená lež. V sousedství hlavního tábora (Osvetim I) byly rozlehlé železárské závody, ze kterých prirozene vycházel zápach roztaveného železa." (str. 33-4). Reitlinger potvrzuje, že v Osvetimi bylo v provozu pet tavných pecí a také pet uhelných dolu, které spolu s továrnami Bunawerku tvorily Osvetim III (viz str. 452). Autor souhlasí, že v Osvetimi urcite existovalo krematorium, "nebot tam žilo 200 000 lidí a v každém meste s 200 000 obyvateli by melo být krematorium. Je celkem prirozené, že tam umírali lidé - ale nejen vezni. Ve skutecnosti tam zemrela i manželka Obersturmbannführera A. (Christophersonova nadrízeného)" (str. 33). Autor vysvetluje: "V Osvetimi nebyla žádná tajemství. V roce 1944 tam prišla na inspekci Komise mezinárodního cerveného kríže. I když jsme meli mnoho inspekcí v Raisku, zabývali se hlavne táborem v Birkenau" (str. 27).

Po válce Christopherson slyšel o údajné existenci budovy s obrovskými komíny v blízkosti hlavního tábora. "O té se predpokládá, že to bylo krematorium. Avšak musím poznamenat fakt, že když jsem já v prosinci 1944 opouštel tábor v Osvetimi, nevidel jsem tam žádnou takovou budovu." (str. 37). Existuje tato záhadná budova i dnes ? Ocividne ne; Reitlinger tvrdí, že byla znicena a v ríjnu "pred zrakem celého tábora úplne spálena", i když Christopherson nikdy nevidel toto verejné znicení. Prestože se ríká, že se to uskutecnilo "pred zrakem tábora", údajne to videl jen jeden židovský svedek, presneji Dr. Bendel, nebot tahle událost se spojuje jedine s jeho svedectvím (Reitlinger, viz str. 457). Taková situace je celkem typická. Když dojde na presné dukazy, nastanou extrémní zvláštnosti; budova byla "zdemolována", dokument "se ztratil", rozkaz byl "ústní". Dnes se návštevníkum ukazuje malá pec a ríká se jim, že tam bylo vyhlazeno nekolik milionu lidí. Sovetská státní komise, která "vyšetrovala" tábor, 12. kvetna 1945 oznámila, že "za pomoci upravených koeficientu... komise technických odborníku zjistila, že behem existence tábora Osvetimi vyhladili v tomto tábore nemectí vrahové ne méne jak ctyri miliony jeho obyvatel..." Reitlingeruv prekvapive uprímný komentár k této záležitosti je celkem primerený: "Svet vyrostl z neduveryhodných ,upravených koeficientu' a pocet ctyri miliony je smešný," (viz str. 60).

Zpráva pana Christophersona vzbuzuje pozornost na velmi záhadné okolnosti. Jediný obžalovaný, který se nedostavil na Osvetimský proces ve Frankfurtu v roce 1963, byl Richard Baer, jako velitel Osvetimi a následník Rudolfa Hoesse. Podle novin Deutsche Wochenzeitung (27. cervenec 1973) i pres dokonalé zdraví zemrel náhle ve veznici ješte pred zacátkem procesu a to "z velmi záhadných duvodu". Baerevo náhlé úmrtí ješte pred podáním dukazu je velmi zvláštní, protože parížské noviny Rivarol zaznamenaly jeho vyjádrení, že "behem celé doby, co pracoval v Osvetimi, nevidel nikdy žádné plynové komory, ani neveril, že takové veci existovaly", a od této výpovedi ho nemohlo nic odradit. Ve strucnosti se Christophersonova zpráva pripojuje k obrovské sbírce dukazu, které ukazují, že obrovský prumyslový komplex Osvetim (skládal se ze 30 oddelených cástí a delilo je hlavní železnicní spojení Víden-Krakov) nebyl nicím jiným než obrovským vojenským výrobním centrem, které, podle priznání, že tam zamestnávali vezne na povinné práce, urcite nebylo místem "hromadného vyhlazování".

Podle císel údajne nejvíce ze všech trpelo pri vyhlazování polské židovstvo, ale nejen v Osvetimi, ale i na nekonecném seznamu nove objevených "táboru smrti", jako Treblinka, Sobibor, Belzec, Majdanek, Chelmno a na mnohých ješte nepochopitelnejších místech, o kterých se najednou zdá, že dosáhly významnosti. V centru údajného vyhlazování polských židu je dramatické povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943. Je casto objasnováno jako vzpoura proti deportacím do plynových komor; pravdepodobne se údajný predmet Hitlerových a Himmlerových "tajných diskusí" dostal na verejnost a ve Varšave si získal širokou publicitu. Prípad varšavského ghetta je poucné proniknutí do zrodu legendy o vyhlazování, ve skutecnosti je jeho evakuace, kterou uskutecnili Nemci v roce 1943, casto podávaná jako "vyhlazení polských židu", i když to s tím nemelo nic co do cinení, a po zverejnení senzacních novel, jako The Wall (Stena) od Johna Herseyha a nebo Exodus od Leona Ulrise, se temto bajkám uverilo.

Když Nemci poprvé okupovali Polsko, z bezpecnostních duvodu zavreli židy ne do vezenských táboru, ale do ghett. Jejich vnitrní správa byla v rukou židovské rady, kterou si volili sami a ovládala je nezávislá židovská policie. Aby se predešlo spekulacím, byly v ghettech zavedeny speciální menové lístky. At byl tento systém správný nebo ne, v dobe války to bylo pochopitelné, a i když je možná ghetto nemilé sociální zarízení, tak v žádném prípade není barbarské. A urcite to není organizace na nicení nejaké rasy. Ale samozrejme se casto mluví o tom, že ghetta slouží práve k tomuto úcelu. V nedávné publikaci o varšavském ghettu bylo uvedeno neocité tvrzení, že koncentracní tábory "byly náhradou za úmysl nacpat židy do preplnených ghett a tam je nechat vyhladovet k smrti". Zdá se, že i když Nemci používali jakékoliv obranné systémy a i když byli ochotní ochránit podobu komunity ve prospech židu do jakékoliv míry, nikdy neuniknou obvinení, že je chteli "vyhladit".

Už bylo dokázáno, že v roce 1931 žilo v Polsku 2 732 600 židu a že po emigraci a úteku do Sovetského svazu jich pod nemeckou kontrolou nezustalo víc jak 1 100 000. Avšak tento nepopiratelný fakt nezabránil Manvellovi a Franklovi tvrdit, že "když Nemecko zacalo invazi proti Polsku, žily tam víc jak 3 miliony židu", a že v roce 1942 "ješte asi takové dva miliony stále cekaly na smrt" (viz str. 140). Ve skutecnosti byla témer polovina z toho približného jednoho milionu židu v Polsku, asi 400 000 nakonec umístneno do ghetta ve Varšave, které melo rozlohu okolo 2,5 ctverecní míle a obklopovalo staré stredoveké ghetto. Zbytek byl kolem zárí 1940 prestehován do polského Generálního gouvernementu. V léte 1942 prikázal Himmler presídlení všech polských židu do vezenských táboru, aby je použil k práci, což byl hlavní cíl koncentracních táboru - pridelení práce v Generálním gouvernementu. Proto byly mezi cervencem a ríjnem 1942 pod dozorem samotné židovské policie pokojne evakuovány a transportovány tri ctvrtiny obyvatel varšavského ghetta. Jak jsme už videli, transportace do táboru údajne koncily "vyhlazováním", ale z dostupných dukazu neexistuje absolutne žádná pochybnost, že to melo za následek jen užitecné pridelení práce a zabránení nepokojum. Himmler behem své prekvapivé návštevy ve Varšave v lednu 1943 na prvním míste objevil, že 24 000 židu zaregistrovaných jako zbrojní pracovníci ve skutecnosti ilegálne pracovali jako krejcí a výrobci kožichu (Manvell & Frankl viz str. 140). Ghetto bylo také používané jako základna pro podvratné akce, které byly uskutecnené ve více oblastech Varšavy.

Po šesti mesících pokojné evakuace, když už v obytné cásti ghetta zustalo jen asi 60 000 židu, se Nemci 18. ledna 1943 setkali s ozbrojenou vzpourou. Manvell a Frankl priznávají, že "židé zapletení do plánovaného odporu se už delší cas zabývali pašováním zbraní z venkovního sveta a bojové skupiny zabíjely a strílely muže od S.S. a milicí. Na tyto se vztahoval rozkaz radové deportace". Teroristickým vzbourencum v ghettu také pomáhala Polská Partia Robotnicza, komunistická Polská delnická strana. Pri techto okolnostech vzpoury, kterou vyvolali partyzáni a komunisti, bylo okupacní vojsko, jakým v podobné situaci armáda byla, privoláno, aby potlacilo teroristy, a kdyby to bylo potrebné, tak i za cenu znicení samotných obytných ploch. Melo by se pamatovat na to, že celý proces evakuace by pokracoval pokojne, kdyby nebylo extrémistu z rad obyvatel, kterí naplánovali ozbrojenou vzpouru, která byla od zacátku odsouzená k zániku. Když zástupce generála S.S. vstoupil s obrnenými vozidly 19. dubna do ghetta, okamžite se dostal do palby a ztratil dvanáct mužu; nemecké a polské obeti boju, které trvaly ctyri týdny, dosáhly poctu 101 zabitých a zranených mužu. Tvrdohlavý a nesmyslný odpor židovské bojové organizace proti obrovské presile vedl k odhadovaným 12 000 židovským obetí, vetšina z nich zustala v horících domech a zákopech. Avšak celkove bylo zatknutých a presídlených do oblasti Generálního gouvernementu 56 065 obyvatel. Mnoho židu v ghettech si stežovalo na teror, který na nich páchala jejich vlastní bojová organizace a pres jejich celní predstavitele se o tom pokoušeli informovat nemecké úrady.

Okolnosti, které doprovázely povstání ve varšavském ghettu a také deportace do východních táboru, jako napríklad Osvetim, vedly k tem nejzkreslenejším príbehum o osudu polských židu, kterí tvorili nejvetší cást židovstva v Evrope. Židovská komise spolecné distribuce uvádí v císlech, která si pripravila pro Norimberský proces, že roku 1945 v Polsku zustalo jen 80 000 židu. Rovnež uvádí, že v Nemecku a Rakousku se nenacházely žádné polsko-židovské osoby, což bylo v rozporu s pocty polských židu, které Britové a Americané zatkli kvuli aktivitám na cerném trhu. Avšak nový komunistický režim v Polsku nebyl schopný zabránit hlavnímu protižidovskému pogromu v mestecku Kielce 4. cervence 1946, a tak 150 000 polských židu uteklo do Západního Nemecka. Jejich objevení se tam bylo znepokojující, proto byla jejich emigrace do Palestiny a Spojených státu vykonána v rekordním case. Pozdeji byl pocet polských židovských pozustalých podrobený znacné oprave; v Americko-židovské rocence 1948-49 bylo uvedených 390 000, což je velký skok z puvodních 80 000. Další opravy mužeme ocekávat v budoucnosti.